Monthly Archives: Únor 2014

The Collector – Zloděj vs. zabiják – recenze

Published by:

Začíná to jako každý druhý laciný televizní thriller – nudně a nezajímavě. Hlavní hrdina Arkin pracuje jako technik montující na zakázku poplašná zařízení a zabezpečuje domy. Snaží se postarat o malou dcerku a manželku, která se (snad) zapletla s mafiány a musí splácet dluhy. Aby zajistil dostatek peněz, rozhodne se Arkin vykrást dům svého posledního zákazníka, obchodníka se šperky, jehož rodina shodou okolností zrovna odjela na dovolenou a který by měl mít v trezoru vzácný kámen značné hodnoty. Obvyklá zápletka.

coll2

Pozoruhodné to začne být ve chvíli, kdy Arkin zjistí, že rodinka na dovolenou ve skutečnosti neodjela a že si stejnou domácnost navíc vybral ke krvavým hrátkám psychopatický maskovaný zabiják. Ten nastražil po domě smrtící pasti a oběti spoutal, aby je mohl mučit a posléze zabít. Hlavní hrdina využije toho, že vrah nemá o jeho přítomnosti v domě ponětí a pokusí se co nejvíc jeho obyvatel zachránit před bolestnou smrtí.

Horor z roku 2009 je režijním debutem Marcuse Dunstana, člena scénáristického dua, které má za sebou scénáře k Pirani 3DD a k sériím Saw (od čtyřky dál) či Krvavá hostina. Na debut to není špatně natočené a je celkem překvapivé, že nejslabší je právě scénář, dle očekávání velmi nelogický, debilní a přitažený za vlasy. Je inspirován vším možným od zmíněného Saw přes Hostel po Pátek třináctého, nicméně splétá okoukané a tradiční motivy do originálnějšího celku. Nevzpomínám si, že bych někdy viděl ve filmu takhle rozehranou hru na kočku a několik myší odehrávající se prakticky v jednom domě.

collector

Ke cti filmu slouží, že je poměrně hardcore a brutální. Obsahuje dokonce jedna hezká nahá prsa a rozhodně nešetří krví a vyhřezlými orgány. Co do šťavnatosti má hororovým fanouškům a milovníkům krvavých steaků co nabídnout, zvlášť když se dostanou ke slovu pasti, jako jsou hřeby schované pod schody, kyselina rozlitá po podlaze, nastražené medvědí pasti či tenká ocelová lanka natažená do chodby. Sice není absolutně jasné, kdy je tam vrah stihl nastražit (do domu přišel až po hlavním hrdinovi, kdy tam ještě žádné nebyly), ale na zábavnosti to snímku příliš neubírá.

Mnohem větší zádrhel spočívá v tom, že představitel hlavní role Josh Stewart není zrovna dvakrát výrazný či charismatický a není ani bůhví jak dobrý herec. Ostatně, v celém filmu hrají pouze víceméně neznámí herci. Takže alespoň není předem jasné, kdo všechno přežije a kdo ne…

collect

S každou další minutou filmu se ale víc a víc projevuje, jak je vlastně děj filmu, na první pohled promyšlený a kuriózní, ve skutečnosti děravý, naivní a plný logických lapsů a nedostatků. Občas se někdo zachová jako neuvěřitelný idiot, což je pochopitelné u vedlejších postav, ale u hlavního hrdiny to zanechává nepříjemný dojem, zvlášť když v průběhu filmu neustále vykazuje známky vysoké inteligence tím, že vymýšlí sofistikované strategie, jak zabijáka odrovnat. A důvod, proč si vlastně záporák říká „The Collector“ (Sběratel), je dementní a nutně z něj dotyčný musí mít víc práce než užitku.

Zápletka je tedy působivá a stojí za pozornost, avšak děj samotný nebo charaktery postav už tak povedené nejsou. Zdařilá režie však zachraňuje kdeco a díky ní funguje napětí, brutální scény i moment překvapení. The Collector je tím pádem celkem zábavný a nenudí, čemuž napomáhá i sympatická stopáž.

CSFD  IMDb

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

USA, 2009, 90 min
Režie: Marcus Dunstan
Scénář: Patrick Melton, Marcus Dunstan
Hudba: Jerome Dillon
Hrají: Andrea Roth, Madeline Zima, Daniella Alonso, Robert Wisdom, Josh Stewart, Michael Reilly Burke, Juan Fernández, Karley Scott Collins, Hiro Koda, Gregory Alan Williams

 

Přehled premiér – 27. února 2014

Published by:

Premiéry tohoto týdne otevírá remake slavné francouzské limonády Angelika, markýza andělů. Nová Angelika sleduje stejný vývojový vzorec – sedmnáctiletá Angelika je provdána za nevzhledného, postaršího, leč bohatého hraběte Joffreye de Peyrac, neoblíbeného pro svou zálibu v alchymii. Dívka se do šlechtice nakonec zamiluje pro jeho inteligenci a šarm. Jejich štěstí však netrvá dlouho – Joffrey je upálen pro čarodějnictví a Angelika vyhledá pomoc pařížského podsvětí, s níž plánuje pomstu. Zda dosáhne nová verze Angeliky podobně legendárního statusu, se již brzy uvidí.

angelika

V Paříži však ještě nějakou dobu zůstaneme. Žije v ní také hrdina filmu Attila Marcel, třicátník Paul. Jeho život řídí dvě aristokratické tety, pokoušející se z něho „vychovat“ zdatného klavírního virtuosa. To jej izoluje od okolního světa, což se změní v okamžiku, kdy potká Madame Proustovou, která mu následně pomůže vzít svůj život opět do rukou.

Čeští filmaři čím dál raději hrají na nejprimitivnější pudy diváků, ať už se jedná o buranský humor nebo o kontraproduktivní  hospodské nadávání na „ty nahoře.“ Tím druhým případem je česko-slovenský komediální thriller Kandidát, jenž na tento fenomén podle všeho aplikoval děj z Cukorova muzikálu My Fair Lady. Hlavní postavou je majitel reklamní agentury Lambert, jenž uzavře riskantní sázku – z absolutně neznámého a nevýrazného muže udělá úspěšného prezidentského kandidáta. Podle trailerů snímek sází na určitou „coolovost“, formální hrátky ve stylu Dannyho parťáků a populistické satirické prostředky. Zvolíte si jej k diváckému zážitku?

kand

Liam Neeson má na škatulky smůlu. Povedlo se mu sice přerušit šňůru mentorů, ale po úspěchu 96 hodin zabředl do rolí drsňáků, kteří pro ránu z pistole nejdou daleko. Takový bude nejspíš i jeho Bill Marks, jehož prací je dohlížet na bezpečnost cestujících v letadle. Během rutinní cesty jej však začnou bombardovat esemesky neznámého vyděrače, který požaduje značné jmění. Jinak každých dvacet minut zabije jednoho cestujícího. A záhy se ukáže, že své slovo umí dodržet. Během pátrání po zabijákovi, neviditelně řádícím v letadle, se ukáže, že vrahův účet je na Billovo jméno….zda je NON-STOP  kvalitním thrillerem, se dozvíme už dnes.

Památkáři zachycují příběh zvláštní vojenské jednotky, jejímž úkolem je nalézt a získat cenná umělecká díla, která během druhé světové války ukradli nacisté. Povedl se kvalitní odlehčený blockbuster, nebo herecky vyšperkovaná nuda?

Velkou oříškovou loupež plánují dva přátelé, krysa a veverka. Ti totiž zjistili, že v jejich okolí se nachází obchod plný ořechů. K jejich plánu se však přidávají i další postavy ze zvířecí říše a počet animálního gangu pak ve výsledku čítá 13 členů. To ale ještě zvířátka nevědí, že obchod používají jako zástěrku zloději, kteří s pomocí ořechů plánují vyloupení vedle stojící banky. A ti si plány nechávají komplikovat neradi.

TV tip: Akt

Published by:

Pětice dospělých lidí dostala tajemnou pozvánku, aby se v jistý čas dostavila do domu manželů Žílových. Dvojčata sice nakonec nepřijedou, ale i tak to bude povedený večírek.

Akt je vůbec nejstarší a nejdéle uváděnou hrou z pera fiktivního leč geniálního Járy Cimrmana. Premiéru měla už v roce 1967, v Malostranské besedě, prvním působišti cimrmanologů. První, tedy přednášková, polovina inscenace tak není věnována jednomu konkrétnímu tématu, jak bývá zvykem u pozdějších her, ale je takovým pestrým a všeobjímajícím úvodem do života a díla slavného Čecha. Dozvíte se například trudný příběh Cimrmanovy věrné družky Zory, běžné hřadové vlašky, která se stala obětí géniovy nenávisti k potkanům. Pro hloubavěji založené jedince je tu pak omračující teorie externismu, která změní váš pohled na svět.

akt1

Akt je jednou z té menšiny cimrmanovských inscenací, do kterých jsou začleněna i hudební a taneční čísla. Obzvláště tanec Jaroslava Weigela v roli malíře Žíly vás jistě nenechá klidnými. A píseň Ej vy mé mističky z umělé hmotičky v podání matky Žílové (výborný Miloň Čepelka) má nemalou šanci ve vaší domácnosti zlidovět.

Čtvrtek 27. února, ČT2, 21.40

CSFD IMDb

Adam Driver míří na temnou stranu síly

Published by:

Režisér J.J. Abrams zřejmě našel hlavního padoucha, který bude v nově připravovaných Hvězdných válkách zatápět rytířům Jedi a dalším kladným postavám v předaleké galaxii. V zatím blíže nespecifikované roli by se měl objevit Adam Driver, jehož jméno se v souvislosti s obnovenou sérií několikrát objevilo. Tentokrát už to však opravdu vypadá, že se Driver stal hlavní volbou producentů (ve hře o roli hlavního padoucha se zmiňovala i jména Michaela Fassbendera a Huga Weavinga) a v nejbližší době by měl být potvrzen oficiálně.

"Inside Llewyn Davis" Premiere - Arrivals - The 51st New York Film Festival

Herec s indiánskými kořeny sice už zaznamenal několik filmových příležitostí (v Eastwoodově J. Edgarovi, Spielbergově Lincolnovi nebo V nitru Llewyna Davise bratří Coenů) a poměrně velký prostor dostal i v televizním seriálu HBO Girls, ale zastoupení temné strany síly v nových Hvězdných válkách bude pro třicetiletého herce pravděpodobně největší možností, jak prokázat své herecké schopnosti. Ačkoliv nejsou informace o Driverově roli zatím blíže specifikované, měla by svou povahou navazovat na legendárního Dartha Vadera.

J.J. Abrams nedávno potvrdil, že scénář, na kterém pracoval společně s Lawrencem Kasdanem, byl dokončen a v brzké době by mělo následovat obsazování jednotlivých rolí. Zdá se tak, že po potvrzení pokračující spolupráce se skladatelem Johnem Williamsem a návratu „staré party“ s Markem Hamillem v čele by se fanoušci mohli brzy dozvědět kromě Drivera i další jména nových hrdinů nejslavnější sci-fi ságy. Plánovaná premiéra na prosinec příštího roku je totiž blíž, než by se na první pohled mohlo zdát.

McConkey – Život McConkeyho očima – recenze

Published by:

Za svou relativně krátkou existenci se kultuře extrémních sportů podařilo získat široké zástupy jak fanoušků, kteří jen s obdivem přihlížejí neuvěřitelným sportovním výkonům, tak i příznivců, jež sami na vlastní nebezpečí zakouší opojnost adrenalinové rauše. Do poměrně mladé historie extrémních disciplín se zapsalo již mnoho životních příběhů nejrůznějších osobností, které ovlivnily nejen vývoj svých sportovních oborů, ale staly se i velkou inspirací pro mnohé adrenalinové přívržence a následovníky. Jen namátkou můžeme jmenovat Tonyho Hawka, Matta Hoffmana, Kellyho Slatera, Orlanda Duque, Travise Pastranu nebo Shauna Whitea. Ačkoliv se každý z nich věnoval (či věnuje) jiné odnoži extrémního sportu a jedná se o široké spektrum unikátních osobností, všichni „závisláci“ na adrenalinu (jak amatéři, tak i profesionálové) mají několik společných rysů v rámci jejich odlišných charakterů a temperamentů.

Dokonalý výčet těchto stereotypizujících „klišé“ naprosto perfektně ztělesňovala a nadále i ztělesňuje památka Shanea McConkeyho. Hravý samorost plný nadsázky trpící syndromem Petra Pana, jehož největší obavou není volný pád z dvousetmetrového útesu, ale spíš myšlenka na kancelářskou řeholi a pevnou pracovní dobu osm hodin denně, pět dní v týdnu. Takto nám McConkeyho představuje stejnojmenný biografický snímek pětice režisérů, McConkey (2013).

 mcc

Poptávka a nabídka

Obchodní potenciál a divácká atraktivita dokumentů o extrémních sportech je nesporná. Od začátku 90. let McConkey sám produkoval, spolupracoval a objevil se ve více než dvou tuctech dokumentárních snímků zaměřujících se na propagaci extrémního lyžování, BASE jumpingu, či ski–BASE jumpingu.

Zatímco v 90. letech minulého století a nultých letech století současného se extrémní dokumenty tematicky vyjadřují spíše ke sportu jako celku nežli k samotným sportovcům, nyní se objevuje čím dál tím více snímků zaměřujících se na biografické příběhy jednotlivých osobností, které pomáhaly vytvořit základnu pro svou  extrémní disciplínu nebo nějakým způsobem posouvaly její hranice. Dokumenty jako That’s It, That’s All (2008, r. Curt Morgan) nebo Steep (2007, r. Mark Obenhaus) podléhají módu, který teoretik dokumentárního filmu Bill Nichols ve svém textu Introduction to Documentary popisuje jako poetický. Kladou důraz na rytmický střih, vizuální asociace či estetiku kompozice. Často vytvářejí téměř abstraktní sekvence efektních montáží bez jakéhokoliv argumentu a zaměřují se na sport jako celek.

mcc3

S prodlužující se historií extrémních sportů mají filmaři možnost, kterou podporuje i divácká poptávka, točit biograficky zaměřené sportovně-dokumentární filmy. Vznikají filmy jako Like a Lion: The True Story of Legendary Skier Tanner Hall (2010, r. Eric Iber, Shane Nelson) popisující kariéru profesionálního freeskiera, nebo Bones Brigade: An Autobiography (2012, r. Stacy Peralta) zaměřující se na skupinu osobností okolo vzniku a komercionalizace skateboardingu v USA. Poetický mód se mění na participační. Dokumenty pomocí archivních materiálů i rozhovorů ukazují, zaznamenávají a analyzují životy vrcholových sportovců. Během podzimu minulého roku na tento trend reagovala i produkční společnost Red Bull Media House (která je jinak známá spíše pro své spektakulární podívané s vysokým rozpočtem a velkou výpravou), když divákům představila život a tragickou smrt legendárního lyžaře, pionýra a inovátora extrémního lyžování, Shanea McConkeyho.

 FZ5.6_MC1

Spoiler jako napětí

Celý dokument se skládá částečně z rozhovorů s rodinou, přáteli či spolužáky, částečně z obrovského množství archivních záběrů, které jsou mnohdy natáčené samotným McConkeym. Až na několik výjimek je snímek řazen chronologicky. McConkeyho život je nám představován lineárně od jeho dětství a vztahu s otcem, přes životní krizi v období studia na vysoké škole, až po založení rodiny a jeho fatální nehodu. Výjimky představují několikeré flashforwardy do března roku 2009, kdy McConkey tragicky zahynul při ski-BASE jumpu v italských Dolomitech. Jakýkoliv autorský otisk pětice režisérů tedy začíná a končí u volby archivního materiálu a otázek kladených recipientům. Ovšem při reprodukci podobného životního příběhu jdou autorské ambice stranou a do popředí se dostává spíše samotná biografie zkoumané osobnosti. Dokument zevrubně charakterizuje McConkeyho povahu. Ukazuje nám ho ve světle jeho každodenního dobrodružství, ať už je tím dobrodružstvím seskok s padákem ve stylu Jamesa Bonda, jízda na vodních lyžích na zasněženém svahu, nebo svatba s jeho ženou Sherry či narození dcery Ayly. Po zhlédnutí hodinu a tři čtvrtě dlouhého dokumentu má divák pocit, jako by Shanea znal důvěrně a chápal veškeré jeho motivace i obavy. Zároveň pravděpodobně každý divák ví, jak tento příběh končí. Viděl trailer, četl synopsi nebo si v případě většího zájmu vyhledal některé z prohlášení o McConkeyho nehodě. Nevyhnutelný konec tedy není žádným překvapením, s čímž tvůrci při volbě materiálu a jeho střihu výborně pracují. Celý dokument postupně graduje až k datu 26. března 2009, kdy se setkávají obě linie snímku.

mcc4

Alfred Hitchock v Rozhovorech s Francoisem Truffautem vysvětluje, že rozdíl mezi překvapením a napětím ve filmu tkví především v míře komunikativnosti vyprávění. Svoje tvrzení vysvětluje příkladem scény, v níž vidíme dva muže sedící u jednoho stolu, pod kterým stojí kufřík. Z ničeho nic kufřík exploduje. Oba muži jsou mrtví a divák překvapen. Pokud by ale této scéně předcházel záběr muže, jež umisťuje bombu do kufříku a kufřík pod stůl, divák by až do momentu exploze pociťoval napětí, jelikož by věděl o nevyhnutelnosti výbuchu.

Se stejným principem pracuje i non-fikční McConkey. Divák je předem zpraven o McConkeyho tragickém osudu, který mu je navíc několikrát připomínán prostřednictvím opakujících se flashforwardů, a s přibývající stopáží se postupně zvyšuje i intenzita napětí.

Podle Michaela Renova má dokumentární film čtyři základní účely: zaznamenávat/uchovávat, přesvědčovat/prosazovat, analyzovat/klást otázky a vyjadřovat. Biografický dokumentární snímek McConkey neselhává ani v jednom z nich. Uchovává památku, prosazuje přesvědčení, analyzuje charakter a vyjadřuje soustrast nad osudem jednoho z nejikoničtějších lyžařů všech dob.

CSFD  IMDb

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

USA, 2013, 100 min
Režie: Rob Bruce, David Zieff, Scott Gaffney, Murray Vais, Steve Winter
Scénář: Rob Bruce, David Zieff, Scott Gaffney, Murray Vais, Steve Winter
Kamera: Rob Bruce, Scott Gaffney, Murray Vais, Steve Winter
Hrají: Travis Pastrana

TV tip: Obžalovaný

Published by:

Česká televize nám tento týden nabízí miniprofil režisérské dvojice Kadár-Klos. Po včerejším dramatu o partyzánech za druhé světové války Smrt si říká Engelchen si dnes můžete pustit jeden z jejich méně známých filmů Obžalovaný.

Spolupráce československé režijní dvojice Elmar KlosJán Kadár prošla pozoruhodným vývojem, který je ale na druhou stranu pro poválečné dění v Československu poměrně typický. Jejich prvním společným filmem byla agitka Únos (1952) o rejdech amerických agentů v naší krásné vlasti, které vyvrcholí únosem letadla. Snad ještě smutnější je jejich následná satirická veselohra Hudba z Marsu, kde se za své předchozí kulturní přečiny ostentativně kají různé významné herecké osobnosti v čele s Oldřichem Novým. V další dvojici filmů z konce padesátých let Tam na konečné (1957) a Tři přání (1958) se orientují na intimní příběhy ze života obyčejných lidí, v nichž se už jasně odrážejí mnohé z problémů reálného socialismu. Zatímco první z nich se setkal s příznivou odezvou i na oficiálních místech, právě kvůli orientaci na prostého člověka a jeho problémy, druhému už byla vyčítána jeho ideologická diverze a do kin tak byl vpuštěn až v roce 1962. Smrt si říká Engelchen (1963) se sice věnoval protežovanému tématu partyzánského odboje, ale jeho nepatetické a neideologické pojetí zodpovědným soudruhům příliš nevonělo.

obzalovany

Vrcholem cesty této dvojice od režimních přisluhovačů až po jeho výrazné kritiky je právě film Obžalovaný z roku 1964. „Ředitel Kudrna dostane úkol uvést do provozu novou elektrárnu v co nejkratší době. Má možnost vyplácet podřízeným mimořádné prémie, avšak jeho nejbližší podřízení využijí situace k nezákonnému obohacování. Za Kudrnu se nepostaví ani jeho nadřízení z ministerstva, kteří celou situaci nepřímo způsobili. Proces se zjevně nevinným ředitelem odhalí skutečnosti, o kterých se dosud veřejně nemluvilo: provázanost vládnoucí strany s justicí, zneužívání zákonů a jiné stranické praktiky.“

obzalovany1

Soudní drama s tehdy neznámým slovenským hercem Vladom Müllerem v hlavní roli mělo úspěch u diváků i u kritiky, nicméně po opětovném utažení šroubů v roce 1969 putovalo do trezoru. Za zmínku stojí i to, že film Obžalovaný nabídl první hereckou příležitost mladému režisérovi Jiřímu Menzelovi, který ztvárnil Kudrnova obhájce.

Středa 26. února, ČT2, 22.45

CSFD IMDb

V nitru Llewyna Davise (Inside Llewyn Davis) – Unavený folkový smolař – recenze

Published by:

V kinech od: 20. února 2014

Slavní bratři Coenové se po třech letech vrátili k režii, což byla skvělá zpráva nejen pro jejich fanoušky, zvlášť po mimořádně zdařilém a ne zrovna typickém westernu Opravdová kuráž. I obsah jejich nového počinu zněl slibně: V nitru Llewyna Davise je příběh ambiciózního a talentovaného muzikanta, který se počátkem 60. let v New Yorku snaží v oblasti folkové hudby alespoň trochu prorazit. Je to dokonalý prototyp houževnatého jedince, ale ještě dokonalejší prototyp neuvěřitelného smolaře, což se pěkně tříští. Je bez peněz, pendluje mezi přáteli a ne vždy úspěšně je žádá o nocleh. Udržet si dobré vztahy není vždy snadné. V Chicagu mu svitla naděje na získání lepšího manažera – jak to dopadne?

llewyn

Joel a Ethan Coenovi sice natočili hudební drama s občasnými humornými prvky, kterému formálně skoro nic nelze vytknout, avšak jako by zapomněli na příběh. Snímek působí ospale a vlastně ani nedisponuje pořádným začátkem a koncem – kdyby byl film o deset minut kratší či delší, nic by se nezměnilo. Snad chtěli lehce depresivně poukázat na nekonečný koloběh Llewynova života. Tu a tam svitne naděje, tu a tam se stane něco zábavného, ale povětšinou zůstává stejná bezútěšná tónina. Proto se nekoná závěrečná katarze.

Film má na Coeny až nezvykle melancholickou (přesto chladně odtažitou) atmosféru, i když absurdní komično tam také najdeme – obzvlášť eskapády s utíkajícím kocourem, který je nejlepším hercem filmu. Je však třeba připustit, že tyto pasáže jsou tam naroubovány trochu uměle. Jako by tu Coeni za každou cenu chtěli mít i humor, který však s celkovou náladou filmu nekoresponduje. Běhání za kocourem je skutečně jako z vod parodického žánru. Snímek zkrátka nestrhne, což je zapříčiněno i dlouhými písněmi. Milovník daného hudebního žánru bude nepochybně spokojenější. Hudba nejlépe fungovala během noční jízdy autem, na čemž má zásluhu také perfektní použití kamery v oné sekvenci, kde jízda autem supluje její rychlý nájezd.

carey

Největším problémem je hlavní herec Oscar Isaac, který je sice dobrý, ale způsobuje jistou nemastnost filmu. V takovéto roli je třeba mnohem více než být jen slušný. Není to výrazná osobnost typu častého spolupracovníka bratrů režisérů, Jeffa Bridgese, který i jako nesnesitelný alkoholik dokáže vzbudit divácký zájem o svůj osud. Z herců daleko více zaujala Carey Mulligan (nejprve jsem ji skoro nepoznal) a samozřejmě John Goodman v malé a vtipné roli, velký oblíbenec Coenů. Kdežto smutný a nesympatický Isaac dokresluje pomalé tempo snímku, kterému možná chybí lepší nápad než jen záznam života.

Srovnávám s jinými počiny obou sourozenců a zkrátka umí lépe a originálněji. Obvyklý cynismus je utlumen melancholickou náladou. Chybí rozuzlení a vlastně život, což se Coenům nestává, ať už jde o počiny jako Barton Fink, Fargo, Big Lebowski, zmiňovaná Opravdová kuráž nebo vážnější Tahle země není pro starý. Že by tvůrčí dvojici už trochu docházel benzín?

CSFD  IMDb

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

TV tip: Smrt si říká Engelchen

Published by:

Válka chýlící se ke konci očima partyzána, pochybujícího o vlastních činech.

Na konci druhé světové války je s těžkým zraněním do nemocnice převezen mladý člen partyzánského protiněmeckého odboje Pavel. V prostředí, kde je považován za hrdinu a stává se nejdůležitějším pacientem, se zamýšlí nad svými činy a nejstrašnějšími momenty. Ptá se sám sebe, jestli ještě po tom všem má vůbec duši, když ho válka připravila o vše, včetně víry v sebe samého…

smrt

Slavný, značně autobiografický román slovenského spisovatele Ladislava Mňačka z roku 1959, o kterém se vyučuje i na školách, se stal předlohou unikátního válečného snímku. Režie a scénáře se ujala dvojice Ján Kadár a Elmar Klos, kteří o tři roky později získali Oscara za jeden z nejlepších československých filmů vůbec, Obchod na korze. Samotný Ján Kadár řekl, že kdo z jeho generace „nenatočil válečný film, musí to udělat“. Do hlavní role partyzána Pavla byl obsazen tehdy úplně neznámý Jan Kačer, kterému jeho výkon zaručil role v dalších významných filmech. Hlavním motivem příběhu byla nejednoznačnost a převrácení zdánlivě kladných stránek a momentů ve světle skutečností v záporné, a zoufalý zápas muže s osudem v té nejtěžší chvíli.

Úterý 25. února, ČT2, 21:45

CSFD IMDb

Následky lásky (Le Conseguenze dell’amore) – Pravidla Sorrentinovy hry – recenze

Published by:

V kinech od: 13. února 2014

Pokud něčím Paolo Sorrentino, vedle obecných kvalit jeho filmů, prozatím proslul, bylo to bezpochyby jeho zahrávání si s žánrovými pravidly, a v podstatě se jim trochu ironicky vysmívá. Jako kdyby film samotný znamenal pro Sorrentina hru: skrze jeho narušování žánrových konvencí a do jisté míry i tématu, dochází k této hře bez pravidel i v rovině vyprávění a stylu.

lásky1

Pokud bychom si měli definovat kontextové pole, rozhodně by se měla vzít v potaz i pozdější autorova tvorba. Sorrentinovo drama Božský bylo do jisté míry pokračováním v tradici italského politického filmu Elia Petriho, Damiana Damianiho či Francesca Rosiho. Sorrentino ovšem zároveň tyto tradice zesměšňuje, resp. přiznaně shazuje. Za vše hovoří úvodní scéna, kdy v sekvenci, v níž je zavražděno několik vlivných italských představitelů různých sfér (politická, úřední, mediální), hraje skladba v rytmu diska. Chce se říci, že daleko více než k divácky „nepříznivým“ filmům ze 70. let, jako tomu bylo kupříkladu u Rosiho dramatu o enigmatickém podnikateli Případ Mattei (1972), se Sorrentino v případě pocty-nepocty Giuliovi Andreottimu přiblížil k Petriho legendární absurdní a antikafkovské frašce Podivné vyšetřování. Božský si nebetyčně utahoval, byl ovšem zároveň něčím, co by se dalo nazvat „cool“ filmem. Způsob zpracování si jednoznačně žádal diváckou pozornost, a to aniž by byl podbízivý a aniž by bylo třeba si pro užití samotného filmu nastudovat italský politický prostor.

V podobném duchu se nesl i prozatím poslední Sorrentinův film Velká nádhera (2013). Stárnoucí, bilancující a vše ironizující hrdina dává vzpomenout na opusy Federika Felliniho Sladký život (1960), 8 ½ (1963) nebo Řím (1972). Pokud byl ovšem Božský reminiscencí na žánrovou tendenci, Velká nádhera je upomenutí na auteurskou tvorbu.

lásky2

A podobným směrem, přesněji několika žánrovými směry, jde i Sorrentinův snímek z roku 2004 Následky lásky. Ty jsou daleko více než navázání na nějakou konkrétní tematickou tradici v italské kinematografii spíše formální hrou propojující několikero žánrových znaků. Sorrentino,  ostatně jako platí v každém jeho díle, tím dodává filmu svébytnou poetiku. Zde je hlavní hrdina Titto di Girolamo (minimalistický Toni Servillo) odsunut mafií do jakéhosi švýcarského hotelu díky pochybné tankerové transakci, na které vskutku monstrózním způsobem nejen on prodělal. Jeho život sestává z několika monotónních úkonů a jediná činnost, která ho ještě s mafií spojuje je odvážení kufříku peněz a přepočítání jeho obsahu, resp. uložení do banky. Deset let takhle Titto operuje, dokud si s ním nezačnou pohrávat city.

Už podle názvu můžeme samozřejmě logicky odvodit, že půjde o romantické drama. Sorrentino ovšem operuje s žánrovými kódy úplně jinak, než jsme zvyklí. Pokud totiž žánrovostí rozumíme naplňování konkrétních kódů a neustále upomínání na sebe sama, jsou Následky lásky v tomto smyslu spíše náznakové a záměrně neúplné. Bezpochyby to vyplývá z Tittovy poněkud klaustrofobické situace, kdy nesmí dávat najevo nějakou hlubší spojitost s vnějším světem, a tudíž i náklonnost k servírce Sofii (Olivia Magnani). Interakce mezi Tittou a Sofií se zprvu vyjevuje pouze skrze oční kontakt. Poté se Sofia snaží zapříst rozhovor, ale na to Titto neodpovídá. O několik scén později si Titto sedá k baru se slovy „nejnebezpečnější čin, co kdy mohl udělat“, a tak dále. Romance tedy vskutku prazvláštní a rovněž cíleně odměřená. Dokonce lze říci, že k žádnému jasnému naplnění nedojde: vrcholem vší důvěrnosti je Tittovo doznání se Sofii o původu jeho hotelového pobytu a darované auto. Film tak splňuje jistý paradox: jakkoliv je romantická zápletka nezbytná a splňuje roli spouštěče událostí, stále je pořád zástupná/vedlejší.  Samotné neukončení této linie jenom potvrzuje její podružnost.

lásky3

Bezesporu si Následky lásky vypomáhají i s dalšími žánrovými a subžánrovými konvencemi: ať už je to zčásti gangsterka či náznak heist filmu. Nutno podotknout, že velmi originálního: Titto se sám rozhodne uzmout kufřík s penězi dvěma mafiánským posluhovačům a darovat je páru postarších karbaníků.

Pohrávání tudíž v Sorrentinově vesmíru znamená tyto konvence zasazovat do odlišného kontextu a dodat jim naprosto neočekávánou pointu. Formálně ozvláštňujícímu snímku přidává i diskontinuální zobrazení událostí. Dříve zobrazené detaily jako nefunkčnost výtahu v hotelu v první třetině filmu získávají na důležitosti až na konci, kdy se film navrátí flashbackem a ukáže, jak překvapil Titto oba zmíněné posluhovače  i s kufříkem. Sorrentino zkrátka hraje jakousi percepční hru s divákem na všech úrovních. Sice s mnoha svéráznými, ale zároveň lehce pochopitelnými pravidly.

CSFD  IMDb

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Itálie, 2004, 100 min
Režie: Paolo Sorrentino
Scénář: Paolo Sorrentino
Kamera: Luca Bigazzi
Hudba: Pasquale Catalano
Hrají: Toni Servillo, Olivia Magnani, Adriano Giannini, Antonio Ballerio, Rolando Ravello

TV tip: Zabijáci

Published by:

Atmosférický filmový přepis slavné Hemingwayovy povídky.

Zápletku klasické povídky od Ernesta Hemingwaye, vyprávějící o příchodu dvojice záhadných zabijáků do malého městečka za účelem nalezení „Švéda“, bývalého boxera, se kterým mají nejasné úmysly, rozvinula adaptace z roku 1946 do komplexního noirového příběhu, protkaného sítí intrik a zločinu. Tam, kde ponurá, temná povídka končila, tedy samotným zavražděním „Švéda“, film pouze začíná – protože nic není tak, jak se na první pohled zdá.

zabijaci

Nezapomenutelná filmová verze režiséra Roberta Siodmaka, jenž byl dva krát nominován na Oscara (1947 – Zabijáci a 1958 – Noc, ve které přišel ďábel), je považována po všech stránkách za jeden z nejlepších noirových snímků vůbec. Napínavý film je obohacen o skvělé herecké výkony ústřední dvojice, tehdy ještě pouze debutujícího Burta Lancastera, mimo jiné držitele Oscara i Zlatého glóbu (obojí v roce 1961 za film Elmer Gantry), ze kterého se později stala slavná hollywoodská hvězda, a na Oscara nominované krásky v nesnázích Avy Gardner.

Pondělí 24. února, ČT2, 23:25

CSFD IMDb

Přejít k navigační liště