Příběh kmotra má svůj styl. Ne, že by to vadilo, ale… – recenze

Po ambiciózních Lidicích Petra Nikolaeva přišel do kin neméně odvážný film Příběh kmotra, volně inspirovaný bestsellerem Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek. Měl-li Kmenta tuto možnost, pustit se jako novinář do pátrání po prohřešcích jednoho z největších vyděračů a manipulátorů neslavné části naší minulosti, o to větší prokázal odvahu tím, že vůbec sepsal historii muže, který se rozhodně nemůže chlubit poctivými praktikami na cestě za ziskem. Předmětem zájmu zde však není kniha, ačkoliv právě to „volné inspirování“ filmu oproti hlubšímu ponoru do předlohy stojí zato okomentovat. Příběh kmotra musel být pozměněn právě proto, jak se ostatně nechal slyšet Nikolaev v jednom z rozhovorů, že rodina Mrázkova nesouhlasila s „přílišným“ špiněním kmotrova jména. A tak nastupuje na scénu místo Mrázka postava Vedrala v podání Ondřeje Vetchého. Ať už budou změněna jména, postavy nebo situace, nic se nemění na tom, že celý příběh kolem Mrázka je mnohem zajímavější než samotný film, spadající ve výsledku do roviny průměrnosti.

Euforii po pádu komunismu v 89. roce vystřídal přerod socialistické společnosti v kapitalistickou, což připravilo nosnou půdu pro generaci jak těch starších, tak nových mafiánských sil. Vyznění je však jednoznačné, velká zvířata na malém českém poli tu byla a jsou, jen mají v různých etapách jiné podmínky, jak profitovat. Zabývat se tímto obdobím znamená vstoupit na práh černé minulosti, kterou se jako národ nemáme kde chlubit. Petr Nikolaev na příkladu života jednoho z největších bossů českého podsvětí ukazuje, jak to chodí, zahrává-li si někdo s ohněm kapitálu, vyděračství, přetvářky, podvodu a dalších krásných věcí, které poskytují mnoho zfilmovatelných podnětů a témat. Nejjednodušší volbou proto je, shromáždit je všechny na jedno místo, aby zážitek byl co nejpůsobivější, dát si práci s rozčleněním vyprávění na etapy a přidat trochu vytříbenějšího filmařského stylu. Poté vzniká útržkovitá série více či méně dobrých hereckých výstupů, ale schopnost vyprávět příběh kamsi zapadá. V letech 1987 až 2006 sledujeme nejvybranější momenty z podvodnictví kmotra Vedrala, přičemž každý nový kšeft je sám o sobě malým příběhem.

TT3f6820_151205_11353305

Po technické stránce je práce velmi slušná, především kamera zabírá postavy tak úporně v polodetailech a detailech, až to vypadá, jako by do nich chtěla proniknout a sdělit víc, než co je ukazováno a o čem je mezi postavami vyprávěno. Ničeho takového se však nelze dočkat, i osobní život Mrázka je velmi okleštěn a na scénu neustále vstupují nové pikle, kšefty a nájemné vraždy. Zdá se, že chce film šokovat tím, jak ukazuje nejšpinavější praktiky z podsvětí, což je sice možná cesta, ale poněkud prvoplánová. Rozhodně tato kritika nechce polemizovat s tím, co vše se dělo či děje, když kmotři „vládnou, ale tady je toho zkrátka přes snahu zprostředkovat co nejvíc Vedralových machinací, trochu moc a napětí se buď nedostavuje, nebo se vytrácí. Neustále se objevuje okatý stylový model, násilně podbízející divácké emoce: Vedral plánuje další kšeft nebo vraždu, kamera švenkuje, rychle se pohybuje, buď v tom samém místě, nebo se díky zrychlenému pohybu dostává do dalšího záběru, hudba se rozjede na plné koule, ještě zesílí a následuje průběh nějaké akce. Ze začátku zajímavé, postupem filmu iritující. Mimoto se „švenky“ kamery dostavují poměrně nesmyslně, například když Vedral předává svému otci miliónový dárek. Sama hudba je vzrušující, ale v kombinaci s rozjíždějící se akcí nebo s právě stylovými prvky až moc podbízivá, čímž navíc opět napětí nenavozuje, jenom se snaží ukázat, že film, za její pomoci, bude cool.

pribeh-kmotra-podle-skutecnych-udalosti-vondracek-ze-by-film-vyvolal-nejake-nove-vysetrovani-o-tom-dost-pochybuji

Příběh kmotra se možná stane lehce přeceňovaným počinem, který rozpočtem nešetřil, a to někde musí být vidět. Tváří se ambiciózně, ale nehlídá všechny prvky mizanscény, tedy prostoru před kamerou spolu s herci. Jak je možné, že postavy za necelých dvacet let téměř nezestárnou? Korunu tomu nasazuje Vica Kerekes, která je bezesporu nádhernou ženou, hojně využívanou pro choulostivé scény. Ale pardon, že by po návratu z Francie, po ne zrovna krátké době, měla to samé líčení i účes a obličej hladší než novorozeně? Možná se jedná o maličkost, ale pro tak ctižádostivé dílo je to trochu trapné. Celkově navíc nelze hercům jejich role moc věřit, Vetchý hraje Vedrala ještě v únosných mezích, ale Lukáš Vaculík jako vyšetřovatel Cajthaml není uvěřitelný vůbec, pouze odříkává text a provází nás jako vypravěč. Světlou výjimkou je zde Filip Kaňkovský alias nájemný vrah Zahrádka, který se snad pro tuhle roli narodil, s mrazivou bezcitností a lhostejností skvěle vystihl charakter chladnokrevného zabijáka.

1849090_frantisek-mrazek-miroslav-provod-vrazda-mafie-pribeh-kmotra

Nikolaev, ač se ve filmu teleportujeme do minulosti, chtěl natočit dílo lehce nadčasové a přišel s křížkem po Kajínkovi, který mu tuhle cestu otevřel. Oba filmy ukazují to horší z českého polistopadového života v podsvětí, oba se snaží být nadčasovými svým vyzněním, ať už se jedná o justici, politiku nebo podnikání. Ale především pro ně platí, že v momentě, kdy by se mohla rozběhnout delší akce, než jen na pět minut, skončí a nic po nich nezůstane. Ale oproti Kajínkovi měl Příběh kmotra potenciál tohle zlomit v podobě „války kmotrů“ – což považuji za jeden z nejlepších nápadů, který kdy byl v českém filmu reflektován, škoda, že ne dostatečně využit. Zato byl využit šťastný konec za doprovodu Cajthamlova monologu, což už je jen taková kýčovitá třešinka. Příběh kmotra má zkrátka vzbuzovat emoce, ale nevzbuzuje je. Má vypadat dobře, a tak vypadá, protože to je dobře. No dobře, ale..!

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Česko, 2013, 99 min
Režie:
Petr Nikolaev
Scénář: Petr Nikolaev, Miroslav Oščatka
Kamera: David Ployhar
Hrají: Ondřej Vetchý, Lukáš Vaculík, Jan Vondráček, Jiří Dvořák, Vica Kerekes, Pavel Nečas, Kryštof Hádek, Andrej Hryc, Filip Kaňkovský, Jiří Vymětal, Vladimír Brabec, Petr Jeništa, Zuzana Čapková, Kristýna Frejová, Ivan G’Vera, Jiří Černý, Ladislav Županič, Jiří Ployhar ml., Pavel Gajdoš, Oldřich Vlach, Karel Wiencek

Srpen 29, 2016

Štítky: ,

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *