Skleněný (Glass, 2019) – Komiksové postavy vs. realita – recenze

Už je to nějaká doba, co filmy M. Nighta Shyamalana patřily k nejočekávanějším snímkům roku. Nápaditý tvůrce znovu získal přízeň fanoušků a vrátil se ke svým kořenům, aby znovu přivedl na plátno superhrdinu Davida Dunna z filmu Vyvolený i hlavního padoucha z thrilleru Rozpolcený. Stálo čekání za to?

Horda, soubor rozpolcených osobností Kevina Wendella Crumba (James McAvoy), stále unáší školačky, aby jimi nakrmil svou animální osobnost, zvanou Netvor, a zestárlý, leč stále aktivní a efektivní superhrdina David Dunn (Bruce Willis) mu jde po stopě. Hned po první konfrontaci jsou ale oba zatčeni policií a převezeni do blázince, protože kam jinam zavřít člověka s rozštěpením osobnosti a muže, který si myslí, že je superhrdina? Ve stejné léčebně je zavřený také Eliáš Price, jenž dal sám sobě přezdívku pan Skleněný. Společně se účastní psychoterapie, vedené skeptickou doktorkou Ellie Staple (Sarah Paulson). Ta se je snaží přesvědčit, že superhrdinové prostě neexistují. Ne ve skutečném světě.

Kontrast skutečného světa a superhrdinských příběhů, nebo celkově nadpřirozena jako takového, je ústřední motiv celé série. Nejsou to vtipné originy o objevování schopností, ani digitálně vylepšená neustávající akce. Jsou to psychologické filmy o přijetí nemožného, které si zároveň hrají s žánrovými konvencemi barevných dobrodružství. A Skleněný v tomhle není jiný. Jeho hrdinové diskutují o možnostech nemožného, zpochybňují sebe navzájem i vlastní schopnosti, ale především se vyvíjejí. To je ostatně herecky atraktivní hlavně u Jamese McAvoye, protože postupem filmu se vyvíjejí čtyři z jeho osobností.

Stejně jako předchozí dva filmy, i Skleněný má několik vrstev, které film skrývá jednu pod druhou. Byť trailery a prvních pár minut filmu navnazují na superhrdinský akční příběh, vyprávění se poměrně brzy stočí ke komornímu dramatu o sedmi postavách a jejich postojích k možnosti existence superhrdiny. A třebaže film s komiksy polemizuje, zároveň jeho vyprávění žene dopředu druhá vrstva, kterou je onen superhrdinský příběh, a to poměrně klasický. Zpochybňování vlastního superhrdinství je častým motivem superhrdinských sequelů, ať jde o osobnostní krizi a strach ze smrti v Iron Manovi 2, pocit vykořeněnosti v nevděčném světě jako v Batman vs Superman, úloha psance v Batman se vrací nebo přímo ztráta superschopností jako ve Spider-Manovi 2 a Supermanovi 2, superhrdinové v pokračováních vždy čelí pochybnostem o své vlastní úloze, ke které se dopracovávali celý první díl (ostatně jako Vyvolený).  Skleněný tento příběh rozvíjí ani ne tak ve stylu velkolepých blockbusterů, ale na ploše komorního dramatu, kdy máme hrdinu a dva padouchy zavřené v jedné budově, kde zpytují vlastní existenci. Je to dost odvážný krok v rámci superhrdinského žánru, a nemít tak brilantně vystavěné vyprávění, kdo ví, jestli by vyšel.

Snímek tedy rozvíjí celkem klasický superhrdinský příběh, zatímco o superhrdinství vášnivě diskutuje. Používá přitom výrazný argument – skutečný svět, ve kterém superhrdinové neexistují. Tomu film podřizuje tok vyprávění. Schopnosti všech zúčastněných superlidí jsou limitovány skutečným světem. To, co dokáží, je neobyčejné, ale většinou ne nemožné.  Zpochybňování jejich schopností proto působí uvěřitelně. Stejně tak reakce světa na jejich působení a vývoj superhrdinské šablony. Film se několikrát začne ubírat standardním směrem komiksovek, ve správnou chvíli ale uhne a připomene divákům i hlavním postavám, že nejsou v komiksu. Zatímco si film hraje se superhrdinským žánrem, hraje si zároveň i s divákem, ve kterém buduje určitá očekávání, která mu následně dost krutě odepře. Očekávání postupů superhrdinských šablon a jejich následné popírání je další stupeň toho, co série dělá od Vyvoleného, tj. staví do konfliktu zákonitosti reálného světa a superhrdinského komiksu.

Jak příběh plyne, odhaluje se další vrstva filmu. Skleněný je jako většina Shyamalanových filmů vyprávěný retrográdně; se závěrem filmu jeho události zpětně dávají jiný smysl. Jako obvykle ten zvrat nepřijde zničehonic, film se k němu chystá celou dobu. Od náznaků ale odvádí pozornost vedením hlavního příběhu. Film je nejsilnější právě v dávkování informací. Vždy ukáže tolik, abychom si vytvořili falešnou domněnku o tom, jak půjde dál. Následně nám dodá další informace, které domněnku popřou. Přitom to není tak, že by nám klíčové informace úplně zatajoval, klíče k nim nechává ve filmu od začátku. Jsou ale položené tak, aby se nedaly zaznamenat na první pohled. Po zhlédnutí filmu všechny tyto stopy zapadnou na své místo a všechna hluchá místa a zdánlivě nesmyslné souvislosti dávají smysl. Je to zkrátka film, o kterém můžete po odchodu z kina přemýšlet. Způsob, jakým přerušuje očekávání superhrdinského filmu, na vás zase silně emočně dopadne. Není to standardní současný superhrdinský film. Je to psychologické drama, vyžadující neustálou pozornost a ochotu přemýšlet. Ale zároveň je to film, u kterého je přemýšlení radost.

CSFD  IMDb  Kinobox.cz