Alphaville – V zajetí metropole – esej

Alphaville, snímek režiséra Jeanna-Luca Godarda z roku 1965, nemusí být chápán pouze jako pokus o symbiózu na první pohled nesourodých žánrů, ale spíše se nabízí varianta vnímat ho jako systém znaků, jimž ustupuje narativní děj do pozadí, a to ve prospěch sdělování zakódovaných myšlenek, které musí divák pomocí těchto symbolů dešifrovat. Pro souhrnné označení žánrů přítomných ve filmu navrhuji pojem „literární science-fiction“ (ačkoliv se nejedná o literaturu), neboť všechny tyto vzájemně se prostupující žánry se vyznačují určitými společnými znaky literárními, a to zejména kompozičními (film připomíná svou stavbou nový francouzský román, eliminuje jednoznačnost), tematickými (film-noir svou potemnělou atmosférou sekunduje sci-fi orientaci snímku a zároveň se zde vytváří hlavní romantický pár, který je vděčnou spojnicí mezi žánry nabízené filmem) a formálními (využití sémiotické disciplíny, nalézání významovosti ve slovech a znacích: těmi mohou být, světelné kruhy, fyzikální vzorce, šipky i fyzické pohyby – opačné pokyvy hlavou při vyslovení částic ano/ne), popřípadě jejich kombinací.


alphaville-1965-www.cinematheia.com_

Narace se nepřímo rozděluje do několika mikroskopických epizod, v nichž osciluje postava agenta Lemmyho Cautiona, ať už je to scéna jeho ubytování, hledání předchozího agenta v pochybném penzionu, seznámení se s Natašou či debaty nad poetickými a epickými pasážemi z knih. S každým dalším krokem sledujeme blížící se cíl snímku, kterým není pouhé zničení počítače-poloboha Alfy 60, ale především prožitek znovuzrození člověka a oproštění se od statické exaktnosti.

Celý film je postupně se objasňující „poklidnou bitvou“, ve které mezi sebou soupeří dva principy, zároveň představující cesty k poznání: vědecky naprosto přesná fakta a zjištění založená na matematických metodách (věda) a morální až abstraktní myšlenková volnost výkladu (filosofie či prožitková metoda poznání). Proč však paradoxně „poklidná bitva“? Právě pro eleganci, se kterou Godard připisuje dominantu literárnímu (dialogovému, myšlenkovému) výkladu scén, ty naprosto předčí několik akčních sekvencí typu boje v hotelovém pokoji s agentem poslaným Alfou 60, prchání v automobilu před pronásledovateli nebo útěk z města.

tumblr_lka09qtQkh1qa83tpo1_500

Většina dějových zvratů je způsobena díky vzrůstajícímu strachu z neznáma. Nejdříve zachvátí Natašu von Braunovou, dceru vědce Brauna a konstruktéra počítače Alfy 60, který se postupně učí nová slova a tím i nové významy, jimž však na začátku nerozumí, tudíž nedokáže odhadnout jejich následky; poté se přenáší na Lemmyho Cautiona čelícímu hrozbě zničení okolních světů způsobem mimo jeho chápání, tj. nahrazování původních slov jinými a vymazávání neužitečných slov, podle Alfy 60 nehodných technologického světa; a následně největší zkouškou prochází sám počítač-Bůh Alfa 60 (božskou knihou zůstává sice bible, její význam se však rovná slovníku) snažící se konkurovat přítomnosti, do které agent Caution vnesl nové pojmy pro Alfu 60 neznámé, tudíž tajemné až strašidelné; některé pasáže, například agonie šílících lidí, působí téměř mysteriózně (což se dá připsat žánrovým konvencím).

Kromě tří hlavních subjektů: Nataši, Cautiona, počítače Alfy 60 a vedlejší figury vědce von Brauna, stvořitele Alfy, je zde pravým dějovým narušitelem a zvratovým tvůrcem kód (chcete-li šifra, hádanka, subjektivní myšlenka) zadaná stroji agentem Cautionem. Tento cizorodý prvek může být obrazně označen jako virus, vzhledem k hlavnímu počítači. Jakmile dojde k jakémukoliv narušení souboru, tvořícího fungující mechanismus, dochází k zhroucení celého systému.

Godard zde neukazuje člověka závislého na technice, od které by se snažil odpoutat, neboť lidé ve městě Alphaville jsou situováni tak, že neznají jiné životní možnosti, nepoznali svobodu výběru. Ale představuje člověka jako neschopnou databázi buněk zbavenou své humanity, jejíž jedinou funkcí se stává příjem dat a plnění zadaných úkolů. Už není biologickou entitou nýbrž programovým souborem v rámci fungování počítačového mechanismu.

alphaville-original

Postava agenta Cautiona je jedinou imunní individualitou proti vůli Alfy 60. Tomuto stavu vděčí svým znalostem literárních děl (čte Hluboký spánek od Raymonda Chandlera, odkazuje na Metropoli bolesti Paula Éluarda, užívá různé citace) a díky nim rozvinuté schopnosti hlouběji přemýšlet; zabývá se ne pouhými na sebe navazujícími slovy, ale přímo myšlenkami, domněnkami, představami natolik mnohoznačnými, až se stávají ryze subjektivní a technicky těžko uchopitelné. Za pomoci Cautiona je Nataša schopna odpoutat se od vlivu stroje, působícího na její paměť, možná právě proto, že ještě před vypuknutím davové agonie byla agentem „zkoušena“ v schopnostech své vlastní interpretace. Rozvíjela násilně své myšlenky v nových sférách. Jakmile byl tedy stroj zničen, byla konečně schopna vzpomenout si na jednu z nejdůležitějších lidských předností – lásku – a nejenom to, konečně ji dokázala přijmout a pochopit, to vyjadřuje závěrečná věta: „Miluji tě…“

Nebyl by to však Godard, aby snímek neprotknul v určitých místech poryvem ironie, alespoň je tomu tak často u jeho filmů z období Nové vlny. Setkáme se zde s několika pasážemi, u kterých je s podivem, že nenarušují probíhající dějovou linii; to je například agentův smích, když je Nataša vyzvána, aby převyprávěla vtip pod zadaným číslem. Jen málokdo by čekal směšnou reakci u noirovského typu bezprostředního agenta a vůbec celé vyprávění vtipu působí jako další hra se slovy, jako godardovská hříčka. Často nesourodé sdružování asociací se v celkovém konceptu filmu projevuje až neuvěřitelně komplexním dojmem.

Do dokonalého předvedení hrozby zmechanizovaného světa a neschopnosti komunikace člověka zařadil Godard vize možné válečné katastrofy, což bylo obvyklé varovné poselství 60. let: strach pramenící nejen po 2. světové válce, ale hlavně dozvuky Karibské krize z roku 1962, kdy hrozilo nebezpečí nukleární války.

V Alphaville je však hrozba zažehnána, alespoň pro Natašu a Lemmyho, kteří se vydávají vstříc novému citovému životu. Takovému životu, kdy už člověk není pouhou bezduchou schránkou, ale uvědomělým jedincem majícím vůli se vzdělávat a zároveň být pokorným, protože pouze díky pokoře může člověk předejít zlu, které si konec konců vytvořil sám.

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Francie / Itálie, 1965, 99 min
Režie:
Jean-Luc Godard
Scénář: Jean-Luc Godard
Hudba:
Paul Misraki
Hrají: Eddie Constantine, Anna Karina, Akim Tamiroff, Howard Vernon, Jean-Pierre Léaud, Michel Delahaye, Valérie Boisgel

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště