Anatomie vraždy (Anatomy of a Murder) - Civilní honba za spravedlností - kritika

Anatomie vraždy (Anatomy of a Murder) – Civilní honba za spravedlností – kritika

Jakmile hovoříme o nějakém filmu, že je komplexní, tak se v žádném případě nejedná o nepropustnou kategorii. Ačkoliv se jedná o vlastnost, která je vždy relativní, ohledně filmu Anatomie vraždy režiséra Otty Premingera skutečně můžeme mluvit o vysoce komplexním filmu. Vskutku nejednoznačný poznatek, jenž je validní u mnoha a mnoha dalších filmů (a to ať už z jakéhokoliv důvodu) je samozřejmě třeba argumentačně rozšířit. Na základě příběhu si alespoň rámcově představíme, v čem ona komplexnost u tohoto konkrétního snímku tkví. Ta je podporována především pro děj důležitým systémem procesů (narativních mikrolinek) a dedukcí, resp. postupným přecházením od obecného ke stále konkrétnějšímu za cílem vyřešení případu pomstěného znásilnění. Inu, skutečně se jedná o jakousi, stejně puntičkářskou, anatomii.

Ačkoliv nevidíme samotný čin vraždy jakéhosi Quilla, kterého zabil veterán z korejské války Frank Manion (Ben Gazzara) z důvodu znásilnění jeho ženy, tak na působivosti Premingerova snímku tato skutečnost nikterak neubírá. Hodí se připomenout, že Anatomie vraždy je zejména soudním, přesněji řečeno právnickým dramatem. Právě z tohoto žánrového hlediska lze stvrzovat výše uvedený argument o komplexnosti filmu. Komplexním se totiž film stává zejména kvůli právnickému workoholismu, který film s ochotou tematizuje. Přesněji řečeno, jde zejména o jednání hlavní postavy, Manionova obhájce Paula Beiglera (James Stewart), jež propírá případ ze všech možných stran jen proto, aby se dobral kýženého výsledku. Pro Beiglera je totiž zásadní jedno: zohlednit všechny strany krychle.

Úlohu tak přebírá zmíněná láska k právnické práci. Beigler se snaží nahlížet na případ skrze několikero možných úhlů, aby postupně získával celistvou představu o tom, co a jak se vlastně stalo (resp. z jakého důvodu). To provádí skrze osobní, a to jak soudní, tak i mimosoudní dialogy se zúčastněnými, kteří podávají různorodé výpovědi. Dále probírá právnické spisy, ve kterých nachází precedens. Radí se se svým věčně lehce podnapilým mentorem panem McCarthym (Arthur O’Connell). Bezpochyby jde o právnickou rutinu, jakou lze do jisté míry vidět v každém žánrově stejně zařaditelném snímku.

Přínos Premingerova snímku ovšem tkví v tom, že nezapomíná ani na jednu stránku takové praxe. Ostatně tomu odpovídá na soudní dramata nebývalý, více jak dvouapůlhodinový rozsah. Nelze říci, že by jakákoliv scéna byla navíc. Podobně jako kdyby se psal zápis ze soudního přelíčení, postupuje i sám Preminger: až obsesivně zohledňuje všechna fakta směřující k vyřešení případu. Skrze postavu Beiglera se tudíž zhmotňuje pozadí morálně ne úplně jednoznačné situace. Podobné zohlednění nesmírně mnoha detailů můžeme pozorovat i ve slavném dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů (1957) Sidneyho Lumeta, které s Anatomií vraždy spojuje i nemožnost úplného nahlédnutí pod povrch. Divák tudíž nemá navrch, a namísto toho je nucen pozorovat, jak se s tím Beigler popasuje.

Znovu se tak hodí připomenout, že – v závislosti na sdělení Premingerova snímku – nejde ani tak o výsledek procesu, jako o proces samotný. Samotný verdikt se odbude během krátké chvíle a film se nepáře ani s epickým závěrečným rozuzlením. Příliš neřeší ani nějakou emocionální odezvu vázanou na odsouzeného. V závěrečné scéně vidíme jen Beiglera a McCarthyho s jejich střídmou radostí nad výsledkem procesu. Tím se opět potvrzuje, že se vyprávění soustředí na „oficiální“ stránku věci. V Anatomii vraždy nevyhrává Manion, který je zproštěn obvinění, ani jeho přítelkyně Laura (Lee Remick). Pravou vítězkou je zde profese.

CSFD IMDb Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

USA, 1959, 160 min
Režie: Otto Preminger
Kamera: Sam Leavitt
Hudba: Duke Ellington
Hrají: James Stewart, Lee Remick, Ben Gazzara, Arthur O’Connell, Eve Arden, Kathryn Grant, George C. Scott, Orson Bean, Murray Hamilton, Duke Ellington, John Qualen, Joseph N. Welch