Antisemitské filmy Třetí říše vám přejí dobré odpoledne – téma

Protože proč se něco nedozvědět o problematice, která se začíná opět objevovat?

Nejdůležitější antisemitské propagandistické filmy pocházejí z let 1939 až 1940. První dva filmy, Robert a Bertram Hanse H. Zerletta a Plátno z Irska Heinze Helbiga, nabízely stereotypnost a karikatury židovských podlidí (Untermenschen). „V komediálním ztvárnění ilustrovala nacionálně socialistická propaganda tezi, že Židé jsou sice úlisní, ale vůbec ne chytří.“[1] V dalších filmech je rámec komedie opuštěn a Židé jsou již představeni jako podlidí přímo: film Ericha Waschnecka Rothschildovi, Veita Harlana Žid Süß a pseudo-dokument Fritze Hipplera Věčný Žid. Původně měl být tento rok představen také film Bismarck Wolfganga Liebeneinera s tématem boje Židů v Anglii proti zakladateli Druhé říše. Připravované antisemitské scény ale nebyly natočeny, zůstala však jedna epizoda nezdařeného atentátu na Bismarcka provedeného Židem.

jud-suss-001

Od roku 1941 se Židé v nacistických filmech objevují jako „soupeři hlavních hrdinů, ale povětšinou zůstávají okrajovými figurami“[2] v dílech Karla Rittera Pro všechno na světě [Über alles in de Welt], Herberta Selpinse Carl Peters, stejně tak v Gustava Ucickiho Návrat domů [Heimkehr], Artura Maria Rabenalta …jede za Německo […reitet für Deutschland] a Hanse H. Zerletta Věnuše před soudem. V roce 1942 se Židé objevují, opět jako vedlejší figury, ve filmu Hanse Steinhoffa Věčný Rembrandt [Ewiger Rembrandt]. Roku 1943 natočil E. W. Emmo film Vídeň 1910 [Wien 1910] o posledních dnech starosty Vídně Karla Luegera, známého svými antisemitskými názory, kterými se nechal inspirovat Adolf Hitler.

Vytvořeny byly snímky, které rozděluji podle míry a způsobu ztvárnění antisemitismu do třech kategorií: první kategorii představují filmy s komediálně zprostředkovanými aspekty antisemitismu, jejichž příprava započala po Křišťálové noci, ale nedosahují prozatím nesnášenlivosti snímků z let 1940. Další jsou historická dramata a dokumenty se silně štvavým podtextem, vyznačující se silnou mírou rasismu. Třetí část patří filmům, kde je již židovský prvek bez možnosti páchat škody na německém obyvatelstvu. Židé jsou již díky velkému Führerovi zbaveni moci.

 Ausstellung "Der ewige Jude"

Záměr tvorby antisemitských filmů

Nejpozitivněji hodnotil Goebbels filmy z roku 1940: Rothschildovi, Žida Süße a Věčného Žida. O Rotschildech a Židu Süßovi se zmínil ve svém deníku: „Prověřil jsem ukázku nových židovských filmů. „Rotschild“ [Rothschildovi dobrý], „Žid Süß“ od Harlana s Kraußem a Marianem znamenitý.“[3] Na základě  protokolu Ministerstva lidové osvěty a propagandy uvádí David Welch, že k těmto třem filmům vydal Goebbels v dubnu 1940 příkaz namířený pro tisk, jak má být o nich správně psáno. „Filmy, v nichž se Židé objeví, nemají být označeny jako antižidovské. Chceme, aby bylo naprosto zřejmé, že tyto filmy nejsou determinovány žádnými zaujatými úvahami, ale reflektují historická fakta tak, jak jsou.“[4] Hlavním kritériem bylo dbát na to, aby se v tisku neobjevila zmínka o antisemitismu: „Pokud filmy působí antisemitsky, není to jejich plánovaným záměrem.“[5]

Za příkazem Ministerstva propagandy se skrývalo ještě další východisko, podle něhož neměla propaganda pouze působit a přesvědčovat, ale měla se stávat přímo pravdou. Došlo ke změnám historických fakt, které byly v nové formě šířeny, jakoby byly skutečnými fakty založenými na historickém, ekonomickém či sociálním výzkumu. Z tohoto důvodu byla často volena k zfilmování témata zasazená do historického rámce (Robert und Bertram, Bismarck, Heimkehr), která lépe srovnávala minulost se současností a mohla tak představit dvě hlavní kritéria: na jedné straně ukázat to lepší z tradice Německa, co stojí zato připomenout, na druhé straně zároveň to, co mělo být raději odstraněno ve prospěch celého národa. Ačkoliv se filmy dějem obracejí do minulosti, jejich vyústění má obvykle přímý vztah k nacionálnímu socialismu Třetí říše; jako tomu je v případě Žida Süße nebo Rothschildových.

w964

Avšak první vystoupil do popředí komediální a hudební žánr, kde byli Židé představeni a započalo se s jejich karikováním. Ještě před filmem Robert und Bertram natočil režisér E. W. Emo romantickou komedii s názvem Šťastný smolař. Při hledání pokladu na lovu Hans Moser a Heinz Rühmann natrefí na obchod „John Springer Erben“ a seznámí se vlastníkem obchodu i s jeho ženou. Obchodník je vykreslen jako vousatý, obrýlený muž s kloboukem připomínající ortodoxního Žida, ale není zde přímo mezi slovy řečeno, že jde o Židy, jako v prvním skutečně antižidovském filmu Robert und Bertram. Jeho manželka je vykreslena jako panovačná ženština vyhrožující svému muži rozvodem. Rozhodne se prodat příchozím židli, kterou jí nechal sehnat její manžel.[6]

Karikatura židovských osob ve filmech Třetí říše odpovídala nastolenému obrazu Žida, jak byl zprostředkováván pomocí dětských učebnic. 21. září 1939 vydal Reinhard Heydrich písemné prohlášení cílovým policejním skupinám, které informoval o konečném cíli (Endziel) k vyřešení židovské otázky.[7] Ve filmech Rothschildovi, Žid Süß a Věčný Žid založil nacionální socialismus svou propagandu na opatřeních, která podporovala pasivitu a smíření se s násilím vůči Židům. Tento cíl však mohl být dosažen postupnou cestou.

Přes stereotypnost a zesměšnění židovských obyvatel nastavily komedie laťku silně antisemitským propagandistickým filmům řešícím otázku celkového nebezpečí židovství pro německý národ a připravovaly tak podpůrnou půdu k jejich deportacím ze země na východ do koncentračních táborů. Konkrétně historický muzikál nabízel efektivní formu jednak pro ztvárnění nostalgického sentimentu, jednak pro přetvoření reality tak, jak ji nacisté potřebovali, aby dosáhli svého cíle.



[1] Leiser, Erwin (1968): „Deutschland, erwache!“: Propaganda in Film des Dritten Reiches. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt, s. 68.

[2] Leiser, Erwin (1968): „Deutschland, erwache!“: Propaganda in Film des Dritten Reiches. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt, s. 68.

[3] Goebbels, Joseph: Deníky 1940-1942, sv. 4., Praha: Naše vojsko, s. 48. Přepis ponechán v přesném znění českého překladu.

[4] Welch, David (1983): Propaganda and the German Cinema 1933-1945. New York: St. Martin’s Press, s. 239.

[5] Leiser, Erwin (1968): „Deutschland, erwache!“: Propaganda in Film des Dritten Reiches. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt, s. 68.

[6] Witte, Karsten (1995): Lachende Erben, Toller Tag. Filmkomödie im Dritten Reich. Berlin: Vorwerk, s. 167.

[7] Leiser, Erwin (1968): „Deutschland, erwache!“: Propaganda in Film des Dritten Reiches. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt, s. 69.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště