Batman se vrací aneb superhrdina vyvrhelem v říši pohádek

V roce 1992 proběhlo první oficiální setkání českých kritiků a diváků s Batmanem, neboť v témže roce měly českou premiéru filmy Batman a Batman se vrací. Jak se české filmové publicistice podařilo jej uchopit? A jak ho zprostředkovali divákům?

Dnes nemáme Hloupé Honzy. Dnes máme třeba Supermany, Starmany a jiné Many. Třeba Batmana.[1]

Tato věta z recenze Uljany Donátové na snímek Tima Burtona Batman ilustruje, jakým způsobem česká kritika i veřejnost vstřebala své první zkušenosti s komiksovými superhrdiny. Nadlidé, bránící lidstvo ve směšných kostýmech, byli pro české publikum něco nevídaného a téměř neznámého.  A třebaže s tímto konceptem české diváky seznámil už Superman Richarda Donnera, objevil se na prahu devadesátých let nový superhrdina, jehož kulturní pozadí a zákonitosti fikčního světa byly pro českou filmovou publicistiku poměrně velkou neznámou. Přesto se však zdálo, že uchopení Batmana jako takového by neměl být problém. Ten se ukázal až o jeden film později, kdy zavedená představa o superhrdinském filmu nabyla mírných trhlin.

Batman-1989-batman-confronts-the-joker

Část filmových publicistů používá srovnávací metodu. To znamená, že pokud se setká s filmem, obvykle na jeho hodnocení potřebuje film podobného stylu či žánru, s nímž by ho mohl porovnat a na jehož kontrastu by vyvodil závěry. Aby se mohl divák zorientovat v něčem novém, potřebuje to totiž nejprve připodobnit k něčemu, co zná, a poté na tom demonstrovat, v čem a jak moc se to liší a co nového látka konkrétně přináší. Pokud je to nový typ filmu a srovnávací vzor de facto neexistuje, je zde možnost srovnávat ne s jiným typem filmu, ale i s jiným typem vyprávění.

Kulturní rozdíly, byť by byly sebemarginálnější, se však nedají zcela ignorovat a jakkoli vypadá aplikace optiky východoevropského typu příběhu na dílo vzešlé americké komiksové popkultury jednoduše a bezproblémově, je třeba na ně brát zřetel. Mým úmyslem v této práci je poukázat na to, jaký problém toto překrývání optik přináší a jak tento problém ovlivňuje další uvažování o superhrdinském filmu. Zjednodušeně řečeno, chci zachytit postoj, který česká filmová publicistika zaujala k prvnímu Batmanovi, bez toho, aby zohlednila jeho kulturní a dobové pozadí, a poukázat na mírné rozčarování, když se druhý díl série, Batman se vrací, od tohoto pohledu odchýlil.

Batman-1989-batman-2686914-1024-576

Nedá se tedy ani tak říci, že se česká kina na začátku devadesátých let seznámila s novým typem filmu, ale rozhodně českým divákům zprostředkovala o něco rozšířenější vhled do americké komiksové popkultury. Batman byl o dost jinak pojatý snímek, než Superman, a to jak větší tajemností postavy, která se nám v případě Batmana plně odhaluje až během filmu, tak i temným tónem a pojetím titulního hrdiny více jako temného mstitele, než coby téměř božskou a naději přinášející postavu.  Třebaže nepochybně spřízněný, byl Batman o tolik jiný, než Superman, že bylo na jednu stranu obtížné použít jej jako srovnávací vzor, na stranu druhou mohl sloužit jako kontrast. Nicméně definice „film, který je něco jako Superman, jen temnější a vtipnější,“ by byla pro nakládání s Batmanem poněkud nedostačující, neboť by bylo potřeba ještě odpovědět na otázku, jak kategorizovat Supermana? Žánr superhrdinského filmu v Čechách zavedený nebyl, nikdo v té době nepoužíval ani výraz „superhrdina.“ Vlastnosti, které tradiční superhrdina měl, představoval pro českého diváka především Superman, a slovo „superman“ se tedy vžilo coby pojmenování toho, pro co by se hodil výraz „superhrdina.“ V pozdějších recenzích na třetí pokračování netopýří ságy lze například narazit na slovní spojení „superman Batman.“ Zprostředkovat Batmana coby „superhrdinský/supermanský film“ českému divákovi, který o tomto žánru nemá valné povědomí, by bylo neobratné a bylo třeba spojit neobvyklý typ filmu s něčím, co bezpečně zná.

Pokud je to nový typ filmu a srovnávací vzor de facto neexistuje, je zde možnost srovnávat nejen s jiným typem filmu, ale i s jiným typem vyprávění.  Co se týče filmů Batman a Batman se vrací, nabízelo se srovnání s dalším narativem, v němž hrdina s výjimečnými, někdy až nadpřirozenými schopnostmi, obléká kouzelnou zbroj a vyráží do boje s nenasytným, nadsazeným a rovněž výjimečným, někdy až nadpřirozeným zlem. Batman byl tak českou kritikou uchopen jako pohádka. A od té se očekává jasná polarizace dobra a zla, odměna hrdiny, potrestání padoucha, vysvobození princezny a celkově zjednodušenost fungování světa.

 batman-1989-wallpaper-movie-897

Pavel Šrut v recenzi na novelizaci prvního Batmana nabízí přímou analogii s konkrétními pohádkovými reáliemi:

Gotham je mimochodem v tradičních anglických pohádkách městečko hlupáků, něco jako náš Kocourkov.

A co velký kladný hrdina Batman, ve skutečnosti plachý milionáře Wayne? Je nudný a ušlechtilý, až to bolí. Něco mezi Bajajou a Kostějem. Jako princ Bajaja před princeznou skrývá Batman svou netopýří hrdinnou identitu před zamilovanou fotografkou Vicky, jako Kostěj je nesmrtelný….Zvítězí sice, ale čtenář to, doufám, chápe jako povinnou a bezpodmínečnou úlitbu pohádkovému žánru.[2]

Oba filmy s Batmanem mají nesporné „nadreálné“ prvky. Klaun, zabodávající lidem brk na psaní do krku nebo vytahující z kalhot revolver s půl metru dlouhou hlavní, tělesně postižený gangster, vychovaný tučňáky i samotná idea milionáře, potíravšího zločin pomocí nejmodernějších technologických výstřelků. Některé z těchto prvků jsou dokonce srovnatelné s východoevropskou pohádkou. Poetika pohádky se od poetiky komiksu ale přece jen liší. Těžko lze samozřejmě českým kritikům vyčítat, že v roce 1992 nečetli batmanovské komiksy Fanka Millera nebo Alana Moorea, tím spíš by nebylo na místě mít jim za zlé, že hledali připodobnění nového fenoménu k něčemu známému, co by jim pomohlo jej uchopit. Faktem však zůstává, že Batman byl k pohádce nejen připodobněn, ale byl do této žánrové kategorie rovnou zařazen.

Batman-Returns

Jak moc je ale taková kategorizace užitečná? A co způsobí unáhlená kategorizace něčeho, co samo využívá více kategorií? U filmů podle superhrdinských komiksů je to poněkud ožehavé.  Tyto komiksy pracují s určitými modely vyprávění a typologiemi postav a unáhlená kategorizace podle vlastního vzoru by se mohla snadněji rozpadnout.

Superhrdinské komiksy nejsou žánrem samy o sobě. Využívají konvencí sci-fi, kriminálního žánru, nebo dobrodružné či špionážní literatury. Pokud je typ subžánru nebo vyprávění odsouzen a kategorizován na základě jednoho či dvou filmů, může další zkušenost s tímtéž způsobit menší zmatek.

Pokračování Batmana s názvem Batman se vrací totiž od proklamované pohádkovosti upouští a recenzenti si víc začínají všímat toho, že

Proti prvnímu Batmanovi, který se držel komiksového schématu a přesně od sebe odděloval dobro a zlo, je pokračování blíže politické satiře, nikoliv bez souvislosti s prezidentskou kampaní v USA.[3]

batman1

Přesné oddělování dobra a zla, typické pro zmíněný žánr pohádky, v Batman se vrací skutečně chybí. Duševně narušená Kočičí žena se snaží pomstít za ponížení a pokus o vraždu, navíc se stává objektem Batmanova milostného zájmu. Odpudivý Tučňák chce zpočátku najít své rodiče, je však zmanipulován do politické hry skutečného hlavního padoucha filmu, podnikatele Schrecka, což film může posunout do roviny politické satiry.

Podiv nad tím, že superhrdinské filmy mohou nabídnout více, než jednoduchou podívanou, ilustruje postřeh Mirky Spáčilové k filmu Batman se vrací, kde uvádí:

..a přesto tu něco skřípe: totiž žánr sám. Tvůrci, jako by pocítili mírný stud nad ‚pouhým‘ comicsem, nejenže použili v zápletce průhledný ekologický apel a náznak politické satiry, ale navíc hrdinům vtiskli náznak vnitřní psychologie. Zlosyn Tučňák je vlastně spíš k politování, Kočičí žena má pro své činy jisté motivace…‘Batman II‘ se tak do jisté míry paradoxně připravuje o největší půvab podobných historek, o záměrně primitivní, pohádkově jednoznačné dobro a zlo.[4]

Pro Spáčilovou bylo zjevně velice překvapivé, že film o superhrdinech pracuje s psychologií postav a politickou satirou, dokonce to pro ni zřejmě představovalo něco pro superhrdinskou látku nepatřičného. Burtonovo pojetí Batmana přitom vycházelo z o čtyři roky mladší komiksové série Franka Millera Návrat Temného rytíře, která na psychologickém vývoji zachmuřeného superhrdiny přímo staví. Díky tomu, že recenzenti takřka bez rozmyslu přijali fakt, že postava Batmana patří pohádkám a nikoli temným comicsovým příběhům, které jsou od cca 80. let psány i pro dospělé, podléhají kulturnímu šoku z nejednoznačného pojetí Batmanových dobrodružství.

To však nevedlo k přehodnocení statutu superhrdinských filmů jako pohádek, ale uchopení Batman se vrací jako něco, co se dané kategorii pohádky vymezuje. Zatímco tedy snímek zobrazoval to, co je víceméně typické pro americký komiks osmdesátých let, pro českou publicistiku se jednalo o netypickou pohádku. Z toho vyplývá, že pokud chceme do určité kategorie zařadit něco, co se do ní nehodí stran kulturního zázemí a kořenů, nakonec stejně dojdeme k závěru, že se v rámci této kategorie stává vyvrhelem.

 


[1] Donátová, Uljana: Na spravedlnost je tu netopýr

[2] Šrut, Pavel: Batman aneb Bajaja (1992)

[3] Donátová, Uljana: Batman s kočkou a tučňákem, Vp (14.10.1992)

[4] Spáčilová, Mirka (1992): Batman se vrátil, Mladá fronta

Březen 11, 2016

Štítky: , ,
  • Napsat komentář

    Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *