Batman vs česká filmová kritika (1989) – 1. část

Zatímco v minulé části jsem nastínil, jak bude zhruba seriál vypadat, dnes se můžeme pustit do první zásadní batmanovky, která se promítala v českých kinech. Snímek Tima Burtona z roku 1989 je adaptací komiksu o milionáři (a postupem času miliardáři) Bruci Waynovi, který po nocích potírá zločin pod maskou superhrdiny Batmana. Snímek, jemuž Burton vtiskl osobitý vizuální styl, byl jedním z prvních komiksových superhrdinských filmů uvedených v českých kinech. Česká filmová kritika si dala za cíl nejen určit, nakolik je film dobrý a nakolik špatný, ale také jej přiblížit českému divákovi a určit, s jakým žánrem má vlastně co do činění. Vyjma Donnerova Supermana nebyl v Čechách filmový precedens, který by superhrdinskou látku zastupoval.

V případě Batmana můžeme sledovat dva různé přístupy dvou různých typů kritiky. Prvním jsou kritiky z nefilmového tisku, konkrétně jde o texty v Lidových novinách, Večerní Prahy, TelegrafuProstoru. Druhým typem jsou kritiky filmového tisku, v případě tohoto filmu jde časopisy CinemaKino. Oba typy přistupovaly k látce v rámci různých sémantických polí, přičemž nejdříve nabídnu zobecňující charakteristiku a poté se posunu ke konkrétním příkladům kritických postupů.

Nefilmový tisk

Nefilmový tisk hledal a formuloval sémantická pole, která by mu pomohla Batmana definovat a zaujmout k němu interpretační postoj, což zřejmě nebylo jednoduché. U Batmana šlo konkrétně o aplikace znaků a významů, které napomohly film zařadit pod konkrétní žánr, což by usnadnilo jeho zhodnocení. Aby mohli kritici žánr určit, pracovali ve svém sémantickém poli se sérií předpokladů, jež vztahovali jak k filmu, tak ke komiksové předloze. Jejich základní předpoklad byl ten, že komiks jako takový je víceméně dětskou záležitostí. To je vedlo k předpokladu, že komiks jako takový není možné považovat za seriózní literaturu, a z toho vyplývalo, že ani jeho filmová adaptace nemůže být považována za seriózní film. To bylo tedy základní východisko, s jakým k Batmanovi přistupovali možná dříve, než jej viděli. V rámci toho se vyřešilo dilema, zda je Batman snímek, který se zaměřuje na naraci, nebo se orientuje spíše na svůj spektakulární rozměr (budeme jej označovat jako film atrakcí, i když čeští kritici s tímto pojmem nikdy v souvislosti s Batmanem nepracovali). Vzhledem k výše uvedeným předpokladům byl Batman určen spíše jako film atrakcí, s čímž souvisela další série významů, které obsahovalo kritiky nejčastěji aplikované sémantické pole. Klasifikování Batmana jako filmu atrakcí dalo kritikům nefilmového tisku možnost sledovat určitá vodítka filmového stylu, na něž uplatňovali zvolená sémantická pole.

Nefilmový tisk přistupoval k Batmanovi jako žánru empirickou metodou. Hlavním nástrojem, jenž kritikům pomohl vybrat konkrétní vodítka, byla divácká zkušenost. Během zhlédnutí filmu tedy uplatňovali srovnání s jinými žánrovými vzorci. Vnímali film jako dílo, jež užívá klišé a stereotypy tradičních „pokleslých“ žánrových útvarů (comicsu, melodramu, kriminálního filmu apod.), ale bez jakékoli umělecké či výpovědní hodnoty.[1] To je typ filmu, který se v té době v Československu netěšil kritickému uznání a odkláněl pozornost od oceňovanějšího vyprávění. Tím kritici primárně určili Batmana jako film atrakcí a zaměřovali se na ta vodítka, která poté zasazovali do svých žánrových sémantických polí. Hledali prvky, spojené se spektakulární podívanou, což je práce s mizanscénou, efekty, herecké výkony či kostýmy, a ty porovnali s významy, které v jimi zvolených sémantických polích s prvky souvisely. Vyprávění jako takové ponechávali kritici stranou.

Tím vytvořili sérii významů, které zasazovali do jednotného interpretačního rámce. Žádný z významů, které kritici ustanovili, nebyl vnímán odděleně. Všechny vytvořené významy byly utvořeny tak, aby určily jednotné žánrové vzorce filmu. Byť se nedá mluvit jen o jednom žánru, který nefilmový tisk Batmanovi přiřkl, vznikl z nich jednotný vzorec, definující a hodnotící celý film. V Batmanovi tedy kritici našli ty význam a postupy, které odpovídaly známým žánrovým kritériím. Ty poté posloužily jak definování filmu, ale i jeho hodnocení. A do jakých žánrových vzorců se tedy tyto významy spojovaly?  Tyto aspekty pak podle divácké zkušenosti a přiřazení komiksu k dětské látce vedly k tomu, že Batman je svým zaměřením spíše pohádka. Srovnávali Batmanův kostým se zbrojí pohádkového prince, Joker se svou klaunskou vizáží připomínal pohádkového zloducha, fikční svět, v němž je možné nadpřirozeno, zapadal do srovnání s fikčním světem spojovaným s pohádkou. Určení filmu jako pohádky ještě ale nutně neznamenalo dobré zhodnocení.

Protože Batman v kriticích evokoval spíše pokleslé žánry, nebyl mu zpravidla přisouzen status dobrého filmu. Na základě kritické recepce ale přesto můžeme tvrdit, že status dobrého filmu Batman v očích kritiky obhájil. Toto tvrzení dokládají zvláštní rozpory v argumentaci recenzentů, kteří užívali posměšný tón a poukazovali na brakovost filmu. Zároveň nenacházeli na filmu konkrétní chyby, dokonce přiznávali určité sympatie. A to jak v pozitivních, tak v negativních recenzích. Co je pro kritickou recepci Batmana příznačné, je hledání cesty k přiznání kvalit filmu, který by už podle paralely k pokleslým žánrům kvality mít neměl.

Určité vyprávěcí prvky a expresivnost filmu vedly dvěma směry – jeden mířil k určení filmu jako pohádky, druhý klasifikoval Batmana jako parodii. Nebylo to přitom tak, že by oba směry vytvářely dichotomii. Každý z těchto směrů měl v kritické recepci Batmana svou úlohu. Srovnání s pohádkou konstruuje zařazení filmu samotného. Aby mohli kritici film posuzovat, přisoudili mu žánr, v němž se mohli orientovat. Jak jsem popsal výše, film obsahoval určité znaky, které měl s pohádkou společné. Kromě toho byl ale Batman zařazen do rámce jiného žánru, a sice parodie. Určit film jako parodie na jedné straně, nebo jej naopak obvinit, že všechny expresivní a komiksové prvky prezentuje ve vší vážnosti, oproti tomu sloužilo jako kritérium hodnocení. Pokud recenzent shledal, že film je parodií na určité vzorce tzv. pokleslých žánrů, hodnotil film kladně. Souzvuk obou těchto žánrů, pohádky i parodie, můžeme vypozorovat z recenze Uljany Donátové:

„Lidé, kdykoli si nevěděli rady se zlem, vymysleli si nějakého hloupého Honzu, který se ovšem včas proměnil na chrabrého rytíře, aby to vyřešil za ně. Lidé si totiž s vlastním zlem moc nevědí rady. Dnes už nemáme hloupé Honzy, dnes máme třeba Supermany, Starmany a jiné many. Třeba Batmana.“[2]

Touto krátkou expozicí shrne Donátová všechny významy, které má Batman coby postava. Pohádkový archetyp, jenž figuruje jako symbol boje proti nepřekonatelnému zlu. Podle tohoto vzorce by film měl být zařazen do stejného pole. Jenže Donátová zařazuje výsledný film úplně jinam, do „parodie na ony ‚smrtelně vážné‘ a ‚zaručeně pravdivé‘ obrázkové seriály.“[3] Nabízí se otázka, kde přesně se pohádka (jak by se superhrdinský komiks podle Donátové dal definovat) změnila ve „smrtelně vážný a zaručeně pravdivý obrázkový seriál,“ protože nikde v recenzi ten rozkol nenaznačuje. Vodítko k odpovědi můžeme nalézt v tomtéž odstavci, kde píše, že „Batman má ovšem kromě svého základního poslání, které vykonával v comicsových seriálech, ještě povinnost pobavit publikum a tu plní ve filmu, který nese jeho jméno a je parodií…“[4] Pokud chápeme parodii jako film, jehož primární funkcí je pobavit svého diváka na úkor filmu, který paroduje, je pochopitelné, proč mu Donátová přisoudila tuto roli.

Pole, do kterého Donátová komiks zasazuje, jej definuje jako alternativu k pohádkám, která se bere „smrtelně vážně a zaručeně pravdivě.“ Obě charakteristiky předem odsuzují film jako kvalitně nedostačující, protože přinejmenším ono „smrtelně vážné a zaručeně pravdivé“ jsou negativní charakteristiky. Parodie ovšem bere všechny vážně míněné prostředky jako součást vtipu, něčeho, co vyvolává pobavení a tak není třeba za ně film odsuzovat. Jinými slovy může nálepka parodie fungovat jako nástroj toho, jak přisoudit filmu určitou kvalitu, kterou by podle Donátové definice komiksu mít neměl. Byť totiž Donátová definuje komiks negativními charakteristikami, hodnotí film kladně. To potvrzuje i Mirka Spáčilová v Lidových novinách, kdy prvek parodie definuje jako přijatelnější formu komiksového filmu:

„Buď jde o typickou akční podívanou s ocelovými supermany, nebo o její více či méně otevřenou parodii; oba modely se přitom navzájem výrazněji neliší, druhý je ovšem daleko příjemnější a stravitelnější.“[5]

Článek, ze kterého cituji, zastává primární postoj ke komiksovým filmům; v zásadě nemůžou představovat kvalitní film už ze své povahy. V době, kdy superhrdinský film nebyl vnímaný jako žánr, Spáčilová jej už specifikuje jako typ vyprávění. Dokonce na něj odkazuje jako na „typickou akční podívanou“.[6] Tím vytváří určité sémantické pole „supermanských“ filmů, zahrnujících hrdinu v kostýmu, který žije pod dvojí identitou a chrání lidstvo před padouchem. Protože ve svém textu do tohoto pole zahrnuje pouze Batmana a Supermana, jejichž příběh obsahuje zjednodušeně výše popsané, dá se tato definice vztáhnout na to, co Spáčilová chápe jako supermanský film.  Jejich parodii přitom považuje za kvalitativně přijatelnější verzi, protože všechno nedokonalé, co tento typ vyprávění přináší, se dá omluvit. V závislosti na tom, jak moc se film podle kritiků „bral vážně“, byl Batman posuzován spíše kladně, anebo spíše záporně. Nálepka parodie znamenala, že film, ač využívá prvků pokleslého žánru, si lze užít a posunout do kladného hodnocení. Omluvit prvky, které by kritik filmu obyčejně vyčetl, a udělat z nich pozitivum.

„Nedostane-li se například přepůvabná, leč herecky neskutečně fádní Kim Basingerová ani tentokrát přes limity svých dvou, maximálně tří výrazových prostředků, nevadí: přesně to odpovídá její záměrně ‚papírové‘ hrdince. Objevují-li se v kaskádách fantastických letů, honiček a soubojů občas i gagy ne právě originální, nevadí: vždyť zlehčující příběh musí pracovat právě s motivy povědomými, ne-li přímo dávno známými. A jestliže Jack Nicholson v roli ústředního zloducha, vyvrhele neodolatelně teatrálního a rozkošnickou krutostí až dojemného, výrazně překrývá titulního ‚klaďase‘ Michaela Keatona, do třetice nevadí: v pohádkách bývají princové – osvoboditelé vždycky trochu uniformně nudní, zato personifikované zlo potřebuje jedinečnost – a s tou si Nicholson hraje, ba pohrává mistrovsky i spontánně, s klaunskou radostí věčného dítěte.“[7]

Spáčilová naznačuje, že pokud přistoupíme na to, že Batman je parodie, můžeme přistoupit na to, že je to zároveň dobrý film, protože vše, co vyjmenovala jako špatné pro film, je součástí vyprávění. Podle Spáčilové má Batman poměrně dost chyb – slabý výkon Kim Basingerové, neoriginální gagy, nudného hrdinu, který se nechává zastiňovat padouchem –, ale jako součást parodie je můžeme nejen přehlédnout, ale dokonce přičíst k dobru, protože jsou zdrojem pobavení.

V závěru odstavce přirovnává Keatonova Batmana k princi z pohádky. Protože nikde předtím neustavuje, že komiksový/supermanský film je přímou paralelou k pohádkám, můžeme jen předpokládat, že ta podobnost je v něm viděna automaticky a že Spáčilová předpokládá u diváků stejnou reakci. Zároveň je pro ni přirovnání k pohádce dalším nástrojem, jak film ve svých i divákových očích omluvit a říct, že Keatonova nezajímavost není problémem, protože to patří k žánru. Co ale upoutá pozornost je to, že kontrast atraktivního padoucha a nezajímavého hrdiny už nepřisuzuje parodii, ale pohádce.

Recenze Jiřího Houdka nazvaná Nesnesitelná naivita komerce tento typ přemýšlení potvrzuje z opačného spektra téže stupnice. Na rozdíl od předchozích článků se Houdkův text nesnaží vyjít snímku vstříc tím, že by jej omlouval přisuzováním k jinému žánru, ale přímo určuje Batmana coby film, ve kterém „jakékoli poselství, jakákoli seriózní umělecká výpověď totálně chybí.“[8] Houdek Batmanovi vyčítá, že na rozdíl od Spielbergova Indiany Jonese se snímek bere příliš vážně. Jeho výchozí tezí je už jen samotná premisa filmu, tedy idea maskovaného ochránce spravedlnosti, působícího v moderním městě a bojujícího se zlovolným klaunem. Jako u předchozích dvou textů se i jeho hodnocení opírá o jisté sémantické pole, vykolíkované představou o tom, jak by měl určitý typ filmu vypadat:

„Někteří kritici považují Batmana za postmodernistické dílo. Avšak přestože postmodernistická díla skutečně ve své stylistice používají klišé a stereotypy tradičních ‚pokleslých‘ žánrových útvarů (comicsu, melodramu, kriminálního filmu apod.), činí tak s jediným cílem, který toto využívání opravňuje – snaží se o výpověď o našem současném světě, o kontroverzích naší doby, o nás samých.“[9]

Houdkův text se tedy zaměřuje na to, co filmu chybí do splnění určitého kritéria. Co to ale vypovídá o jeho náhledu na komiksový/supermanský film? Je přijatelný, dokud „se nebere příliš vážně“. Nezasazení Batmana do žánru parodie dodává volný prostor pro odsouzení filmu za „jednostrunnost Nicholsonovy kreace“, „schematické kladné roli“, přehnané excentricitě nebo absenci „umělecké výpovědi“. Výrazové prostředky komiksového filmu tak samy o sobě spadají do kritérií nepřijatelného filmu. V předchozích textech byla rovina podobnosti s pohádkou, parodie a nadsázky polehčující okolností, která umožňovala recenzentům vnímat film pozitivně. Potvrzuje to i Houdkova recenze, která film odsuzuje právě pro nedostatek sebeironie. To dokazuje i poslední odstavce textu, kde Houdek vyjmenovává pozitivní stránky filmu, které však konečnému verdiktu nepomáhají:

„Nicméně lze najít i na tomto vyloženě komerčním snímku oblast, kterou lze hodnotit pozitivně, a sice celkovou výtvarnou stylizaci díla…. Pomineme-li ale výtvarné hodnoty snímku, které jednak dokazují mimořádné profesionální schopnosti kreslíře Boba Kanea, jenž Batmana v roce 1939 vymyslel pro revui Detective Comics, jednak výtvarníků… a kameramana Burtonova filmu…, můžeme jen konstatovat, že se jedná o dílo, které nás nutí kroutit hlavou nad tím, proč vlastně vůbec mělo před třemi lety v USA tak závratný divácký úspěch.“[10]

V obou žánrových zařazeních – jak pohádky, tak parodie –, můžeme najít zvláštní argumentační nesrovnalost. Zatímco u srovnání s pohádkou nacházejí přímou paralelu s konkrétními archetypy nebo zápletkami, v otázce, zda a nakolik se jedná o parodii, žádný konkrétní argument nenajdeme. Přiřknutí parodie, nebo naopak vážnosti sloužilo českým filmovým kritikům jako zásadní kritérium, zda film přijmout, nebo odmítnout. První a poslední argument, jaký postoj zaujmout k typu filmu, který sice připomíná zaužívaná pohádková schémata, ale zároveň představuje v českých kinech dosud neukotvený žánr. Batman vytvořil mezi filmy, promítanými v Čechách, určitou deviaci. Přinesl typ formy a stylu spojenou s komiksovým žánrem, který u nás neměl obdoby. Česká filmová kritika v denním tisku se snažila pro film najít jak žánrové zařazení, tak i hodnotící kritérium. Přitom hledala klíč, podle kterého určí kvality nepříliš známého fenoménu, k čemuž jí pomohlo roztřídění coby parodie.

Filmový tisk

Filmové časopisy (v tomto případě Kino a Cinema) přistupovaly k Batmanovi metodou sociální konvence. Hledaly kulturní a společenské významy, které komiks měl, a použily je jako mřížku, přes kterou Batmana analyzovaly. Nenahlížely na Batmana jako na kuriozitu nebo nepoznaný filmový útvar, ale jako na filmovou událost, něco nového a nečekaného, zároveň však lehce definovatelného a pevně ustaveného. Nekonstruovaly Batmana na základě vodítek a významů v příbuzných žánrových vzorcích. Hledaly vlastní rámec a výchozí pozici, které už komiks měl, a přisvojovaly si ho. Zároveň vytvářely i kontext vzniku filmu, s nímž výsledek porovnávaly. V Cinemě je problematice komiksu věnován nejen článek o Batmanovi jako takovém, ale i portréty herců a fotokomiks, který v podstatě převypravuje děj snímku. Na rozdíl od prvního typu kritiky, nefilmového tisku, který Batmana definovala jako veskrze naivní pohádku, filmové časopisy zohledňovaly styl filmu, pídily se po pravidlech komiksového vyprávění a všímaly si vztahu mezi komiksem a stylem Tima Burtona, tvůrce, který měl v té době osobitý styl. Důležitější než Burtonův autorský vklad byla přitom poetika komiksového vyprávění jako takového.

Článek Aleny Prokopové v Kině, nazvaný prostě Batman, představuje populárního superhrdinu už nikoli na základě srovnání s něčím známým, ale zahrnuje v sobě i krátké představení superhrdinského komiksu jako takového. Hned na začátku je Batman ustaven jako chmurnější verze Supermana:

„Batman se stejně jako Superman přesunul v 50. letech ze stránek comicsových sešitů do televizního seriálu a po úspěchu tří supermanovských filmů v 70. letech (první dva jsme měli možnost vidět v podobě vánoční televizní nadílky) se začalo uvažovat i o jeho filmové podobě.“[11]

Součástí jejího článku je i krátká úvaha o komiksu a způsobu, jakým ovlivňuje americkou kinematografii. Filmové časopisy tedy – soudě prozatím podle recenze Aleny Prokopové – necítí potřebu divákovi nový žánr zjednodušovat a připodobňovat ke známému, ale přiblížit divákovi souvislosti nové, pomoci mu ke vzdělání a širší orientaci v popkultuře. Prokopová ve svém článku vidí v komiksu hlavně sílu zobrazeného, spoléhání se na vyprávění obrazem a vizuální šok. Vliv komiksového vyprávění tak připisuje Střihorukému Edwardovi, Noční můře z Elm Street nebo Návratu do budoucnosti,[12] což jsou veskrze filmy, které vizuální stránku kladou na úroveň vyprávění.

Při srovnání přístupů nefilmového a filmového tisku lze pochopitelně přihlédnout i k jistému rozdílu v prostoru, který obě média mají. Zatímco nefilmový tisk je stran filmu limitován jednou menší rubrikou a jednou recenzí, filmový tisk může pracovat na větší ploše a zkoumat daný problém šířeji. Ale podstatným rozdílem zůstává, že zatímco nefilmový tisk definoval Batmana vztahem k něčemu, co už český divák znal, filmový tisk jej definoval prostřednictvím fenoménu, co v té době zase tolik neznal, vztahem ke komiksovému Batmanovi. Jakkoli ne zcela, protože paralelu s českými pohádkami nachází v Cinemě autor se zkratkou OZ, pravděpodobně Ondřej Zach, když píše, že za „oněch padesát let, uplynulých od Batmanova zrození, se totiž na této postavě odkojilo několik generací americké mládeže, pro které je Batman něco jako pro nás Ferda Mravenec.“[13] Jenže zatímco nefilmový tisk nacházel paralelu s českou pohádkou stran výstavby vyprávění a žánrové podobnosti, Zach přirovnává Batmana k Ferdu Mravencovi pouze na poli společenského významu; Batman představuje postavu, s níž několik amerických generací strávilo dětství a kterým posloužil jako jeden z jeho symbolů. Nicméně komiksy podle Zacha stále zůstávají dětskou záležitostí:

„Není to nic zvláštního, uvědomíme-li si, že v západním světě má tato podoba pohádek dlouhou tradici a vytvořila už vlastní specifickou kulturu. Těžko odhadnout, jaké bude mít film tržby v středoevropském prostředí. Doufejme však, že se naši distributoři nedopustí stejné chyby, jako před třemi lety Belgičané, kteří způsobili skandál, když tento film, určený čtenářům comicsů (což je mládež od dvanácti do patnácti let) označili jako do šestnácti let nepřístupný.“[14]

Filmové časopisy se k Batmanovi nesnažily jít cestou přirovnávání k zavedenému, třeba neadekvátnímu žánru. Naopak se pomocí tematických článků a snahy o vhled do komiksové poetiky pokoušely rozklíčovat pravidla relativně nového fenoménu a přiblížit divákům zákonitosti, které se vážou k superhrdinskému vyprávění. Protože uvedení prvního Batmana mělo primárně předcházet uvedení aktuálního Batman se vrací, využila Cinema první snímek pro představení fenoménu jako takového. Spíš než recenzi tak v článcích časopisu najdeme text o pozadí filmu i fotokomiks, který první film převypravuje. Batman pro Cinemu tedy nepředstavuje tolik neznámý produkt, který je třeba zařadit, ale úvod do problému, pomůcku, s níž může autor připravit diváka či čtenáře na komiksové vyprávění ve filmu. Redaktoři Cinemy si tak nevytvářejí sémantické pole z toho, co znají z jiných žánrů, ale konstruují ho ze znalostí, načerpaných o komiksovém vyprávění jako takovém.

Batman se vrátí v příští části.

[1] Houdek, Jiří (1992): Nesnesitelná naivita komerce. Telegraf, č. 112 (14. 5.), s. 5.

[2] Donátová, Uljana (1992): Na spravedlnost je tu netopýr. Večerník Praha, (5. 5.), s. 6.

[3] Donátová, Uljana (1992): Na spravedlnost je tu netopýr. Večerník Praha, (5. 5.), s. 6.

[4] Donátová, Uljana (1992): Na spravedlnost je tu netopýr. Večerník Praha (5. 5.), s. 6.

[5] Spáčilová, Mirka (1992): Batman čili sebeparodie. Lidové noviny, č. 106 (5. 5.), s. 13.

[6] Spáčilová, Mirka (1992): Batman čili sebeparodie. Lidové noviny, č. 106 (5. 5.), s. 13.

[7] Spáčilová, Mirka (1992): Batman čili sebeparodie. Lidové noviny, č. 106 (5. 5.), s. 13.

[8] Houdek, Jiří (1992): Nesnesitelná naivita komerce. Telegraf, č. 112, s. 5.

[9] Houdek, Jiří (1992): Nesnesitelná naivita komerce. Telegraf, č. 112, s. 5.

[10] Houdek, Jiří (1992): Nesnesitelná naivita komerce. Telegraf, č. 112, s. 5.

[11] Prokopová, Alena (1992): Batman. Kino, ročník 47 (5. 5.), s. 6.

[12] Prokopová, Alena (1992): Batman. Kino, ročník 47 (5. 5.), s. 6; Střihoruký Edward (Edward Scissorhands, Tim Burton, USA, 1990), Noční můra z Elm Street (A Nightmare on Elm Street, Wes Craven, USA, 1984), Návrat do budoucnosti (Back to the Future, Robert Zemeckis, USA, 1985).

[13] Zach, Ondřej (1992): Batman. Cinema, č. 5 (5. 5.), s. 37.

[14] Zach, Ondřej (1992): Batman. Cinema, č. 5 (5. 5.), s. 37.

Září 21, 2017

Štítky: ,
  • Napsat komentář

    Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *