Bony a klid 2 propojuje nespojitost – recenze
V kinech od 22. května 2014.
Vít Olmer se vrátil v plné palbě. To byla první věta, která přišla na mysl, když film Bony a klid 2 dosáhl poloviny. Jméno Víta Olmera se stalo určitým synonymem pro filmový brak, a to jak po stylistické, tak po formální stránce. Před listopadem točil víceméně prorežimní a „výchovné“ filmy (nejen) pro mládež, po revoluci se vrhl na dráhu exploatace. Jeho filmy si dobíraly čerstvě ukončený režim i raný kapitalismus s nevkusným humorem sobě vlastním. Ať už se jednalo o úskalí základní vojenské služby (Tankový prapor), problémové podnikání (Playgirls, Ještě větší blbec, než jsme doufali), popřípadě o kriminalitu a problémy menšin (Nahota na prodej), Olmer se nevzdával jistého společenského apelu a mudrlantství, které se změnou politického klimatu doplnil o buranský humor a silné exploatační prvky: nahota, sex, násilí, vše provázané okázalým neumětelstvím.
Pokračování jeho snad nejslavnějšího filmu Bony a klid z roku 1987 tuto tradici nejen hrdě následuje, ale navíc doplňuje o fascinující vypravěčskou neschopnost a ignorování všeho, co by filmu mělo pomoci dávat smysl. Film se vyznačuje třemi věcmi – jednak je to po tematické stránce „klasický Olmer,“ tj. sociální a politická kritika, která jako svůj prostředek využívá populismus, heslovitost a karikatury určitých typů postav (zkrátka bulvár). Jednak úmornou doslovností, s jakou tlačí na vyznění kritizovaného a na připomínání vazby na první film. A nakonec je tu onen prvek, který paradoxně první dva spojuje – nesoudržnost jak vnitřních, tak vnějších norem.
Hrdinou filmu je student z Mladé Boleslavi Martin (Jakub Prachař), který se dostal do svízelné finanční situace a přijíždí si do Prahy vydělat nějaký ten peníz. Paralelismus s hrdinou prvního dílu, rovněž Martinem rovněž z Mladé Boleslavi, je evidentní – nešťastného intelektuála se ujme ztroskotanec Bíny (Roman Skamene), jenž ho protáhne drsným životem na ulici i světem velkých podvodů. Martin si během filmu vyzkouší, jaké je být bezdomovcem, zlodějem, farmářem, jednorázovým prostitutem, bílým koněm… a během jeho podsvětní odyssey poznáváme intelektuálně holé bytaře, senzacechtivé novináře, holubí letku (čili osoby, které se na tiskové konference chodí zásadně jen najíst), bulvární hvězdičku Pamelu (zřejmě variaci na Ornellu Štikovou, živitelku českého bulváru), Romy, bohaté veksláky, radniční podvody, podvody s dotacemi, prostituci… zkrátka všechno, co po sedmé hodině vidí v televizi „běžný divák“ a na co všechno si poté může zanadávat do piva.
Olmerovo nadávání na všechny strany je markantnější a hysteričtější než v prvním filmu, který nadával „jenom“ na veksláky, bytovou situaci, Romy, zkorumpovaný soudní systém..tedy pokud ne markantnější, určitě hysteričtější. Se stejnou absurdní vervou odkazuje na první film s pomocí flashbacků, opakováním hlášek, a několikrát zazní píseň Frankie Goes To Hollywood. Flashbacky jsou motivované podobně jako Olmerovo sociálně-kritické poselství – slouží jako připomínka, že ano, opravdu se zde odkazuje na první film, kdyby to hloupý divák nepochopil. Přitom dávají smysl jen někdy (když se setkají dvě postavy z prvního dílu), kdy nejde o účelné připomenutí „zlidovělých“ momentů (magické oko) či snahy o emocionální nátlak (vzpomínání Evičky Tričko, když se potýká s impotentním hrdinou). Film se snaží být videoklipovitý a flashbacky jsou tomu podřízeny, nicméně videoklipovitost samotná, přestože díky ní film vypadá dynamicky (čímž zakrývá jeho vyprázdněnost), není nijak motivovaná. Ani dílčí vizuální hrátky (vypoulená kamera, mezititulky) nejsou nijak motivované. Není mezi nimi žádná pravidelnost, žádný klíč, který by odhaloval původ jejich zjevení. Tato nesoudržnost se projevuje i stran vyprávění – film nedrží žádný konkrétní směr. První polovina vypadá jako Půlnoční kovboj bez sexu (pouliční strádání Martina a Bínyho), druhá jako Podraz bez mozku: náhle nás film přestane poučovat o těžkém životě na dně a začne křiklavě upozorňovat na praktiky „kmotrů“ a rozehrávat komedii o geniálně provedeném podvodu, který je ve své genialitě neskutečně debilní (v podstatě stačí pouze někoho natočit, jak mává větším obnosem peněz a můžete ho dostat do vězení za podvod). Obě poloviny působí jako dva rozdílné filmy, což se týká jak práce s postavami, tak i návazností. Martin a Bíny zprvu vystupují v podobném vztahu jako tragická dvojka ve výše zmíněném Půlnočním kovbojovi – idealistický mladík bez budoucnosti se protlouká s opotřebovanou pouliční existencí. Ve druhé polovině jejich vzájemný vztah zmizí, Martin se stává obětí buranského Richarda (Josef Nedorost) a Bíny čistě zápornou postavou. Mezi oběma polovinami není téměř žádné přemostění. Ostatně s kauzalitou si u Bony a klid 2 hlavu nikdo nelámal. Postavy se potkávají nahodile – postava A se dostaví na záchod, kde pracuje postava B, která si něco potřebuje vyřídit na radnici, na níž čirou náhodou vykonává funkci postava C. Té dělá tajemníka postava D a všichni se z nostalgie spolčí v podvodu, pro nějž potřebují pomoc postavy E, aby získala peníze od postavy F. Pro úplnost, celá tato abeceda se objevila v prvním filmu. Neexistuje žádná zákonitost, na jejímž základě začínají postavy interagovat nebo jednat. Nemají konkrétní motivaci a nedá se nic vyvozovat z jejich jednání, protože mezi jejich jednáním není žádný příčinný řetězec. Filmu se ani nedá vytknout jedna konkrétní chyba, jeden určitý nešvar, protože v něm není nic s ničím spojeno. Jo, tak možná se dá vytknout tohle.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Vít Olmer
Scénář: Vít Olmer
Kamera: Karel Fairaisl
Hudba: Ondřej Soukup
Hrají: Jan Potměšil, Veronika Jeníková, Roman Skamene, Jakub Prachař, František Švihlík, Josef Nedorost, Miloslav Kopečný, Gabriela Kratochvílová, Eva Zubíčková, Simona Chytrová, Marika Procházková, Otmar Brancuzský
