Borgman (Borgman) má rád abstraktní vlastnosti – recenze

V kinech od: 6. března 2014

Alex van Warmerdam již svými předchozími snímky, k nimž patří například Abel, Šaty či Ober, dokázal, že si libuje v  nejednoznačnosti, experimentech, nesmyslnosti a v černočerném syrovém humoru. S každým dalším jeho filmem se zvyšuje riziko překombinování možných významů, které jsou variovány ad absurdum. Zákonitě se tím snižuje jasné porozumění vyprávěnému. Se stejnými, mnohdy nerozřešenými a spornými, otázkami se potýká také Borgman. Než aby se snažil poskytnout jakékoliv rozřešení celého sledu podivností, jimž je divák vystaven, raději se v nich megalomansky vyžívá. V případě provokativního Borgmana záleží na divákově interpretaci. V daném případě je od režiséra „šlechetné“, ke kolika možným vysvětlením lze dojít. Prostor pro fantazii je zde skutečně rozmanitý, avšak nad celou konstrukcí neustále zůstává temný stín nejednoznačnosti, který dráždí a křičí po jasném rozřešení, ale marně.

borgman

Jako úchopné řešení se nabízí zařazení Borgmana mezi home invasion movies, v nichž jsou obyvatelé domu terorizováni nově příchozí osobou nebo náhle se zjevivším monstrem. Zde se hranice nekladou, může to být prakticky cokoliv nebo kdokoliv. V kinematografii by se téma vpádu vetřelce dalo zařadit jako subžánr horroru, s nímž si mimo jiné dokáže poradit také literatura, která k tomu má lepší předpoklady v podobě detailního záznamu myšlenek. Stačí si jen vzpomenout na Guy de Maupassantovu Horlu, příšeru neznámého původu, která si prostě svou oběť jenom vybrala a už se jí nevzdala, dokud ji nedovedla k nelidskému činu. Popis by seděl i na postavu Camiela Borgmana (Jan Bijvoet), muže, který jednoho dne zazvoní u dveří dobře situované rodiny a žádá o možnost vykoupat se. Vypadá sice jako člověk, v daném okamžiku bezdomovec, ale za jeho průzorem se odráží cosi ďábelského. Anebo je taková kategorizace příliš zjednodušující a všechno je jinak! V home invasion movies oběti zkrátka zůstávají oběťmi a jejich trýznitelé dříve nebo později prozradí, proč mají potřebu ničit druhému život, anebo na to oběti přijdou sami. Naproti tomu v Borgmanovi se role oběť-tyran mění každou chvíli, takže dualitu dobra a zla nelze jednoznačně rozlišit. Stejně tak nelze explicitně dokázat, kdo Camil skutečně je, což ani není smyslem filmu.

borgman 2

Vše se pohybuje na poli domněnek a předpokladů, což se stává hlavním kritériem vyprávění příběhu, který si pouze uchovává minimální narativní kostru, aby se mohl zaměřit více na ambiciózní ztvárnění abstraktních vlastností než charakterů postav. Je to prosté. Představme si třídu, v níž se nachází učitel za katedrou a žák před černou tabulí s křídou v ruce. Učitel žáku poručí: „Nakresli mi zlo“ nebo „vyjádři obrazem zvrácenost“. Jak nakreslit to, co je abstraktní, než přiřazením vlastnosti člověka, předmětu či jevu okolní skutečnosti? Pravděpodobně to bude vypadat tak, že žák začne kreslit nějakou situaci, v níž se dá postupnými odhady třeba na „zvrácenost“ přijít, nikoliv však v prvním sledu myšlenek.  A stejné je to i ve filmu Borgman. V minimalistickém prostředí, se snovými drastickými vsuvkami a ironickým nadhledem se pomocí obrazu před divákem objevují vlastnosti nejlépe charakterizující pokušení. Díky množství dějových motivů může unikat fakt, že Borgman je jen přehlídkou lidských slabostí. Při jejich nezvládnutí se člověk dostává o krok blíž ke zlu, za což si ale může sám, jako za všechno v životě.

borgman 3

Nutno podotknout, že bez úvodní sekvence, po níž se Camiel odebere hledat „nový domov“, by byly jakékoliv spekulace mnohem složitější. Kněz se zbraní, muž s nabroušeným hrotem kůlu a třetí člen se psem-hledačem se vydávají na hon. Ale hon na koho? Satana? Pokušitele? Našeptávače? A co ostatní členové Camielovy bandy, která postupně začíná okupovat domov Mariny (Hadewych Minis) a Richarda (Jeroen Perceval)? Kdo jsou oni? Zde Warmerdam otevírá biblické téma přirozeného zla, které je člověku vlastní, jak je to vyjádřeno v První knize Mojžíšově, a to že „zlo je sklonem myšlenek“. Jak jinak vysvětlit náhlou proměnu Mariny z věrné paničky v nadrženou ženštinu postupně ignorující paranormální chování všech (ne)členů rodiny a sebe samé a přehlížející nesmyslnou přestavbu zahrady? Přičemž ve výsledku nejméně nenormální se ukáže Marinin manžel? Avšak semínko pochyb v ní bylo zaseto zmlácením Camiela a utuženo halucinacemi, přičemž otázkou zůstává, jestli právě tím zlem není sama Marina? Jediné jisté je, že Camiel představuje někoho víc, než člověka, a není to dáno tím, že spí v noře. Na otázku, kdo je tu skutečně zlý, se dá odpovědět jednoduše – všichni anebo nikdo – jak se to vezme. Celé je to jedna velká surrealistická alegorie zla. Co se jí nedá upřít je silné napětí, což by mohlo být nakonec hlavním cílem filmu, vždyť napětí je také abstraktní.

CSFD  IMDb

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Nizozemsko / Belgie, 2013, 113 min
Režie a scénář: Alex van Warmerdam
Kamera: Tom Erisman
Hudba: Vincent van Warmerdam
Hrají: Jan Bijvoet, Hadewych Minis, Jeroen Perceval, Alex van Warmerdam, Sara Hjort Ditlevsen, Eva van de Wijdeven, Annet Malherbe, Gene Bervoets, Pierre Bokma, Ariane Schluter

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště