Cesta za zfilmováním Filosofské historie - retro

Cesta za zfilmováním Filosofské historie – retro

Jednání o zfilmování

Představy o výnosnosti biografu Sokol v Litomyšli se ve 30. letech 20. stol. zatím nesplňovaly. A to byl jeden z hlavních důvodů, které vedly Jednotu k myšlence obrátit se na čestného člena litomyšlského Sokola, spisovatele Aloise Jiráska, o svolení zfilmování „Filosofské historie“. Stalo se tak v lednu 1927, v roce, kdy uplynulo 50 let od napsání této rozkošné novely, ryze litomyšlské místem i dějem.

Prostředníkem se stal majitel pily a elektrárny František Háša, někdejší starosta Sokola. Ten byl s Jiráskem ve stálém písemném styku, protože se mu staral o polnosti, jež v Litomyšli zdědila Jiráskova manželka a které byly pronajímány. V dopise 19. ledna 1927 psal Jiráskovy mj., že „vyskytl se totiž v důvěrném kroužku starších Sokolů nápad, že by se mohla Vaše „Filosofská historie“ přímo v naší milé Litomyšli zfilmovati, a jsme o tom pevně přesvědčeni, že by tato skvostná věc došla tím největšího rozšířenÍ a nejkrásnějšího pochopení, jak vlastně Vy sám jste to všecko dovedl ve svém poutavém a stále svěžím spisu vylíčiti.“ Sděloval dále, že náklady by nesl filmový odbor České obce sokolské a že by se postupovalo „s největší pečlivostí a dokonalostí za spoluúčinkování nejosvědčenějších českých činoherců.“

Pisatel dopisu netušil, že bude trvat celých deset let, než se tento nápad uskuteční. Alois Jirásek sice po delším jednání počátkem roku 1928 svolil. Ale protože samotný biografický odbor ČOS neprojevil zájem, věnoval spisovatel všechna práva k zfilmování přímo litomyšlské jednotě a zřekl se v její prospěch všech honorářů. Prostředníkem v tom byl Jiráskův syn Dr. Jaromír Jirásek. Zdálo se, že věc přijde rychle kupředu. Ale nestalo se tak. Existovaly snad nejméně dva hotové scénáře, které se však nedochovaly. Litomyšlský Sokol nabízel téma mj. i Slávii – filmu a režiséru Slavínskému, ale neuspěl. Alois Jirásek roku 1930 zemřel a k zfilmování stále nedocházelo. Mezitím nastoupila éra zvukového filmu a „Filosofská historie“ se měla stát v roce 1930 prvním zvukovým filmem společnosti Elektafilm v režii Svatopluka Innemana. Ale i z toho sešlo.

Nadějně se rozvíjelo jednání s pražským komerčním radou Schmittem, který chtěl koupit od litomyšlského Sokola autorská práva na zfilmování za 25 000,-Kč. Ve výrobě AB se měl točit zároveň film zvukový a němý. Režii měl převzít Karel HaHaffgnsgHašler, jako odborný poradce měl působit význačný berlínský režisér Bernard Lamprecht, jež měl za sebou již řadu filmových zpracování literárních předloh, mj. Buddenbrookovy podle Thomase Manna a dvoudílný film o Bedřichu Velikém. Scénář měl kontrolovat spisovatel Hanuš Jelínek. Všechno vypadalo slibně. Lamprecht s Hašlerek a kameramanem Václavem Víchem přijeli na jaře roku 1930 do Litomyšle. Prošli městem i Nedošínským hájem a už se připravovalo filmování slavnosti Majáles, které bylo naplánováno na květen. Dva dny před plánovaným natáčením došel do Litomyšle telegram, že natáčení se nekoná a film nebude. Důvodem byly „nedostatečné pražské ateliéry“, tehdy ještě na Vinohradech, a obavy z exteriérů. Podle pozdějšího článku zasvěceného pamětníka se Lamprecht měl vyjádřit, že „Litomyšl je krásné město, ale modernizací (domy, dráty, atd.) porušené, a proto pro filmování nevhodné.“

Přišla krize a nejistá doba. V r. 1936 byla obnovena jednání ve věci zfilmování Jirákovy „Filosofské historie“. Již koncem roku 1936 se přihlásil místní jednotě jakýsi F. A. Oukrop z Českých Budějovic s tím, že má již několik let zpracovaný scénář k filmu. Jednota na tuto nabídku zpočátku nereagovala. Avšak poté, co se přihlásila filmová společnost Moldavia – film, byla po dohodě prodána filmová práva této společnosti za 24 000,-Kč. Až nyní se mělo vyplatit desetileté úsilí místních sokolských činovníků o realizaci tohoto záměru. Scénář napsal tehdy mladý talentovaný Otakar Vávra, kterému byla pak svěřena i režie, film byl jeho režijním debutem. Věc pak pokračovala rychle kupředu.

V rozhovoru, který národní umělec Otakar Vávra poskytl 18. března 1986, se dovídáme některé podrobnosti, jež nebyly zatím publikovány. Zvláště zdůraznil, že Jiráskova novela jej v té době, kdy bylo třeba burcovat národní sebevědomí lidí proti hrozbě nacistického Německa a kdy mnozí propadali malomyslnosti, zaujala hlavně svou ideou boje za svobodu jako přímé součásti tradic našeho národa. Získal pro svůj plán práce šéfa produkce Moldavia – filmu V. Kabelka a ten zas svého někdejšího kolegu z banky, ředitele téže půjčovny a výrobny dr. Kantůrka. Pomohlo i to, že Vávra měl za sebou scénář obchodně úspěšného filmu „Velbloud uchem jehly“, na kterém spolupracoval ještě s Hugo Haasem, a že se nabízela možnost získat na film takového kulturního i politického dosahu dotaci ministerstva obchodu, jež činila přibližně 400 000,-Kčs.

Natáčení:

Vlastní filmování „Filosofské historie“, které bylo svěřeno filmové společnosti Moldavia – film, začalo v Litomyšli 18. května 1937. Hlavními filmovacími dny pak byly 22. a 24. květen. Tři květnové týdny tohoto roku, kdy se v Litomyšli filmovaly exteriéry, se staly pro město událostí prvního řádu. Soudobý svědek psal v krajinském listu: „Mladí, staří v počtu 1000 lid, poslušní rozkazů režisérových, pomáhali tvořiti půvabné komparsy, průvody a náladové scény. Školy, obchodníci, členové „Vlastimila“, vojáci vysokomýtské posádky a občanstvo v krojích pražských půjčoven pomáhali ukázněně a nadšeně se snahou, aby se zdařil tento český film, který může znovu roznésti po světě slávu Jiráskovy Litomyšle.“

Do komparsů bylo zapotřebí přibližně dvě stě až tři sta studentů, sto až sto padesát dívek a sto padesát občanů. Všichni museli být oblečeni v dobových kostýmech, které si komparsisté mohli přinést buď vlastní, nebo si je mohli zapůjčit u filmové společnosti. Bez kroje nebyl k filmování nikdo připuštěn, a to ani jako divák. Ve dnech 24. až 31. května byly filmovány velké davové scény. Ráno, v pondělí 24. května, městem procházela Čermákova kapela, v jejímž čele byla nesena standarta, která zvala všechny herce ke Smetanovu domu, kde jim byly dány potřebné instrukce. V tento den se podařilo natočit většinu davových scén, jako například majálesový průvod na Riegrově náměstí, scéna u piaristické kleje nebo další část průvodu v krásné benátské scenérii. Následující den se točil už jen Majáles ve Fuchslochu s tanci v letohrádku a ve čtvrtek 24. května pokračování majálesů. Celé filmování bylo dokončeno po třech týdnech, během kterých se celá Litomyšl vrátila do roku 1848. Po ulicích chodily dívky a staré dámy v krinolínách, studenti a měšťané v biedermeierovských kabátech s cylindry. Dále se zde objevovaly studentské legie a puškami, šavlemi a červenými stuhami. Poslední natáčecí den byly postaveny barikády, proti nimž s vytasenými šavlemi zakročoval oddíl dragounů v bílých kabátcích a oddíl pěšího vojska ve vysokých huňatých čepicích.

Středem pozornosti byli představitelé hlavních rolí – Jindřich Plachta jako aktuár Roubínek a Jan Pivec, Ladislav Boháč, Vladimír Hlavatý a Stanislav Neumann jako čtveřice filosofů a další. V litomyšlském muzeu se dochovalo množství fotografií z průběhu filmování. Mezi nimi i snímky pořízené plzeňským profesorem Josefem Skupou. Nadto je tam uchován jako vzácná památka scénář filmu, podepsaný všemi, kdo se na filmu podíleli.

Premiéra filmu:

Oficiální pražská premiéra byla symbolicky, pro společensko – politické vyznění filmu, stanoveny na 31. srpna 1937. Ale ještě před ní bylo zajištěno právo veřejné premiéry pro Litomyšl. Ta se původně měla konat 14. září 1937. Pro státní smutek (úmrtí T. G. Masaryka) byla přesunuta až na 22. září téhož roku. Sálu sokolského kina vévodila busta Aloise Jiráska, kino si pořídilo pro premiéru o nové promítací plátno, zasazené do sametového rámu. Po úvodním slovu purkmistra města MUDr. Františka Laška hovořil Václav Hudský o historii filmu; text jeho projevu se bohužel nedochoval. Účinkujícím a městu Litomyšli pak ve svém projevu poděkoval zástupce Filmového obchodu a průmyslu major Průša. Slavnostnost premiéry zdůrazňovala účast předních zástupců firmy Moldavia – film, režiséra Otakara Vávry i některých představitelů hlavních rolí, mj. Ladislava Boháče i řadu dalších osobností tehdejšího filmového života, např. filmové herečky Friedlová, Hálková, Oličovská a další. Velmi četná byla i účast zástupců tisku, kteří pak druhý den o filmu přinesli velmi příznivé kritiky. Po celý následující týden byl film uváděn denně. Jako dodatek programu byl promítán záznam z pohřbu prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Poslední promítání „Filosofské historie“ proběhlo 5. listopadu 1937. Při této příležitosti bylo sníženo vstupné.

Autor zprávy v místním tisku konstatoval, že „byli tu mnozí návštěvníci, kteří přišli shlédnouti film již po několikáté, a všichni jednoznačně potvrzovali, že se jim líbí více a více,“ ačkoliv „byly z počátku pronášeny určité poznámky a námitky proti sestříhání některých litomyšlských partií.“ Je jistě třeba dodat, že Majáles se nefilmovalo v Nedošínském háji, nýbrž v Jiráskově údolí u Benátek.

Film se rozletěl po kinech a budil nadšení. Byl nesporně jedním z důležitých kulturně – politických činů, který v tehdejších těžkých dobách pomáhal posilovat národní jednotu a odhodlání bránit nezávislost naší republiky. Však byl také jedním z prvních filmů, které hned po nástupu okupantské moci u nás byly zakázány.