Co nás naštvalo v roce 2014
Než se dostaneme k tomu nejlepšímu z uplynulého roku (což bude zítra), ohlédněme se naposledy za tím nepříjemným.
Filip Šula
Amazing Spider-Man 2
Pokud jste geek a milujete komiksové filmy, jistě shledáte, že rok 2014 byl velice štědrý. Dvě marvelovky, Želvy ninja, X-Meni, Třístovka, Sin City 2…a samozřejmě Amazing Spider-Man 2. První film z roku 2012 byl příjemným ozvláštněním franšízy. Jako kdyby se tvůrci rozhodli znovu natočit Raimiho první díl, jen ho přenesou do (v rámci možností) reálnějšího světa. A převedení už tak víceméně civilního superhrdiny do víceméně civilního blockbusteru se povedlo. A očekávání sequelu, který mohl zavést atraktivní koncept ještě dál, tak bylo na místě. Jenže série Amazing Spider-Man je jako zlatokopka – ukázalo se, že její koncept nemá co dělat ani tak s originalitou, jako spíš s parazitováním na úspěchu jiných sérií. V době premiéry jedničky vrcholila Nolanova batmanovská trilogie, stavící na témž konceptu, v době tvorby dvojky se spolehlivá značka stala z marvelovek. A tak je druhý Amazing Spider-Man plný barev, nesmyslných gagů, krkolomné snahy o komplexnost a těch co možná nejšílenějších postav. Čím dál markantnější amatérismus studia Sony tak nedovolil vytvořit neoficiální marvelovku, ale něco, co už provedl Joel Schumacher s jinou superhrdinskou sérií.
Jana Glocarová:
Pozice žen ve filmovém průmyslu
50% populace tvoří ženy a stejně to kinematografie nezohledňuje. Pokud se podíváme na 20 000 nejvýdělečnějších filmů Hollywoodu za posledních 20 let, tak pouze 22% lidí z filmového štábu byly ženy (a to navíc většina z nich jen v kostymérně či castingu), scenáristek bylo pouze 10%, režisérek 5%. Hlavní role připadá ženám jen ve 25% případů. A často za ni dostanou zaplaceno méně, než muž, který hraje ve stejném filmu roli vedlejší (jak ukázal únik informací Sony). To se pak samozřejmě zobrazuje i ve výsledných filmech, které jsou tak zoufale maskulinní. Může být něco nudnějšího než bílý muž, na kterém závisí neprokreslená ženská hrdinka? No tak… Kdy naposledy jste viděli zajímavou ženskou postavu? V televizi je situace trochu lepší, ale co se týče filmu, tak bez Katniss Everdeenové bychom byli asi úplně v háji. Kolik filmů projde (s nadsázkou vytvořeným) testem Bechdelové? Však víte – ve filmu jsou alespoň dvě ženy, které si povídají o něčem jiném než o chlapech. Takový Interstellar to zvládnul díky dvouvteřinovém rozhovoru o soufflé, což taky není žádná sláva.
Lze namítnout, že se jedná pouze o Hollywood, jenže situace je taková, že z Hollywoodu máme nejvíce dat a nejvíc se o tom mluví. Evropa ve vztahu žen a filmu bohužel za Spojenými státy nezaostává. Co se týče českých filmů, tak si vzpomeňte na Tři bratry, kteří skvěle ukázali, co je špatného na kultuře bílých mužů. A nemálo na tom vydělali.
Martin Kos:
Smrt Philipa Seymoura Hoffmana
Letošní rok mi z různých důvodů neumožnil do větší míry sledovat tolik současných snímků. Proto jsem snažil co možná nejvíc vyhýbat riskantním výběrům a drtivá většina z filmů, které jsem měl možnost vidět v kině, byla „sázka na jistotu“ bez většího zklamání. Nejvíc mi proto náladu pokazila v únoru nečekaná zpráva o úmrtí Philipa Seymoura Hoffmana. Charismatickej chlapík, jenž holdoval drogám víc, než bylo zdrávo, byl prostě skvělej a sejří mě, že už ho po Hunger Games v ničem novým neuvidím.
Michal Baranovič:
Noe, stereotypy a tři úmrtí
Rok 2014 priniesol nejedno rozhorčenie. Zrejme najväčším sklamaním pre mňa ostáva Noe, s ktorým Darren Aronofsky nešťastne vplával do vôd hollywoodskeho veľkofilmu a stvoril guláš hodný psíčka a mačičky. Prekvapivo ma nepotešilo ani HBO, ktoré vo filme The Normal Heart prinieslo miesto avizovaného nečiernobieleho pohľadu na komunitu gayov v USA 80. rokov len ďalšiu várku stereotypov. Zasiahla ma aj smutná správa, že nás opustili herci Phillip Seymour Hoffman, Robbie Williams a režisér Mike Nichols.
Filip Koneček:
Sázky na jistotu slavných amerických filmařů
I když (a nebo možná právě proto) tomu většinové ohlasy nenapovídají, očekávané nové snímky velkých amerických tvůrců jak „artovějšího“ rázu (Jarmusch, Cronenberg), tak „náročnějšího mainstreamu“ (Nolan, Fincher) mi nedaly nic navíc a všechny pouze jakoby plnily očekávání cílového diváka a nepokoušely se o nic nového. Na podrobnější argumentování by bylo potřeba více prostoru, drobnou podporou mého názoru budiž poměrně nízký výskyt těchto filmů v žebříčcích toho nejlepšího za uplynulý rok (s výjimkou Cronenbergových Map ke hvězdám na čtvrtém místě Cahiers du Cinéma).
Honza Varga:
Je toho víc
S příjemnými překvapeními a kvalitou jdou samozřejmě ruku v ruce nepříjemná zklamání a šmíra. Z filmů co jsem viděl, mi přišly nejhorší Bony a klid 2, Falešní poldové, komedie Jedna za všechny, horor Jessabelle, francouzské WTF, Herkules: Zrození legendy, remake Angeliky, koncert Violetta, a Sex Tape. Značně zklamán jsem byl z Vejdělkových Něžných vln, Jiráského V tichu, Krobotovy Díry u Hanušovic, z pohádky Zimní příběh a ze sci-fi Transcendence (a u řady dalších filmů, které ani nezmiňuji, jsem zklamání čekal). Za velmi smutné v rámci kinematografie považuji úmrtí několika významných osobností českého i světového filmu, se kterými jsme se letos bohužel museli rozloučit. Do nebe filmových hvězd se odebrali Věra Chytilová, Otakar Brousek starší, Pavel Landovský, režisér Mike Nichols, herci Phillip Seymour Hoffman, Robin Williams, Richard Attenborough, Mickey Rooney, Eli Wallach, Bob Hoskins a mnozí další.
