Detektiv Down (Detektiv Downs) – trumfne všechny vyšetřovatele, které znáte. A stylově – recenze
„Najala si mě jeho rodina, protože ho nechtějí najít,“ říká ten, který má šarm Hercula Poirota, neotřelé komunikační dovednosti poručíka Columba, stylový outfit hodný Sherlocka Holmese a schopnost dostávat okolí do trapných situací, zatímco on má vše plně pod kontrolou, za což by ho ověnčil potleskem sám inspektor Clouseau. Takový je vyšetřovatel Robert Bogerud (Svein André Hofsø Myhre) ve filmovém skvostu Detektiv Down, který si kromě komediálního žánru dost nevybíravě podává i noirovou estetiku, a to víc než úspěšně.
Detektiv Down, uvedený v rámci Febiofestu (a nasazený do kinodistribuce minulý týden), je příjemným zpestřením sekce „Světla severu“ a zároveň patří spolu s počinem Láska, soudruhu! k česko-severské koprodukci, která je v případě filmu o „detektivovi“ s Downovým syndromem velmi zdařilá. Kromě komorního ladění snímku, odehrávajícího se místy ve ztemnělých interiérech, díky čemuž vynikne jiskřivá konverzace mezi protagonisty oscilující mezi absurditou a realistickým ztvárněním, potěší také pražské exteriéry působící přímo magickým dojmem. Režisér Bård Breien, znám svým černo-komediálním humorem v sarkastickém Kurzu negativního myšlení, prokázal, jak si dokáže poradit s charakteristickými znaky noirového stylu, které dokáže využít zcela originálním způsobem.
Jako samostatný žánr je film noir podroben mnohým úskalím, neboť v sobě nese celou škálu dalších žánrových přesahů, od detektivek, kriminálek, až po psychologická dramata a ještě mnohem dál. Zlatou éru zažil v rozmezí 40. – 50. let, ale jeho estetické principy nadále přetrvávaly v navazující neo-noirové generaci nového Hollywoodu. Každopádně s sebou noirový styl, o němž můžeme mluvit spíše než o žánru, přinesl takové stereotypní atributy, které se objevují napříč světovými kinematografiemi dodnes, a to v různě upravených podobách. Způsob, který zvolil Detektiv Down, má mnohem blíže k Falešné hře s králíkem Rogerem, než k jasně definovatelným (neo)noirovým filmům jako jsou Eso v rukávu nebo například Coppolův Rozhovor a dalším. Také ani nemá v úmyslu se o něco takového snažit, což je logické díky jeho ironickému humoru, který veškeré stylové znaky staví do nového rámce. Podobnost s klasickým noirem lze vysledovat v celkovém budování temné atmosféry díky low-key svícení, neobvyklým úhlům záběru, jejichž užití sahá až do expresionismu, subjektivní kameře a specifickým narativním postupům. Nic se však nevyskytuje samo o sobě, ale v doprovodu komické stylizace. Pro tu je motivací velmi neprůstřelné vysvětlení, a to, že má hlavní hrdina již zmíněný a titulem filmu hlásající Downův syndrom.
Díky svému postižení si může Robert Bogerud u svého skutečně prvního případu dovolit použít velmi netradiční metodu vyšetřování, kterou je naprosté emoční vcítění se do zmizelé osoby, kterou je slavný bruslař Olav Stjernen (Sven Nordin). To samo o sobě s sebou přináší absurdně vyhrocené situace se členy rodiny zmizelého i v soukromém životě Roberta. Vyšetřování skutečně odhalí neočekávaná zjištění, ale ani o typické detektivce v ryzím slova smyslu zde nemůže být řeč, neboť pachatele pěkně po „columbovsku“ známe od prvních minut, kdy se děj dostane k případu. O co se tedy jedná? Mnohem důležitější je sledování všech dalších linií příběhu navazujících na Robertovu emoční analýzu, na nichž můžou být ukázány noirové archetypy a témata. Máme zde detektiva pochybujícího o své metodě, navíc velmi netradičně a vtipně, prostorově výraznější femme fatale zpívající soulově Like a Virgin, ve svých problémech se utápějícího policistu a zároveň otce „detektiva Downa,“ a také krádež peněž, která celý snímek posunuje až na pomezí grotesky, přičemž nikdy nesklouzne k prvoplánové trapnosti. Ukazuje také omezenost detektivního žánru, který ale může být netradičně rozšířen. Bere si z něho to nejlepší, s čím se diváci mohli setkat už mnohokrát, a mistrně paroduje.
Když však pachatele i stylové konvence známe a v podstatě se vším jsme seznámeni během prvních dvaceti minut, jak jinak budovat napětí? Na čem mimo jiné stavět? Na vtipech, ale bravurně načasovaných a mnohdy nečekaně šokujících a šťavnatých. Navíc se jich nachází ve filmu poskrovnu, což jenom umocňuje jejich dojem. Downův syndrom zde není chápán jako přítěž, ale naprostá výhoda, kterou se dá vysvětlit prakticky jakákoliv motivace postav, proč se k Robertovi nějakým způsobem (ne)chovají. Ale to neznamená, že by jeho postava vzbuzovala lítost a tichou shovívavost podobně jako v případě Forresta Gumpa. Robert se stává zkrátka nenapadnutelným všeho znalým detektivem a politovat by paradoxně zasloužili všichni okolo. A nejenom postavy jsou bezmocné, taktéž divák podrobený bezemoční suché palbě prostého konstatování faktů s ironizujícím podtextem není ušetřen míře promyšleně zacílené trapnosti. Spolu s estetickými a dějovými vychytávkami dokázal Detektiv Down originálně vzkřísit (neo)noirový film a přes míru humoru vedoucí k výsměchu mu vzdát zaslouženou úctu.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Bård Breien
Scénář: Bård Breien, Eske Troelstrup
Kamera: Gaute Gunnari
Hudba: Chris Minh Doky
Hrají: Ida Elise Broch, Nils Jørgen Kaalstad, Sven Nordin, Liv Bernhoft Osa, Svein André Hofsø Myhre
