Obrazor

Divergence (Divergent) – Kdo se bojí ženské hrdinky – recenze

V kinech od: 1. května 2014

Na Divergenci se snesla vlna negativní kritiky především od mužských recenzentů – výhrady vyslovuje František Fuka, Matěj Svoboda a o divácích na CSFD ani nemluvě. „Není to dostatečně sci-fi,“ volají. „Je to jako Hunger Games ale horší,“ dodávají. Filmu vyčítají příliš emocí, ale sami ve svých textech nepodávají argumenty, ale jen emotivně zabarvené výkřiky. Kritika nevychází z rozboru filmové formy, ale jen z toho, že se recenzenti nemohou vyrovnat s tím, že film na půdorysu dystopické sci-fi nevystavěl promyšlený svět budoucnosti, ale zaměřil se na rozpracování žánru tzv. young adult novel, v jejichž centru je vždy dospívání mladé postavy. Beatrice (Tris) se odloučí od rodiny, naváže první vztah, osciluje mezi snahou začlenit se do společnosti a vymanit se z ní. A děje se tak v propracovaném zábavném filmu, který rozhodně stojí za pozornost.

Young Adult (dále jen YA) fikce má v literatuře poměrně velkou tradici, ale v současnosti probíhá její znovuzrození. Hlavním hrdinou je mladý člověk, který si hledá své místo ve světě, svou vlastní identitu a na pozadí nejrůznějších okolností probíhá jeho dospívání. K oživení zájmu o YA došlo přes internetovou sféru, kde je možné vytvářet daleko větší sepětí mezi autorem a čtenářem. Řada současných autorů uvádí, že sami začínali na internetu psaním fanouškovských povídek. Explicitně se k tomu odkazuje například Cassandra Clareová (první část série Mortal Instruments se dočkala v roce 2013 zfilmování) či Rainbow Rowellová (ta práva na zfilmování novely Eleanor & Park prodala nedávno). Dystopické sci-fi světy jsou pak pro YA novely častým prostředím, což zrcadlí i určitou nespokojenost se současnou společností. Klíčové však je, že v YA se klade důraz na překonávání obav, poznávání sebe sama, apod. To platí i pro Divergenci, kterou autorka Veronica Rothová napsala ve dvaceti dvou letech a v románu jednak rozvíjí témata, která pro ni byla v tom věku podstatná, jednak své poznatky z vysokoškolského studia psychologie. To, že se příběh odehrává v postapokalyptickém světě a že hrdinka střílí, boxuje a zabíjí lidi je nakonec vedlejší. Hlavní je cesta k sobě samé a ke schopnostem, které jí pomohou přiblížit se k dospělosti (a v dalších pokračováních – možná – už doopravdy dospět).

Hrdinkou v Divergenci je šestnáctiletá Tris, která je stejně jako její vrstevníci postavena před volbu frakce, ve které zůstane po zbytek života. Chicago v daleké budoucnosti je totiž rozděleno do pěti skupin, kdy každá z nich je označena podle dominantní vlastnosti svých členů. Dospívající si volí frakci podle sebe, ale pomoci jim může doporučení oficiálních testů. Tris však při testu zjistí, že ji není snadné zařadit, že má více dominantních vlastností – je divergentní. Její zkoušející však zfalšuje záznam a je tedy jen na Tris, jestli (a kam) se zvládne zařadit v organizaci, která divergenci cíleně likviduje.

Kniha i film jsou takřka v každém textu srovnávány s Hunger Games.[1] Srovnání má smysl jen z toho hlediska, že obě spadají do žánru YA sci-fi, mají odvážnou hlavní hrdinku a zároveň můžeme tato díla označit za to nejpopulárnější, co tento žánr vyprodukoval (knihy se okamžitě staly bestsellery, filmové adaptace mají také velký komerční úspěch). Tím ale veškeré podobnosti končí. Divergence rozhodně není nápodobou Hunger Games – světy obou autorek fungují podle odlišných principů. Cíle hrdinek (tedy až na cíl ultimátní – dospět) jsou rozdílné, zažívají jiné peripetie, bojí se jiných věcí. Knihy mají také odlišný styl a filmy jsou natočeny odlišným způsobem. Kvalitativní hledisko v tomto případě skutečně nemá význam. Můžeme se jedině bavit o tom, jak se oba tvůrčí týmy vypořádaly s procesem adaptace. U Divergence byl ztížen tím, že Veronica Rothová daleko méně prokresluje fungování světa a je také přinejmenším ideologicky problematická (předpoklad že charakter většiny lidí se dá zastřešit jednou vlastností, zatímco vyvolená hrdinka má vlastností více, čímž ji nelze tak snadno ovládat a může se postavit systému). Film tyto sporné aspekty upozaďuje a přímo říká, že systém, který kastuje lidi do jasně odlišitelných skupin, je zvrácený. Divák je soustředěn na jednu hrdinku s mnoha charakterovými rysy a nemusí tak rozvažovat nad tím, že většina postav knižního světa je tak odsouzena být pouze obětavá/odvážná/vzdělaná/upřímná/přátelská. Byť se ve filmovém světě všechno točí okolo Tris, ostatní postavy nám přinejmenším jednou větou nebo gestem ukáží, že „nejsou jen jedno“. Co bohužel z filmu vypadlo, jsou některé temnější podtóny a situace předlohy – v knize se daleko více umírá, šikanuje a „spolužáci“ se snaží Tris nejenom shodit ze strže ale i znásilnit (proto je logičtější i její strach z intimity).

Spousta recenzentů (například Jan Varga a výše zmínění) vyslovují výhrady směrem k nedostatečnému vykreslení společenské situace. To je nicméně nesmyslné, protože vyprávění je fokalizované na hlavní hrdinku, která se (podobně jako divák) teprve snaží zorientovat ve světě kolem sebe a zároveň v sobě samé. Těžko lze požadovat od adolescenta „poučený“ a vševědoucí pohled na společnost. Právě ale díky tomuto úzkému zaměření je film koherentní, protože ani na chvíli nevybočujeme z Trisina světa – přestože to, co chápe pod pojmem „můj svět“ se v rámci filmu několikrát promění. Soudržnost je stvrzována i navracením  nejrůznějších motivů (vizuálních jako jsou zrcadlové obrazy či tematické jako strach a jeho překonávání). Díky výborné práci s rytmem (film se dá celkem snadno rozčlenit do několika výrazně odlišných a přitom soudržných celků) tak ani nepocítíme stopáž 139 minut, která je navíc sporná – bez titulků, na které stejně většina diváků nezůstává, má film pouze 122 minut. Stručně řečeno, veškeré složky filmu jsou v rovnováze a využívají řady zavedených konvencí postapokalyptických filmů. Také další umělecké složky (hudba, kamera, výprava) slouží vyprávění a zbytečně na sebe neupozorňují a výrazně stojí a padají s castingem a hereckými výkony. O Shailene Woodleyové je v poslední době docela slyšet a i v Divergenci předvádí suverénní výkon (přestože se můžeme stěží ubránit dojmu, že producenti chtěli kopii Jennifer Lawrence – Woodleyová je velmi podobný typ nehubené holky se zastřeným hlasem). Její milostný protějšek Čtyřka vypadá jako mladý Moritz Bleibtreu a role tajemného staršího mladíka mu sedne. V menších rolích se ukáže i Kate Winsletová nebo Maggie Q a obě předvádí svůj standart. Jako vyloženou chybu v castingu vidím pouze obsazení „spolužáků“ Tris, kteří jsou typově velmi zaměnitelní. V závěru filmu pak nemohou dostatečně vyznít jejich některé akce, a to je škoda.

Styl nás zase vede zpět k soustředění se na hlavní hrdinku, se kterou prožíváme její dospívání z upozaděné Beatrice v sebevědomou Tris. Klíčovým tématem v jejím příběhu je právě již zmiňované prozkoumávání a překonávání vlastních strachů, což se ukazuje i zcela explicitně při procesu vstupování do mentální roviny. Tris nás vede od pohledu do zrcadla na začátku filmu až po vstupu do krajiny za zrcadlem vlastního nitra. Obavám čelí metaforicky, ale také i v realitě – je nucena se posouvat, vyvíjet a dospívat.

Když si to tedy zrekapitulujeme: recenzenti chtějí od Divergence něco, co jim film nemůže nabídnout, protože má jiné priority. Proces dospívání a vyrovnávání se se strachem je pro něj klíčový namísto preferovanějšího rozkrývání politického pozadí/prozkoumávání sci-fi prostředí/bojových sekvencí – YA novela tedy dominuje nad sci-fi. A dochází k tomu v dynamickém a sebevědomém filmu, který ví pro koho (a jak) je natočen. Problém tak není v Divergenci, ale spíše v české maskulinní kritice. Ta připouští téma ženského dospívání jako něco, co je možné zobrazovat ve filmech ze současnosti, ale pouze „určitým způsobem“, a ostře se vyhraňuje proti tomu, aby se tak dělo v akční sci-fi žánrovce. To je na kritiky zřejmě příliš divergentní.

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

• About
• Latest Posts

Jana Glocarová

Latest posts by Jana Glocarová (see all)

• Nadie quiere la noche – Nikdo nechce Robinsonku – recenze - 10.2.2015
• Sama nocí tmou (Girl Walks Home Alone at Night) – Pro pár tesáků navíc – recenze - 19.1.2015
• Jane the Virgin: Od telenovely k oceňovanému americkému seriálu – recenze - 17.12.2014