Dobrou, mámo (Ich seh, Ich seh) – Není horor z Rakouska jako horor odjinud – recenze

Rakouská kinematografie se udržuje v obecnějším povědomí zejména díky držiteli dvou Zlatých palem a Oscara Michaelu Hanekemu. Už méně se ale ví o tom, že rakouské filmy se v posledních letech úspěšně účastní největších světových festivalů a nezřídka si odvážejí i ocenění. Můžeme zmínit například Ulricha Seidla, jehož díly trilogie Ráj: Láska, Víra, Naděje se postupně objevily v hlavních soutěžích tří nejprestižnějších festivalů, tedy v Cannes, Berlíně a Benátkách. Tím se dostávám k filmu Dobrou, mámo, jež je celovečerním hraným debutem Severina Fialy a Veroniky Franz, přičemž právě druhá jmenovaná je manželkou Ulricha Seidla a spoluscenáristkou většiny jeho posledních filmů.

film_1409430048423346

Pokud bychom ale hledali v tomto filmu prvky Seidlova rukopisu, se zlou se potážeme. Nejedná se totiž o art s prvky dokumentárního filmu jako u Seidla, ale o zvláštní propojení uměleckého a žánrového filmu, konkrétně hororu či thrilleru a s typickými prvky těchto žánrů si navíc velmi sofistikovaně pohrává.

Snímek se odehrává zejména ve velkém domě v těsné blízkosti lesů, kde žijí dva bratři se svou matkou. Ústřední motiv se rozvíjí s okamžikem, kdy se matka vrátí domů z operace obličeje po blíže nespecifikované nehodě a bratři začínají mít pod vlivem jejího poněkud zlověstného chování pocit, že domů se vrátil někdo jiný, že pod vrstvou zdravotnického materiálu se skrývá někdo, kdo se za jejich matku pouze vydává, přestože vypadá stejně. Základem filmu jakýsi zvláštně paradoxní dualismus – bratři jsou téměř nerozeznatelnými dvojčaty (s jejich rozeznáním má problém i jejich matka) a naopak mají pocit, že osoba vydávající se za matku není jejich matkou, přestože vypadá identicky! Prvky dualismu, nejistoty a rozostřené skutečnosti se navíc promítají i do formy a mizanscény – sourozenci jsou vynikající kamerou Martina Gschlachta snímáni ve středových kompozicích v jednom záběru, často se pracuje prosklenými a jinými odrazovými plochami, siluletami postav ve tmě a v interiéru domu máme například neustále na očích velký obraz s motivem rozostřené ženské silulety.

94265672b2b81e9865d40d150382a572

Tvůrčí dvojice ovšem nezůstává pouze na prknech předpokládaného psychologického filmu, ale míří spíše k sofistikované hře s žánrovými prvky. Už v prvních minutách filmu, vyprávěných především obrazem, je nápadné, jak často se postavy bratrů noří do neproniknutelné tmy, kteréžto záběry jakoby vypadly z většiny hollywoodských hororů. Kamera je snímá zezadu, postavy někam vstupují či sestupují…a ano, jsme zvyklí na to, že většinou následuje tzv. lekačka, doprovázená mohutným zvukovým efektem. Zde zůstávají „vstupy do temnoty“ záměrně nedokončené a tím nabourávají divácká očekávaní. Ve výčtu můžeme pokračovat dále – když se hoši vypraví do blízkého městečka, aby oznámili jejich podezření ohledně matky policii, pohrávání si s hororovými trademarky se dále množí. Městečko je zcela vylidněné, ale někdo tam přece jenom je. Pomalu zde prochází potulný harmonikář, hrající ponurou zlověstnou melodii. Další scéna – bratři vejdou do kostela, kde hovoří s podivně se chovajícím kostelníkem, který je k nim otočen jakoby pouze napůl. V další scéně už chlapci jedou v autě se samotným farářem, ale ten je snímán zezadu, nevidíme mu do tváře. Tato scéna se odehrává za divoké bouřky a v obraze se několikrát za sebou objevuje motiv kříže. A tohle všechno se ve filmu objeví po několika málo minutách! Cílená zhuštěnost mnoha prvků, typických pro klasické horory, je zjevná, v důsledku čehož vzniká také žádoucí distance od samotného žánru.

Proto film i přes množství těchto hororových ozvláštnění nevyvolává zdání, že by chtěl být „pravým“ hororem a ve své psychologické rovině, nejednoznačnosti a malém množství diváku dodaných informací zůstává cele v pozici artového snímku. Film je vyprávěn z pohledu sourozenců, víme to, co ví oni a jsme tedy nuceni řešit onen ústřední problém společně s nimi. Právě tato nejistota a balancování mezi oběma póly je na snímku velmi přitažlivé. Můžeme tedy plně přijmout úhel pohledu chlapců, nebo odolat a podívat se na celý problém z určitého odstupu. Tehdy zjistíme, že ony mysteriózní skutečnosti mohou mít ve skutečnosti zcela prozaický charakter. O povaze matky před inkriminovanou operací nic nevíme a její současné chování by mohlo být jednoduše důsledkem zvýšeného fyzického a duševního vypětí. Stejně tak přesvědčení chlapců o nepravosti matky může být způsobeno pouhou dětskou fantazií, kdy zafačovanou matku vnímají jako jakýsi cizorodý prvek, neřkuli monstrum z jiného světa a změněnému chování v důsledku náročného matčina období nemohou ve své dětské naivitě porozumět.

V závěru se film zvrhává až do exploatace a při těchto vysoce fyzických a pro diváka psychicky náročných scénách si nelze nevzpomenout na jiný slavný rakouský film, Funny Games Michaela Hanekeho. Závěr je už ale návratem ke hře s hororovým žánrem, která zde má formu až téměř ironického pozdravu hollywoodskému filmu obecně. Aby se totiž nakonec celá věc vyřešila, nezbývá nic jiného, než aby všechno shořelo/vybuchlo, tady ovšem bez přeživších. Ale možná se přece jen nějaký ten kýčovitý happyend v sytých barvách a se společným zpěvem najde…

CSFD  IMDb

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Rakousko, 2014, 99 min
Režie:
Severin Fiala, Veronika Franz
Scénář: Severin Fiala, Veronika Franz
Hrají: Susanne Wuest, Elias Schwarz, Lukas Schwarz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště