Doupě (Brick Mansions) – Je to jako poslouchat rap, ale beze slov – recenze

V kinech od: 1. května 2014

Doupě je kanadsko-francouzským remakem francouzského filmu Okrsek 13 (2004), a stejně tak jako v případě staršího předchůdce se na jeho scénáři podíleli Luc Besson a Bibi Naceri, z nichž především první jmenovaný je již zkušeným matadorem na poli akčního filmu. K jeho největším scenáristickým úspěchům patří Pátý element, Taxi nebo Kurýr a další množství snímků, v nichž silně dominují akční sekvence. Okrsku 13 se navíc dostalo pokračování v roce 2009 filmem Okrsek 13: Ultimátum. V obou zmíněných filmech předvedl bravurní parkourové scény David Belle, který hraje stejnou postavu v Doupěti, i když s lehce „pozměněným“ jménem, a tak z původního Leïta rázem vzniká Lino.

brick-mansions-image03
Své schopnosti naplno využil v původním filmu, kterého se Doupě scenáristicky v mnohém drží, ale v přemíře akčnosti jej ještě převyšuje. Podle traileru by se mohlo zdát, že parkour bude hlavním akčním prvkem celého filmu, neboť parkourová scéna útěku Lina před gangstery patří k tomu nejoriginálnějšímu a oproti Okrsku 13 v mnohém ozvláštněnému, což bylo logicky i komerčně využito. Kromě toho je to sekvence ustanovující takové konvence, které zapříčiňují, aby zaměření na akci bylo pro diváka zcela směrodatné. Z toho vyplývá, že smysluplnost děje a uvěřitelnost dialogů se dostávají do podřadné pozice, zatímco určujícími prvky se stávají tempo filmu, dynamika střihu a hudební rytmus.

Úvod je věnován zpravodajské rapidmontáži, v níž je jasně ukázáno, že čtvrť Brick Mansions patří k tomu zločinem nejvíc prolezlému místu v celém Detroitu, a proto musí být obehnána zdí. Český distribuční název Doupě má evidentně evokovat, že se jedná o nebezpečné a zaostalé ghetto. Po úvodních titulcích, které tento dojem ještě podporují, se přesouváme k prvnímu nadsazeně nesmyslnému dialogu mezi pravou rukou hlavního padoucha K2 (Gouchy Boy) a dvěma obyvateli jednoho z detroitských panelových domů. Po každé takové výměně názorů plné siláckých řečí, neuvěřitelných slovních obratů, snažících se vzbudit smích, a ironických úšklebků pravých gangsta-boys si divák může být jistý, že bude následovat „vytuněná“ akční scéna s neodmyslitelným rychlým střihem, kterému dodává potřebnou dynamiku rytmický hudební podkres. Po úvodním rozhovoru končícím přestřelkou následuje zmíněný útěk Lina před gangstery. Hudba doprovází každý jeho pohyb a obměňuje své téma pokaždé, když se Lino dostává do relativně nového prostředí. Z panelového domu uvnitř se akce přesouvá „ven“, kdy Lino šplhá po oknech a balkonech, poté opět dovnitř a dostane se na střechu přilehlého domu, z níž je nucen provést konečný skok. Ten je navíc ozvláštněn oproti původnímu filmu hozeným granátem, před nímž Lino úspěšně pomocí parkourového jumpu uteče. S každou, byť malou, změnou místa akce se do hudebního doprovodu dostává nový motiv udržující pozornost a upozorňující na rychlost změn. Díky dynamičnosti střihu posouvají akční scény děj kupředu, čímž film nabírá na rychlosti.

Brick Mansions/Europacorp

Střih se náramně podobá tzv. hip-hop montáži, jenom s tím rozdílem, že se nejedná o sled podobných záběrů na určité téma ověnčený ruchovou stopou, ale kontinuálně probíhající akční děj doprovázený variující se hudbou. Podobně jako jsou v rapu zmiňovány různé životní peripetie, je i v Doupěti mnoho podobných motivů, ale záměrně nejsou víc rozvinuty. Zbyla tu pouze akce. Jako kdyby někdo vymazal dané rapové skladbě slova a zůstala jen psychedelická hudba, která v refrénu přidává další hudební motivy. Je to chytlavé, rytmicky dobře zvládnuté, ale chybí tomu uvěřitelnost hlavního příběhu. Ten začíná až půl hodiny po začátku filmu. Ale než se děj přesune ke zničení neutronového zařízení (bomby) a záchraně sexy bitch ohrožované jinou, ale zlou, sexy bitch, dochází k představení hlavních hrdinů. Útěk Lina a dopadení padoucha agentem Damienem Collierem (Paul Walker) vlastně vůbec nejsou pro vlastní děj důležité události, ale zato mají dva relevantní znaky: určují pravidla filmu eliminující vyprávění ve jménu akce a ukazují, jak moc jsou hrdinové kladní, starostliví a cool. Mezi akcí a hrdinstvím pak vzniká přímá úměra. Čím je akce drsnější, tím větší napětí vyvolává, jak se s ní sympatický hrdina vyrovná. Jde zkrátka o požitek z rychlosti, rytmu hudby, jednoduchosti dialogů a  dobroty hrdinů, kteří nemohou jinak, než dojít k předvídatelnému „happy endu“.

Rychlá akční scéna střídá druhou, zatímco se hrdinové snaží zachránit město, nebo vlastně jenom část města, tu prohnilou. Zajímavé však je, že vše funguje a dokonce to oběma stranám města takto vyhovuje. Policie i armáda jsou sice zkorumpovatelné, ale svou práci odvádějí kvalitně. Stejně tak obyvatelé Brick Mansions žijí, ač gangstersky svérázným, leč svým vlastním životem a druhé straně nijak neškodí, pouze si hledí podvratné činnosti na svém území. Závěrečné rozuzlení a důvody k aktivaci bomby jsou proto ještě nesmyslnější než její deaktivace a samaritánská snaha Lina s Damienem, a to nepočítejme dobrodiní velkého padoucha Tremaine Alexandera (RZA). Doupě se zkrátka ani nesnaží o to být inteligentním filmem s logicky vystavěnými motivacemi, ale naplno v něm funguje zákon schválnosti i zákon z pekla štěstí zároveň, a právě proto může mít takovou dávku akce, která omluví jeho případné nedostatky.

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

4.0/5

Francie / Kanada, 2014, 100 min
Režie:
Camille Delamarre
Scénář: Luc Besson, Bibi Naceri
Kamera: Christophe Collette
Hudba: Trevor Morris, Marc Bell
Hrají: Paul Walker, David Belle, RZA, Catalina Denis, Ayisha Issa, Robert Maillet, Carlo Rota, Bruce Ramsay, Marco Bellocchio, Goûchy Boy

VN:R_U [1.9.22_1171]
Hodnocení čtenářů:
Rating: 0.0/5 (0 votes cast)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>