Dvojník (The Double) – Odcizení postav v podivném světě – recenze
V kinech od: 17. dubna 2014
O zalíbení filmařů v adaptování klasických i současných literárních děl není třeba příliš pochybovat. K přenesení literární předlohy na filmové médium se odhodlal i Richard Ayoade, který natočil snímek Dvojník podle stejnojmenné novely F. M. Dostojevského. Mladý režisér, známý spíše jako herecký představitel Mosse z populárního britcomu Ajťáci, měl doposud na svém kontě pouze svůj celovečerní debut Jmenuji se Oliver Tate (2010), a tak Dvojník představuje jeho první setkání s postupy adaptování. Depresivně sevřený příběh plný nejednoznačností však dokázal Ayoade odvyprávět s jistotou a dávkou absurdního humoru. Pečlivě vedenou gradaci stísněné atmosféry pak buduje především díky precizní práci se světlem a kamerou. A také díky skvělému Jessemu Eisenbergovi.
Hlavním hrdinou Dvojníka je nesmělý a snadno přehlédnutelný Simon James (Jesse Eisenberg), jehož život se točí pouze kolem celodenní práce v kóji blíže nespecifikované firmy, návštěv umírající matky a sledování své kolegyně Hannah (Mia Wasikovska), do níž je zamilovaný. Tuto zdánlivě nekonečnou smyčku přeruší moment, kdy Simon není na vrátnici svého pracoviště připuštěn dovnitř na základě své neplatné zaměstnanecké karty. Tím se roztočí základní spirála událostí, do níž se Simon postupně propadá a jejíž důsledky ještě umocní příchod Jamese Simona do stejné firmy. James totiž vypadá fyzicky naprosto stejně jako Simon, ale povahově tvoří jeho úplný opak – je výřečný, rozhodný a ve společnosti nepřehlédnutelný. Díky svým vlastnostem se James začne Simonovi vlamovat do pracovního i soukromého života, který začne záhy nahrazovat svoji postavou. Dvojníkova činnost tak vede k postupnému vymazávání Simonovy identity v podivně mechanicky fungujícím světě.
Snímek vděčí za svou stísněnou atmosféru především skvělému využití depresivně odcizeného prostoru, v němž se hlavní hrdinové pohybují. Uzavřené kancelářské kóje, nehostinné pokoje či vozy metra jsou zahaleny převážně do až nepříjemně umělého žlutého osvětlení. Ačkoliv žlutá barva ve filmu většinou působí díky své primárně teplé povaze pozitivním či hřejivým dojmem, tak umělost osvícení využitého ve Dvojníkovi naopak neustále upozorňuje na Simonův nepřetržitý koloběh života, který rutinně tráví bez jediného okamžiku na denním světle. Zároveň s postupně gradujícím vyprávěním podporuje sílící nemožnost Simonovy snahy o vymanění z Jamesova vlivu.
Účinky světla na diváka pak ještě podporuje vynikající kamera Erika Wilsona, který s Ayoadem spolupracoval už na předchozím snímku. Přesně vycentrovaná kompozice rámování u téměř každého záběru a hra se stíny pomáhá posilovat působení odcizeného prostoru jak na Simona, tak na diváka. Nevlídnost fikčního prostoru pak ještě kromě těchto nejvýraznějších prostředků doplňují na první pohled méně zřetelné postupy ve využití kostýmů a zvuku. Kostýmy svým nevýrazným barevným laděním kooperují s prostředím a pomáhají vytvořit šedou uniformitu takřka všech postav v nastaveném systému. Výjimkou je pak pouze Simonova vysněná dívka Hannah, která zároveň představuje jeho jedinou radost v jinak šedém a neúspěšném životě. Z hlediska práce se zvukem film často využívá mechanicky ambientní ruchy, jež sice nepříliš zřetelně, ale zato neustále slouží k posílení depresivně sevřené atmosféry.
Nepochybně dalším prvkem, který účinky snímku posouvá na ještě vyšší úroveň, je skvěle zvládnutá dvojrole Jesseho Eisenberga, jenž po celou dobu trvání snímku prakticky nezmizí z plátna. Vzájemný střet fyzicky naprosto stejných a přitom povahově zcela odlišných postav hlavním obloukem vyprávění dokázal Eisenberg pod Ayoadeovým vedením rozvést i do dvou značně odlišných hereckých poloh, kterými svou dvojroli pojímá. Simonovu ostýchavost a neprůbojnost demonstruje zejména prostředky pojícími se s tváří. Při rozhovorech vystupují do popředí zejména mírné změny v obličeji, nesmělá artikulace či zadrhávání. Gesta rukou či pohyb celého těla se stávají upozaděnými doplňky, navíc často značně topornými. Naopak Jamesovu živelnost a rozhodnost přenáší především na hraní celým tělem, významná expresivní gesta a přímočarý způsob řeči s podstatně vyšší kadencí, než je tomu u Simona. A právě způsob, jakým Eisenberg mezi jednotlivými způsoby herectví přepíná, pomáhá mezi oběma postavami vytvářet napětí gradující do závěrečného finále.
Druhý film Richarda Ayoadeho Dvojník se může pyšnit především sebejistě zvládnutými stylistickými složkami, díky kterým se snímku daří vybudovat sevřenou atmosféru, a i přes některá klopýtnutí si po celou hodinu a půl udržuje nadstandardní úroveň. Tu pak v některých vypravěčsky slabších momentech udržuje hlavně Eisenbergův herecký talent, jehož způsoby ztvárnění dvou rozličných postav se stejnou tváří jsou výbornou podívanou samy o sobě.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Richard Ayoade
Předloha: Fjodor Michajlovič Dostojevskij (kniha)
Scénář: Richard Ayoade, Avi Korine
Kamera: Erik Wilson
Hudba: Andrew Hewitt
Hrají: Mia Wasikowska, Jesse Eisenberg, Noah Taylor, Wallace Shawn, James Fox, Cathy Moriarty, Yasmin Paige, Phyllis Somerville, Rade Šerbedžija, Tim Key
Latest posts by Martin Kos (see all)
- Interstellar – Uvnitř času a vně rodiny – recenze - 11.11.2014
- Přehled premiér 31. července 2014 - 30.7.2014
- Ukradený diamant (1972) – Statická heistová odchylka - 24.7.2014