Filmy a přednášky Letní filmové školy
Mohly to být novinky Visegrádu jako například Smrtelné historky Jana Bubeníčka, exkurze do nezávislého amerického artového filmu sekce Mumblecore nebo jeden z mnoha snímků zlatého věku britské produkční společnosti Ealing Studios, jakým je Titfieldská raketa či pocta Januszi Majewskemu uvedením koprodukčního díla Dvojí svět hotelu Pacifik, zkrátka snímky, které nabízela Letní filmová škola v dopoledních hodinách. Ale nikoliv pro naši redakci, neboť největší pozornost s úderem dvanácté sklidil filipínský snímek Kovář.
Jak v úvodu k filmu prohlásil velvyslanec České republiky na Filipínách Jaroslav Olša, jr., nepatří režisér Fernando Poe k těm nejuznávanějším ve světě, zato na Filipínách se těší velké oblíbenosti a je označován za „krále filipínského kina“. Poe režíroval desítky žánrových filmů, jejichž názvy samy o sobě dávají tušit, o čem filmy budou. Evidentně. Namátkou a pro jasnější představu jsou to: Proti všem, Zbraň v mé ruce, Ďáblův průsmyk, Krev na písku, Král přestřelek, Tichý, ale nebezpečný, Krev je hustší než voda, Krev a zbraň, Celá země shořela či Stačí pro tebe jedna kulka. Snímek Kovář neměl nikdy světovou premiéru a uvedení na LFŠ lze považovat za první oficiální představení zahraničnímu publiku. Na motivy komiksu vycházejícího z filipínských mýtů vznikl řemeslně uspokojivý, leč vypravěčsky lehce roztříštěný hrdinský příběh o statečném kováři, který se díky síle dýky, vykované z meteoritu, stává zachráncem svého lidu tyranizovaného vtipně zahraným, proradným a nechutně špekatým donem Lizardem, který má vytříbený smysl pro humor a laškovně mrká do kamery, dávajíce najevo svou převahu, což by dnešní mladá generace mohla s přehledem vnímat jako mistrovství světa v trolení. Scény z drsného prostředí venkova nahrazují úsměvně zrežírované sekvence, jimž kralují herecké výkony, především stojí za zmínku prkenný představitel kováře Flavia, kterého si střihla herecká legenda Fernando Poe Jr.
Nezáměrně humorným Kovářem to však neskončilo, neboť ve večerních hodinách v kině Hvězda došlo k premiérovému promítání záměrně vtipného sitkomu Kosmo, přesněji třech dílů této minisérie, scénáristy Tomáše Baldýnského, který je hlavním pachatelem ryzího humorného (po)činu. První tři díly popisují přípravu letu první kompletní české posádky na Měsíc, to vše za doprovodu politického pletichaření nového ministra školství a jeho asistenta s dalšími zainteresovanými jedinci i zeměmi. Jestli se akce skutečně uskuteční a co vše se vůbec musí odehrát, na to by si měli zájemci/čtenáři/diváci počkat, neboť jakákoliv maličkost, vypuštěná předem, by mohla zkazit dojem z příjemného překvapení. Kosmo je promyšlené. Pracuje s přesným načasováním vtipů během dialogů, ale to dokonce tak, že si divák neřekne, „to tam dali, protože to má být prostě jen vtipné, ač se to ve výsledku už nehodí, anebo je to už přehnané, a proto nevkusné“. Nikoliv v Kosmu – v mnoha sitkomech odbíhají postavy přirozeně od tématu konkrétního dílu, aby řekly nějakou vtipnou hlášku, která je umocněná umělým smíchem, ale přitom už její existence zavání kvantitou vnucené vtipnosti a mrzká kvalita je přímo úměrná se zvyšujícím se počtem sérií. To platí pro průměrné americké sitkomy a komediální seriály, které jsou ale pořád lépe propracované než ty české. U Kosma nic z toho neplatí. Zde je jenom kvalita. Některé vtipy se dokonce zúročí až zpětně po zhlédnutí dalšího dílu, avšak se zapamatováním si dílu předchozího. Místy to dokonce působí jako celistvý film rozdělený do částí podle interiérů či lokací, které se tu díl od dílu mění (!), ty nejdůležitější samozřejmě zůstávají, jak si to žádá scénář. Ale vězte, že se podíváte na zajímavá místa umocňující humornost a nadsázku situací, do nichž se hrdinové dostanou. Navíc tu dlouho nebyl seriál, kde by byly všechny postavy sympatické, a to i politici! Tomáš Baldýnský v následné diskuzi přiznal své obavy, které při obsazování herců měl. Martin Myšička podle něho vypadá moc inteligentně na to, aby hrál prolhaného politika. Lepší volbu nemohl udělat. Myšičkovy interakce s jeho asistentem patří k tomu nejlepšímu, co seriál nabízí.
Předchozí den navíc proběhla přednáška Tomáše Baldýnského Jak psát komedii, kde scény z Kosma sklidily stejný úspěch jako na hlavním promítání. Mimoto scénárista několikrát „varoval“, že napsat komedii je jeden z nejtěžších úkolů, které si kdokoliv může vzít na svá bedra. Vlastně mě to přivádí na myšlenku, že když není k dispozici seriál typu Červený trpaslík, Jistě, pane ministře, Teorie velkého třesku nebo Ajťáci, dostává se jakákoliv další tvorba do sekce „Zamítá se“ a na CSFD poté řádí šedá čísla. Kosmo proto muselo přijít s něčím úplně jiným. Aby dokázalo uspokojit, muselo vše zmíněné překonat! A ano, uvědomuji si závažnost svého tvrzení. Při sledování Kosma nikdo nemůže být na pochybách, že aby v našem prostředí něco takového fungovalo, musí to být více než promyšlené, v čemž Kosmo triumfuje. Těšte se na Ježíška, jak by řekla koza/baba Nozdra ze Salónu Járy Cimrmana! Ale my to na rozdíl od ní nemyslíme jako hrozbu, nýbrž potěšující okolnost.
Stejně tak potěšující byl doprovodný program Letní filmové školy skýtající literární akce, básnířské umění, ruční tvorbu, wokshopy, koncerty, čtení, dětské pohádky, improvizaci a hlavně odborný program, na něhož Obrazor také zavítal. Přesněji na přednášku věnovanou tvorbě a propagaci českého filmu. Pondělí v Respekt stanu bylo věnováno přednášce Inventura českého filmu 1: Jak vzniká český film, kde spolu debatovali a na otázky zvědavců odpovídali scenárista Petr Jarchovský, ředitel vývoje a programových formátů ČT Jan Maxa, filmový teoretik Petr Szczepanik, režisér Bohdan Sláma, producent Jiří Konečný a členka rady Státního fondu kinematografie Zuzana Kopečková. Ta hned v úvodu prozradila, že začínajícího scenáristu, majícího neotřelý nápad, může fond obšťastnit finanční pomocí ve výši až 140 000 Kč. Vývoj scénáře však prostupuje nekonečným spektrem úprav, od treatmentu a první fáze scénáře až po relativně uspokojivý výsledek, poté přichází na řadu komunikace s producentem, předprodukční fáze filmu atd. Ale pro všechny to znělo spíš jako utopie. V českém kontextu je velmi málo pravděpodobné, aby byl zrealizován scénář, který nemá režiséra. Stále zde platí, že režisér je povětšinou spoluautor scénáře nebo námětu a scénárista funguje jako ten v pozadí, kdo vizi převede na papír. A vůbec celá diskuze se nesla ve stylu „my chudáci scenáristé“. V podstatě mají pravdu, z hlediska platu nepatří tvůrci scénáře k nejsilnějším filmovým pracovníkům. Ekonomika českého filmu nedokáže scenáristy zaplatit, ale ani dramaturgy. Kolikrát je na českém filmu vidět, že dramaturg úplně chybí a bylo by jedině dobře, kdyby „do všeho kecal“. Pozice dramaturga se moc nelíbila Petrovi Jarchovskému, přesněji pozice mladého dramaturga. Jarchovský nechce mladé dramaturgy, aby mu kecali do scénáře/filmu, když nemají dost zkušeností. Podle úsudku jedné naší známé to prý myslel tak, že nezkušený dramaturg by chtěl změnit část děje, čímž by se ale zvýšily náklady na film, protože by si to nedokázal spočítat. Anebo by si hrál na režiséra a zasahoval do vyprávění víc, než by po něm kdokoliv žádal. Ale my jsme si to při sledování výrazu ve tváři Jarchovského nemysleli. Prostě nemá dramaturgy rád, hlavně když mají nezávislý pohled, který by navíc měli dramaturgové mít. Když to je potom těžké, že české filmy vypadají tak, jak vypadají: nekonzistentní příběh, nesmyslně, směšně či neuvěřitelně napsané dialogy, stylizovaně hrající herci jakoby si odskočili z Ordinace. Ale ať se neříkají jenom negativa – technická stránka českých filmů se během několika let zlepšila. Musíme však souhlasit s Jarchovského reakcí na dotaz z temné strany návštěvníků, který zněl „jestli, když si ty filmy platíme (asi tím dotyčný tazatel myslel tu korunu ze vstupenky do kina, nikoliv koncesionářský poplatek), tak bychom měli mít právo si přečíst scénáře někde na internetu a vybrat si, co by se mělo točit,“ na což Jarchovský jen s povzdechem reagoval: „No, to by to dopadlo!“ To by tedy dopadlo, vzhledem k tomu, že jsme docela cynickým národem. Zkrátka pozice dramaturga je podceňovaná stejně jako scenáristy. Nejlépe ale shrnul stav českého filmu producent Jiří Konečný: „Pořád jsme víc fandové než profesionálové. Víc než cokoliv je to o penězích.“
Jen a jen peníze, to není pouze název tureckého filmu, který jste na LFŠ nemohli vidět, to je hlavně velké povzdechnutí nad překážkami bránícími šťastným zítřkům nového českého filmu. Přitom českých filmů bylo natočeno v uplynulém roce (a už i v polovině roku současného) víc než kdy jindy, což zaznělo na další navazující úterní přednášce Inventura českého filmu 2: Jak se prodává český film. Přetřásaným povoláním byl tentokrát místo scenáristy a dramaturga distributor. Jak se propaguje český film a jak se distribuuje? „Čím dřív se dramaturg dozví o existenci chystaného filmu, tím lépe,“ otevřel diskuzi distributor Aleš Danielis. Debaty se dále účastnili odborník na služby Video on Demand Ivo Andrle, producent Jan Macola, Petr Vítek z Asociace provozovatelů kin, majitel Československé filmové databáze Martin Pomothy a filmový kritik Kamil Fila. České filmy nebývají nadšeně vítaným artiklem. Dnes se snižuje hranice potencionálního příjmu z filmu. Před osmi lety vydělal český film ještě na DVD nebo na Blu rayi, avšak dnes je výnos z prodeje nosičů mnohem nižší. Také se zkracuje doba exploatace filmu. V tom mají české filmy ztíženou pozici, protože nebývají divácky tolik atraktivní jako zahraniční produkce. Pro pana Danielise není kategorie „český film“, tedy ne že by úplně nebyla, ale takové škatulkování podle něho nefunguje. Je nebo není vhodné pro distributora, kritika, kinaře pracovat s kategorií „český film“? Podle kritika Kamila Fily kategorie český film existuje, ba co víc, odpuzuje jeho generaci, ale i mladší generace vyrostlé na americké produkci. Dokonce přiznal, že z jeho generace mnoho diváků přímo nenávidí/nenávidělo české filmy. Nejsou dobře natočené, zvuk je špatný, hořkosladkost vyprávění je výhradně premisou Čechů a navíc nepřinášejí uchopitelné žánry, které by byly snadno propagovatelné. Podle Fily by však kritik neměl filmu dělat PR, spíš by ze strany kritika mělo jít o polemiku s tím, co film nabízí a jestli plní svou funkci. Také se domnívá, že kritik nemůže ovlivnit, jak je film chápán, což v dnešní době není úplně pravda. Dnes totiž platí, že stejně funguje kritika dobrá i špatná, hlavně, že nějaká je a dílu se dostane pozornost. Každý už se poté může zařídit podle svého zájmu. Sociální sdílení je síla, kterou kino má a bude mít vždycky. Neplatí to pouze pro kino, ale i pro internetové blogy a videa, v nichž má kritik možnost se vyjádřit. S cizím názorem se vždy polemizuje lépe, než si utvářet svůj vlastní. Tak funguje i čsfd, ač se jedná o vzorek filmových nadšenců, přesto obecné hodnocení filmu má potenciál pozitivně či negativně ovlivnit přijetí filmu. Alespoň za vše mluví, podle Martina Pomothyho, statistiky na čsfd. Na čem se však většina diskutujících shodla, bylo „umět ukázat dobrý důvod, proč by měl divák vůbec do kina jít.“ Je obecně těžké donutit diváka jít do kina na jakýkoliv film, natož na český film. Jedna z otázek přihlížejících spustila vlnu trapného mlčení: „Jaká je tedy strategie, která by byla úspěšná v propagaci českého filmu, na nějž by diváci chtěli jít?“ To nikdo přesně neví, je to totiž film od filmu jiné. Každý film je „unikátní“ i v tom, jak se bude propagovat, ale hlavně je mnohdy neodhadnutelné, jaký bude mít úspěch. Verdikt? Žádný. Řešení situace nabídnuto nebylo. Vše vyšumělo do prázdna. Ale abychom nekončili tak pesimisticky, české filmy zažívají mírný rozmach, natáčí se jich víc a pokrývají potenciální škálu diváků, kteří na ně přijdou, vzájemně si diváky sice kradou, ale jejich kvalita se zvedá, komedie ustoupily propracovanějším filmům jako Ztraceni v Mnichově, Rudý kapitán (koprodukce), Nikdy nejsme sami, Já, Olga Hepnarová, Schmidtke, Teorie tygra a mnohým dalším. Pravdou je, jak tvrdí Kamil Fila, že žádný film se nestal mezníkem pro inspiraci děl jiných. Nevznikla zde žádná navazující tendence nebo podhoubí pro vznik nové (nové) vlny. Byly zde pokusy o teenagerské komedie ze strany Karla Janáka, režiséra filmů Snowboarďáci, Rafťáci, Ro(c)k podvraťáků, dětinštějšího Ať žijí rytíři! nebo romantického filmu pro mladistvé 10 pravidel, jak sbalit holku. Jak však tato vlna přišla, tak také odezněla a nikdo ji nenásledoval. Přesto nejsou naděje ztraceny, ještě aby s množstvím natáčených českých snímků byla vymyšlena také strategie, jak lidi nahnat do kina.
Po tak vyčerpávající diskuzi si chce člověk tak trochu odpočinout a nejlépe se v klidu přemýšlí při noční projekci, třeba u snímku pohrávajícím si s found footage a hlediskovým záběrem jako je Kronika Joshe Tranka. Tři mladíci s nadpozemskými schopnostmi, ale bez zodpovědnosti, to ještě může být legrace. Ale když se jeden z nich, Andrew, musí vypořádat s tím, že je otloukánkem ve škole a ještě k tomu je terorizován opileckým otcem, to už může být nebezpečné. Ne pro něho samozřejmě. Ale pro všechny, kteří mu kdy křivdili. Není to jenom zajímavá dokumentace natáčení z pozice hlediskového záběru, ale také varování, jak narušená lidská mysl nezná pranic hranic.
Za hranici lidské výdrže a důstojnosti jsme se podívali ve filmu Základna zemřelých, který vypráví o partě dřevařů. Ti bojují každým dnem v lese s těžkou prací, při níž mohou hravě přijít o život. Čekají přitom na nová auta a těší se, až opustí chatu v nehostinných horách, ale Strana místo toho posílá posilu v podobě soudruha, který je má zadržet, aby i nadále vykonávali svou práci. S ním přichází také větroplachá manželka, která se chce za každou cenu dostat do města, a tak se spouští s každým alespoň trochu vhodným kandidátem, jež by jí mohl slíbit lepší osud. Nepoznáme skutečná jména hrdinů, povětšinou se oslovují přezdívkami, např. Varšavák, Devítka, Apoštol či Partyzán; skutečná jména dvou z nich zmíněna jsou, ale pouze křestní. Film vznikl podle dramatu Marka Hłaska, ale jelikož spisovatel nesouhlasil se zakončením filmu, které není natolik depresivní jako v předloze, bylo jeho jméno vymazáno z titulků. Úvod k tomuto filmu z hrdla Macieje Gila a jeho tlumočníka se vyznačoval nestravitelnou délkou a množstvím zbytečných informací nevztahujících se vyloženě k filmu. Za zmínku však stojí, že film měl spolurežiséra, přesněji spolurežisérku. Byla to manželka režiséra Czesłava Petelkiho a většinu toho zrežírovala ona sama, především vedení herců leží na jejích bedrech a díky ní jsou promluvy velmi syrově zahrané, drsné a uvěřitelné. Vzhledem k faktu, že byla v době natáčení těhotná, nesměla být uvedena v titulcích, protože to jaksi nekorespondovalo s její mateřskou dovolenou.
Karlovy Vary jsou brány jako takový ten mainstream, na něhož se jezdí za hvězdami. Promenádu okupují bulvární fotografové a před kiny stojí dlouhé fronty, někdy se sem také dostanou snímky, které nikdo jiný nechce a takto by se dalo pokračovat donekonečna. Zato Uherské Hradiště je místo, kam se diváci jezdí o filmech také něco naučit. Co by se asi tak mohli naučit o filmu Doom, právem zařazeném v sekci Point of View? Třeba už jenom to, že je inspirovaný úspěšnou hrou kralující v devadesátkách, které se dostalo třetího pokračování, podle něhož vznikl výsledný film. V tomto roce vyšla hra Doom 2016, která zase ukazuje, že prostředí filmu a hry na Marsu je stejné, i co se interiérů týče. Vypadá to tedy, že Doom Andrzeje Bartkowiaka bude uznán až zpětně. V čem je však i přes jeho nízké žánrové kvality ceněn dnes, je památná scéna snímaná z point of view hrdiny Johna Grimma, hledajícího svou sestru Sam. Zde se mění toto POV na first person sight a ať si myslíte, co chcete, nikde jinde toto hledisko nebylo vysvětleno tak, aby se stalo součástí příběhové linie bez explicitního ponoru do hry, jako je tomu například ve filmu Gamer. V Gamerovi je jasně přiznáno, že Gerard Butler hraje hru. V Doomu je ale uděláno to, o co se snaží všichni adaptátoři her na filmové plátno, tedy vzít něco z herní estetiky a nenásilně to nalajnovat jako součást narace. Proměna v nadčlověka, který má tuto schopnost vidění a reflexů je chytrý nápad, jak se s hlediskem hráče popasovat ve filmu. Do Hardcore Henryho se to zatím nikomu nepovedlo, ale zde Henryho hledisko nikdy neopouštíme. Doom mezi tím však osciluje. Takže sem tam i takový menší brak a slasher v jednom s hororovou atmosférou může bezesporu přínosem být. Nejen v artových filmech se nic vrcholného většinou neděje, ale závěr mnohdy představuje zadostiučinění a naplnění očekávání (bereme-li to obecně a mluvíme-li o takových typech „paralyzujících“ artovek), Doom to dělá taky. Připravuje nás na first person sight, na to, co dělalo hru Doom Doomem. Ale činí to jenom pět minut, potenciál zde využit nebyl, pouze naťuknut. Třeba se ještě nějaké nové adaptace dočkáme a mrkneme se i do doomovského pekla, kdo ví. Filmová škola vyučuje všemu, nejen Polské filmové škole a artovému i nezávislému filmu, ale sem tam se objeví také menší bizarní zařazení, které s sebou přinese nové rozhledy v říši audiovizuální kultury. Za celou dobu festivalu jsme se nesetkali s jediným filmem, který by nebyl něčím dobrý či iritující. Všechny měly své kvality. Ale nás uspokojit je jednoduché, my totiž máme filmy rádi. (Hardcore) Henry by jistě přitakal: EZ.
