God Help the Girl: Nostalgická ilustrace k hudební desce – recenze
Stuart Murdoch z britské indie popové kapely Belle and Sebastian v roce 2009 vytvořil vedlejší hudební projekt God Help the Girl, ve kterém jeho texty zpívalo kromě něj i několik ženských vokalistek. Projekt inspirovala část textu „God help the girl, she needs all the help she can get“, kterou si Murdoch napsal na kousek papíru při turné kapely a teprve postupně z něho vznikl příběh hudebního alba. Nahrávka pak byla přepracována (i díky úspěšné Kickstarterové kampani) do Murdochova stejnojmenného režijního debutu. Písně byly znovu nazpívány hereckým obsazením (Emily Browningová, Olly Alexander, Hannah Murrayová) a upraveny do formátu celovečerního muzikálu. Film nepracuje se silnými dramatickými momenty. Daleko více v něm jde o vytvoření atmosféry, kterou posluchači Belle and Sebastian jistě velmi dobře znají: tak trochu retro nostalgie, příjemné popové melodie, ve kterých ale nechybí sarkasmus nebo temnější podtóny. Bohužel God Help the Girl je pořád spíše ilustrací, která hudební nahrávku nikam dále neposouvá a jako film trpí mnohými neduhy. Na druhou stranu právě v retro náladě tkví kouzlo snímku, který nepřímo využívá odkazuje na tradici filmů hlavně z 60. let a odporuje klasickým muzikálovým trendům.
Vyprávění je zprostředkováváno skrze pohled mladé Eve, která trpí depresemi spojenými s poruchou příjmu potravy. Jednoho dne uteče z léčebny a v klubu potkává nesmělého muzikanta Jamese. Ten ji později seznámí s mladičkou Cassie, která touží naučit se skládat hudbu, což je něco, v čem je přebornice právě Eve. Trojice spolu tráví čas, dělá hudbu a rozvíjí své přátelství. Přítomné jsou i letmé romantické motivy, nicméně v centru dění se ocitá Eve se svými depresivními stavy, s nimiž bojuje po celou stopáž filmu. Děj je však druhotný: podstatné je navozování atmosféry za využití patřičné stylové stránky. Důraz je kladen na autenticitu a všednost – tedy aspekt jdoucí proti zažitým žánrovým konvencím muzikálu. Sledujeme banální scény (například dlouhá sekvence, kdy trojice přátel jede na loďce a u toho si povídá o naprosto běžných věcech) a dialogy, které se týkají hlavně vztahu k hudbě. Autentičnosti pomáhá i civilní herectví a třeba i necvičený hlas Hannah Murrayové, která je při pěveckých sekvencích spíše roztomilá, než skutečně dobrá zpěvačka. God Help the Girl neobsahuje emočně vypjaté scény (Eve si raději zaleze do postele a smutně kouká) a ani nevypráví o vzestupu jedné hudební skupiny na vrchol. Tím se filmu poměrně dobře daří vyvarovat tradičních muzikálových klišé. Přesto je ale někdy obtížné udržet u sledování pozornost (zvlášť pokud nesledujete film v kině). Tempo filmu je až příliš rozvláčné a jednoduchá dějová linka nevystačí na takřka dvouhodinovou stopáž.
Autentičnost a pomalost narušují hudební pasáže, které jsou naopak nastříhány dynamicky a experimentují s přechody mezi realitou, snem, fantazií či „upravenou muzikálovou realitou“. Některé jsou tvořeny jako performance, kdy si trojice hlavních postav navzájem předvádí svá nadání či dokonce jako výstupy na jevišti. Jiné jsou zase osobními výpověďmi, ve kterých nejčastěji Eve zpívá o svých niterných pocitech, zatímco ostatní lidé ji neslyší a ignorují. Stejně tak se diegetická hudba proměňuje v nediegetickou a naopak. Přístup muzikálových sekvencí v tomto není jednotný, a i proto je jejich sledování zábavné. Všechna hudební čísla mají navíc v sobě poetickou hravost, což vynikne zvláště v tanečních pasážích, které připomenou Bandu pro sebe (1964) Jeana-Luca Godarda nebo Slečinky z Rochefortu (1967) Jacqua Demyho. Zároveň v nich dochází k odosobnění – každá píseň má moment, kdy se Eve jako jediná z postav dívá přímo do kamery a zpívá divákům, což evokuje spíše videoklipy, než muzikálové sekvence a míří tak opět spíše ke kapele Belle and Sebastian, jíž Murdoch režíroval některé klipy v počátcích jejich kariéry.
God Help the Girl ale hlavně navozuje příjemnu retro atmosféru, a to nejen díky písním. Přestože se příběh odehrává v současnosti, postavy ignorují veškerou současnou technologii, s výjimkou mobilního telefonu, který je nicméně využit pouze v jedné scéně (a to nedostatečně). Pokud je třeba postava přivolat, pošle se pro ni spíše pes. Eve také ráda poslouchá radiový pořad a dokonce do něj pošle nahrávku svých písní (na kazetě!). Také oblečení postav bychom mohli označit jako „vintage“. Výrazná je v tomto ohledu scéna, v níž jde Eve na noční rande do second-handu, kde si může vybrat cokoli chce (a v podkresu hraje píseň Perfection as a Hipster ze soundtracku filmu). Celý film dýchá 60. – 80. lety v notně idealizované podobě a velký podíl na tom má i natáčení snímku na 16mm filmový materiál. Nabízí se označit film jen jako úlitbu hipsterům, ale v potaz se musí brát i věk Stuarta Murdocha (ročník 1969), pro kterého je God Help the Girl skutečně autorským projektem. Murdoch se tak spíše obrací k věcem, na kterých vyrůstal a které jsou mu blízké. V tomto ohledu jde film vnímat spíše jako amatérský (nezávislý) film, ve kterém určitá roztříštěnost a nedůrazná dějová linie nemusí snahu o „jiný“ „umělecký“ muzikál, ale spíše o přístup ke kinematografii z naprosto odlišné pozice.
Jak již bylo zmíněno – na začátku byly texty a hudba, a to se silně podepsalo i na struktuře snímku i nedějovosti a primárnímu zaměření na tvorbu nálady. V tom je sledování filmu takřka identické s poslechem desky God Help the Girl. Logicky se pak nabízí otázka, jestli si nestačí pustit raději CD a užít si hudbu bez vizualizace. Záleží to zřejmě na preferenci každého posluchače/diváka. Za sebe volím film, protože CD nemá skvělou Emily Browningovou, nelze si na něm užívat barevnou stylovou stránku a postrádá roztomile neohrabané taneční sekvence.
[starreview tpl=16]
Režie: Stuart Murdoch
Scénář: Stuart Murdoch
Hrají: Emily Browning, Hannah Murray, Olly Alexander, Pierre Boulanger, Erik Sandberg
