Godzilla – Lidé až na posledním místě – recenze
V kinech od: 15. května 2014
Podobně jako byli diváci před dvěma lety v případě Promethea Ridleyho Scotta (2012) zklamaní, že se nedočkali filmu, který chtěli vidět, vyjadřuje část diváků zklamání nad tím, že Godzilla Garetha Edwardse není tím, co slibovaly trailery. Díky nim se diváci těšili na nekonečně temný blockbuster, v němž Godzilla vystupuje coby zkázonosné monstrum, nechávající za sebou spoušť apokalyptických rozměrů. Tohoto ladění byl nakonec první film s Godzillou z roku 1954: Godzilla – Probuzená zkáza. V něm Godzilla každou noc vylézá z moře jako ztělesněná zlovůle, terorizující japonské pobřeží a šířící strach a beznaděj. A přesně takovým filmem nová Godzilla…není. Přesto však naplňuje určitá očekávání, která fanoušci Godzilly mohli mít. Nová Godzilla totiž naplňuje tradice dané žánrem kaiju filmu (japonského filmu s monstry, Godzillou počínaje…a v podstatě i konče).
Prehistorická bytost účinkovala v celkem 24 filmech japonské produkce, přičemž v nich střídala polohy destruktivního monstra a ochránce Japonska (a světa vůbec) před jinými monstry. V obou případech hrají monstra v japonských kaiju filmech hlavní roli. V centru dění není sličná debutující herečka, do níž se monstrum zamiluje a položí pro ni život, ani pilot pompézní mechy, který skrze boj s monstrem dospěje a vyrovná se s traumatem. Ani skupina přeživších, v jejichž příběhu slouží monstrum pouze jako ozvláštnění katastrofického žánru. Lidské postavy v kaiju filmech mají úlohu pozorovatelů. Zastávají perspektivu diváka, jenž skrze lidské postavy sleduje zápasy obřích příšer a získává jejich prostřednictvím informace o monstrech (protože nejčastějšími lidskými figurami v kaiju filmech jsou vědci). A když to nejsou pozorovatelé, slouží jako kompoziční prvek, neboli nástroj, s jehož pomocí se vyprávění posune, protože na začátku někdo musí monstrum probudit a ke konci filmu se od něho nechat zachránit/ohrozit. Kaiju filmy mají v Japonsku silnou tradici, určitá pravidla a fanouškovskou základnu, znalou historie monster, jejich výhod, slabin a předností. Stejně tak atributů filmů samotných a jejich vyprávěcích postupů.
Stran americké produkce se nyní jedná o již druhé představení Godzilly, přičemž zatímco první americká Godzilla (1998) Rolanda Emmericha na tyto atributy z vysoka kašlala a představila bytost jako zvíře zmateně pobíhající New Yorkem (a více než důstojný kaiju film připomínala rozvernou naháněčku s obří ještěrkou). Oproti tomu se Edwards zaměřil na důvod kořene „God“ ve jméně titulního monstra. Godzilla má v aktuálním snímku úlohu bezmála božského tvora, střežícího světovou rovnováhu (což znamená vynořit se z moře pokaždé, když svět ohrožují pravěká monstra, a zabít je). Postavami, jejichž pohledem získáváme o souboji monster přehled jsou vědec Serizawa (Ken Watanabe), jehož prostřednictvím získáváme přehled o původu, motivech a biologických potřebách monster, a vojáka Forda (Aaron Taylor-Johnson), který operuje v poli a funguje pro nás jako hlavní očitý svědek monstrózních střetů. Výraz „svědek“ ostatně sedí na většinu lidských postav ve filmu – na rozdíl od většiny amerických blockbusterů s monstry jsou veškeré monstrózní aktivity podané pouze zprostředkovaně. Střety Godzilly se „zápornými“ monstry zvanými Muto tak vidíme skrze reportáž ve zprávách očima Forda, který ale musí sledování přerušit a věnovat se svému vojenskému úkolu. S tím souvisí i vytváření určitého napětí ve filmu.
Většina amerických blockbusterů vytváří napětí z očekávání, jak film skončí a zda postavy přežijí konflikt s monstrem. Godzilla oproti tomu těží z divákovy dychtivosti po spatření alespoň jednoho z netvorů, z nichž v první polovině vidíme maximálně hřbetní plát. Poté, co se všechna monstra objeví na plátně, vytváří film napětí stran jejich interakcí. Vždy, když se schyluje k zápasu, následuje střih nebo se před postavou, která dění sleduje, zavřou dveře krytu. Nebo se stane něco jiného, co pozornost postav (a tím i diváka) odvede jinam. Plný (a patřičně velkolepý) souboj mezi Godzillou a Muty spatříme až v katarzním finále, kdy neprožíváme katarzi z toho, jak souboj skončí, ale ze souboje samotného, protože každý fanoušek kaiju filmů chce tento souboj v plné kráse vidět. Film neustavuje jako důležité sestrojení bomby, která je schopná proti monstrům zasáhnout, ale rozhodnutí admirála, že boji mezi monstry nechá volný průběh a dá na Serizawovo rozhodné „Let them fight!“ Ve filmu prakticky neexistuje postava, která by byla důležitější, než monstra a střet mezi nimi. Ostatně, pokud se do kina vypravíme na blockbuster se dvěma a více agresivními monstry, postavy nás zajímají ze všeho nejméně.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Gareth Edwards
Scénář: Max Borenstein, Dave Callaham
Kamera: Seamus McGarvey
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Aaron Taylor-Johnson, Bryan Cranston, Elizabeth Olsen, Juliette Binoche, David Strathairn, Ken Watanabe, Al Sapienza, Sally Hawkins, Brian Markinson, Richard T. Jones, Victor Rasuk
