Guma (Rubber) – Film o vraždící pneumatice – recenze
Nedávno měli v našich kinech premiéru Fízlové, hajzlové, černá komedie francouzského režiséra a skladatele elektronického techna Quentina Dupieuxe, známého též pod pseudonymem Oizo. Snímek vzbudil rozporuplné reakce, nadšení i zhnusení. Neškodí tudíž připomenout si jeden ze starších počinů tohoto tvůrce, jehož přijetí bylo vesměs podobné. Konkrétně jde o film Rubber z roku 2010, který vypráví o tom, jak se kdesi v poušti probudí k životu ledabyle pohozená pneumatika s choutkami masového vraha…
Aby bylo jasno – nemám nic proti tomu, když se nějaký filmař rozhodne natočit úplnou debilitu, ve které nějaký oživlý/posedlý předmět vykuchává střeva a rozprskává mozky svých obětí. Už jsme tu měli filmy s vraždícími sněhuláky, zrcadly, parukami, kondomy, kamiony, rajčaty, sushi, panenkami, perníčky a bůhví s čím ještě. To je v pořádku. Takové filmy se málokdy berou vážně a mnohdy mohou být velmi zábavné a plné sofistikovaného humoru (doporučuji zejména Útok vražedných rajčat). Ale vadí mi, když někdo natočí podobnou debilitu a přitom ji vydává za něco seriózního, uměleckého, pseudointelektuálního a rádoby filozoficky hlubokého a snaží se tím čemusi nastavovat zrcadlo, načež s tím sklízí úspěchy na světových festivalech a filmoví teoretici se mohou přetrhnout v označování takového výtvoru za geniální a revoluční žánrovou dekonstrukci a tak podobně. Vždyť je to film o vraždící pneumatice, proboha. Ale ne, Quentin Dupieux své béčko obalil pokusem o alegorii na filmová média a jejich diváky. Ze začátku to není nezajímavé, postupem času se to ale stane pouze otravným.
Takže, na začátku se zrodí pneumatika a učí se valit, stejně jako se batolata učí chodit (párkrát nemotorně upadne). Přejede plastovou lahev a malého škorpiona a pak zjistí, že větší objekty rozjet nemůže. A tak si osvojí schopnost psychokineze a k čemu přijede, to vybouchne (lidským obětem exploduje hlava). Dovalí se k silnici a pokračuje do nedalekého motelu, kde začne špehovat mladou řidičku. A celé to pozoruje dalekohledy nějaká skupinka lidí v domnění, že se dívají na film (který se odehrává v reálném čase, takže v noci musí spát, ráno se probudí s dalekohledem v ruce a pokračují ve sledování).
Nyní bych uvedl pár kuriózních věcí, které mi přišly neuvěřitelně dementní, ale pravděpodobně v sobě skrývají nějaký hlubší podtext, poselství o fungování světa a společnosti či nesrozumitelné odkazy na kinematografii 80. let a na světová náboženství:
- V úvodu filmu jezdí policejní auto slalom mezi židlemi a všechny je srazí. Z jeho kufru vyleze šerif a směrem do kamery pronese monolog o tom, že když mohl Spielberg natočit film o hnědém mimozemšťanovi, proč by někdo jiný nemohl natočit film o vraždící pneumatice.
- Na fakt, že se před nimi najednou zčistajasna objeví stojící, samohybná a divně se třesoucí pneumatika, reagují všechny postavy pouze tím, že divně čumí.
- Muž A chce zabít muže B otráveným jídlem. Muž B pokrm odmítne. Muž A tedy sní všechno jídlo sám a pak se diví, že je mu špatně od žaludku.
- Když pneumatika dorazí na skládku, kde na hromadě hoří jiné pneumatiky, je to natočeno velmi zlověstně. Ale dál se nestane nic.
- Když se pneumatika podívá do zrcadla, proběhne jí před očima (obrazně řečeno) celý její život.
- Když někomu exploduje hlava, tak je skutečně mrtvý. Ale když někdo dvakrát prostřelí hruď šerifovi, tak se mu nestane absolutně nic. Šerif to vysvětlí tak, že to je zcela v pořádku, protože to je jenom film.
Samozřejmě se s vysokou pravděpodobností najdou tací, kteří budou oponovat, že jsem nepochopil režisérův geniální meta-humor, chytré metafory filmové tvorby a obecenstva (diváci jsou doslova otráveni) a pohrávání si s ideou bezmyšlenkovitosti, nonsensu, resp. dějové nahodilosti. Já to pochopil, ale je to pro mě pouhá intelektuální onanie, naprosto nevhodná vzhledem ke zvolenému námětu. Film jinak neobsahuje jediný funkční vtip a veškerý humor vyplývá pouze z toho, že hlavním anti-hrdinou je oživlá pneumatika. Tempo vyprávění je velmi rozvleklé, a přestože stopáž nepřesáhne hodinu a půl, tak děj je hrozně řídký a stane se toho v něm strašlivě málo. Nicméně nelze přehlédnout režisérovu řemeslnou zručnost, technické kvality snímku, hezkou kameru a fungující triky.
Rubber klidně mohl být velice zábavnou hororovou komedií se zběsilým tempem, vypointovanými gagy a absurdními scénkami. Přetvořený do pomalé a téměř experimentální záležitosti vhodné zejména pro festivalové publikum a filmové analytiky nefunguje moc dobře, a přestože může pro nejednoho fajnšmekra posloužit jako zajímavý studijní materiál, tak jako dobrý, nebo alespoň zábavný film ho obecně doporučit nelze. Ale úlet je to každopádně. A dobře se o tom vypráví kamarádům.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Quentin Dupieux
Scénář: Quentin Dupieux
Kamera: Quentin Dupieux
Hudba: Quentin Dupieux
Hrají: Goodyear, Stephen Spinella, Jack Plotnick, Wings Hauser, Roxane Mesquida, Daniel Quinn, Devin Brochu, David Bowe, James Parks, Courtenay Taylor, Blake Robbins
P.S. Pokračování by se mohlo jmenovat Rubber 2: Zimní výbava.
+ SPOILER! Na konci filmu se pneumatika převtělí do tříkolky, zbuduje si armádu z jiných pneumatik a vytáhne na Hollywood.
Honza Varga