Obrazor

Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny – Z nuly hrdinou po gibsonovsku – recenze

Mel Gibson už ve svém režijním debutu Muž bez tváře prokázal, že je nejen schopným hercem, ale i tvůrcem. Ve Statečném srdci pak potvrdil, že jím vybíraná témata budou nadále mimořádně citlivá a že má odvahu pouštět se jako tvůrce do kontroverzních pozic, jejichž výsledky balancují na hranici emocionální snesitelnosti (nejen) Američanů a o jejichž respekt bude muset u veřejnosti i kritiky bojovat.

Pak čekal téměř deset let, aby na plátna vtrhl se superkontroverzním Utrpením Krista a hned posléze s Apocalyptem; oba filmy ukázaly, že Gibsonova důsledná práce s emocemi a odvážným vyprávěním se vymyká všemu, na co jsme byli doposud v Hollywoodu zvyklí, a že boření paradigmat je možné i v Americe, která na historických paradigmatech přímo stojí.

A když už se zdálo, že je Gibsonova kontroverze nejen jako tvůrce, ale i jako člověka přirozenou součástí hollywoodského genius loci a že už těžko může něčím překvapit či dokonce šokovat, přišel s Hacksaw Ridge, uměleckým dílem, vedle něhož jeho předchozí filmy působí pouze jako velmi kvalitní předkapela na koncertě. Hacksaw Ridge bychom mohli rozdělit na tři zhruba stejně dlouhé (a stejně podstatné) akty:

Začíná poměrně nenápadně. Zpočátku se tváří, že si chce hrát na sociální melodrama podle konzervativního mustru, který jen těžko něčím překvapí, protože jsme ho ve filmech viděli už mnohokrát. První akt však plně doceníte až později, kdy zjistíte, že Hacksaw Ridge není ani tak o válce, ale primárně o postavě, se kterou nás trochu obyčejnější, ale klíčová první třetina typickým charakterovým vývojem seznamuje. Objevují se tu tradiční prvky jako romantická zápletka, rodinné problémy, vymezení povahy hlavní postavy a komplexy, z nichž její povaha pochází. Nic, co by se mohlo pyšnit výjimečností, ovšem jak později zjistíme, v kontextu celého filmu má i tato část svou zásadní funkční úlohu.

Druhý akt začíná narukováním Dosse do armády. Tady se romantické drama rázem mění v něco, co by šlo označit za vážnějšího, ale cyničtějšího Forresta Gumpa. Doss je prezentován jako outsider, což v důsledku hraje velkou roli pro třetí část, aby transformace z válečného vyvrhela v národního hrdinu byla co nejintenzivnější. Nakolik si tady Gibson pohrával s realitou pro dramatizaci audiovizuálního zpracování a nakolik se ve druhé části odráží skutečné události, o tom lze spekulovat, ovšem nenahlížíme-li na Hacksaw Ridge jako na dokudrama, ale „pouze“ válečné drama skutečnými událostmi inspirované, je odpověď na tuto otázku nejen irelevantní, ale dokonce nežádoucí. Kolik první třetina obsahovala patosu, tolik má druhá část humoru, nadsázky a postupného přelévání vah mezi Dossem a armádou, jejichž vzájemný „souboj“ končí jejich přirozeným splynutím do poslední části filmu.

Třetí akt je pravděpodobně jednou z nejbrutálnějších interpretací válečné reality s tak názornou obrazovou prezentací, na jejíž realizaci může mít dnes odvahu snad jen někdo formátu bizarního Gibsona. A jak se mistr válečných dramat Steven Spielberg vývojem proměnil v striktně chladného vypravěče faktů (Most špionů), tak se z Gibsona stal mistr patosu, ovšem bez špetky pejorativního významu toho slova. Třetí, zdaleka nejzajímavější třetina Hacksaw Ridge je něčím, co dle mého názoru nemá v dějinách kinematografie obdoby. Ne snad, že bychom už dříve neviděli přísně realistické guerillové boje na hraně emocionální snesitelnosti, kdy chvílemi až odvracíte zrak (Zachraňte vojína Ryana), nebo hrdinskou linii postavenou na přísných náboženských hodnotách (Schindlerův seznam). Hacksaw Ridge však obojí kombinuje, a to bezprecedentně citlivým způsobem, o kterém se jen těžko mluví, protože víc než kde jinde je potřeba to na vlastní oči vidět.

Gibson dokázal Hacksaw Ridge postupně vygradovat z romantického dramatu přes cynickou tragikomedii až po neskutečně brutální a režijně silně efektivní strohou ilustraci války okořeněnou hrdinským patosem, který už jen pro jeho autenticitu neškodí, ale přehazuje si divákovy emoce jako horký brambor, aby je v závěru totálně rozdrtil. A to, co by leckomu mohlo připadat jako zbytečně přemotivované a emocionálně vyhrocené, mně zde mimořádně svědčilo, byť obvykle patetické útoky na emoce ve filmech nevidím rád. Velmi silné dílo, které se nebojím nazvat uměleckým a kterým Gibson dokázal jednu mou dřívější teorii – jako herec je výborný, ale jako režisér naprosto výjimečný.

A přestože je to znovu dílo kontroverzní a s různými možnostmi diváckého přístupu, od toho mého pozitivního až po výrazně negativní (už jsem se setkal i s názorem, že je Hacksaw Ridge naprosto nežádoucí v kontextu historického výkladu válečných událostí), je nutné mu jedno nechat – Gibson tu excelentní formou předložil to, co už jste o válce většinou dávno věděli, ale nikdy jste to nedokázali cítit. Teď už ano. Tak krvavé a přesto tak citlivé. Velmi, velmi těžko se mi dýchalo.

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

• About
• Latest Posts

Jaroslav Thraumb

Latest posts by Jaroslav Thraumb (see all)

• Star Wars: Vzestup Skywalkera (The Rise of Skywalker) – Síla nostalgie zachránila důstojnost ságy – recenze - 19.12.2019
• Poslední z Jediů: Star Wars jsou definitivně zpátky. Osmá epizoda doslova přejela vesmírný svět – recenze bez spoilerů - 13.12.2017
• Rogue One: Star Wars Story – Jde to i bez Jediů – recenze - 15.12.2016