Hledá se Bunny Lakeová (Bunny Lake Is Missing) - Jen hledej, jestli máš co - kritika

Hledá se Bunny Lakeová (Bunny Lake Is Missing) – Jen hledej, jestli máš co – kritika

Hollywoodský rebel a provokatér Otto Preminger, který svými snímky testoval hranice tehdejší americké cenzury, si v roce 1965 střihnul hned dva filmy. Kromě válečného eposu Po zlém si během tohoto roku stihnul ještě ze Spojených států odskočit do Velké Británie, kde natočil film Hledá se Bunny Lakeová podle stejnojmenné románové předlohy Merriam Modellové (aka Evelyn Piperové). V něm si naplno pohrává s divákem, když jej zaplétá do bizarního vyšetřování ztracené holčičky. Náplní několika následujících odstavců proto bude načrtnutí strategií, které Preminger využívá pro budování napětí či překvapení. Na globální úrovni vyprávěného příběhu tak činí prostřednictvím práce s mírou vědění, kterou na ploše jednotlivých scén podporuje a zesiluje především pečlivě využitou kombinací širokoúhlého formátu a extrémně dlouhých záběrů.

Snímek, který je (stejně jako předloha) rozprostřen do jediného dne, se ve vyprávění soustředí na mladou matku Annie Lakeovou (Carol Lynleyová). Ta teprve před pár dny přicestovala ze Spojených států společně se svou čtyřletou dcerou Bunny do Británie, kde pracuje její bratr Steve (Keir Dullea). Při stěhování do nového bytu pak Annie nechává svou dceru narychlo ve školce, aniž by se setkala s jakoukoliv dohlížející osobou. Když se pro ni však po nezbytném nastěhování krabic a kufrů vrací, zjistí, že se Bunny ve školce nenachází. Annie se proto se Stevem obrátí na policii, jež pod vedením komisaře Newhouse (Laurence Olivier) začne nečekané zmizení malé holčičky vyšetřovat. Jeho snahu ale komplikuje nepříjemný fakt. Malou Bunny kromě její matky a strýce nikdo neviděl.

Abychom se mohli blíže podívat na fungování vyprávění, které Preminger divákovi předkládá, je nutné si jej alespoň základně rozdělit podle tří linií narativně nejaktivnějších postav. Tou nejvýraznější je bezpochyby linie Annie, na kterou je prakticky po celou dobu navázána divákova pozornost a skrze jejíž konání získává (nebo postrádá) důležité informace. S linií Annie se pak prolínají další dvě linie – Stevova a Newhousova. Zatímco Steve funguje ve vztahu k bezradné Annie především jako její prodloužená a zároveň ochraňující ruka, tak Newhouse plní vůči Annie do jisté míry opoziční funkci. Všechny okolnosti záhadného zmizení, kdy malou holčičku ve školce nikdo nezahlédl, a (ne)získané informace jej totiž s divákem postupně směrují k závěru, že by Bunny mohla být pouhým výplodem psychicky narušené Annie.

Preminger tuto možnost divákovi servíruje díky zpřístupňování některých dílčích skutečností a zamlčováním jiných. V úvodu snímku proto například vidíme, jak Annie v novém bytě vybaluje a vyrovnává dceřiny věci. Ačkoliv ty následně zmizí společně s Bunny, tak zprostředkování jejich předchozího vybalení nás staví proti Newhousem naznačené možnosti. Zároveň je ale tato pozice podkopávána tím, že ani na okamžik nemáme možnost Bunny zahlédnout. Při první scéně ve školce jsme totiž limitováni na okamžik, kdy Annie zavírá od místnosti, v níž by se měla Bunny nacházet. V rámci vyšetřování pak je tato strategie dále rozvíjena. Steve svým konáním podporuje variantu, že jeho neteř skutečně existuje a někdo ji ze školky unesl. Na druhou stranu se ale jeho prostřednictvím společně s Newhousem dozvídáme o imaginární přítelkyni jménem Bunny, kterou si Annie v dětství představovala. Neustálá oscilace mezi dvěma možnostmi vývoje tak poskytuje Premingerovi prostor pro vytváření napětí a zvědavosti. Jeho hra s takto nastavenými možnými vývoji děje končí před závěrečným aktem, kdy se získáme zcela zásadní informaci posouvající vyprávění do závěrečného (a značně bizarního) finále.

Účinky zatajování či zpřístupňování důležitých informací napříč snímkem vedoucí k napětí či překvapení Preminger zesiluje stylistickými prostředky především ve spolupráci s kameramanem Denysem N. Coopem. Pomocí extrémně dlouhých záběrů (průměrná délka záběru je více než 20 sekund) s množstvím jízd a výrazných přerámování nám dovolují plout společně s kamerou každým důležitým prostorem. Přitom nás místy upozorňují na některé narativně podstatné detaily (např. vybalené věci malé Bunny, jež později zmizí) nebo jimi naopak matou. Takovému plutí a objevování prostoru napomáhá i širokoúhlý formát filmu.[1] Ten však postupně mění svou funkci, když se z pozorovatelského a prostor objevujícího prostředku stává v kombinaci s neobvyklými úhly rámování především způsobem pro vyjádření expresivních účinků na diváka. Případně je širokoúhlý film využit pro vytvoření napětí, když se do rámu (zejména v závěrečném aktu) dostává působení mezi dvěma plány akce a nahrazuje tak jiné prostředky (například křížový střih).

Hledá se Bunny Lakeová tak představuje Premingerovu důmyslnou hru s divákovým očekáváním předpokládaného vývoje dění, kterou umocňuje skvělým využitím širokoúhlého rámu a neobvykle dlouhých záběrů. Zároveň si na ploše výborně dovyprávěného a řemeslně skvěle odvedeného snímku neodpustil provokaci tehdejších cenzurních praktik, kterou ale v rámci nevyzrazení podstatných informací je nutné tentokrát vynechat.

CSFD IMDb Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Velká Británie, 1965, 107 min
Režie: Otto Preminger
Hrají: Keir Dullea, Carol Lynley, Lucie Mannheim, Laurence Olivier, Martita Hunt, Clive Revill, Anna Massey, Finlay Currie, Victor Maddern, Noel Coward, Adrienne Corri, Kika Markham, Suzanne Neve, Percy Herbert

[1] Preminger své schopnosti s využitím širokoúhlého filmu prokázal např. už v muzikálu Carmen Jones (1954), v němž nápaditě využíval jeho možnosti zejména při jednotlivých muzikálových číslech a uspořádání mizanscény.