Hosté Večeře Páně (Nattvardsgästerna) – Bez Boha o Bohu – esej
Filmy Ingmara Bergmana se vyznačují bolestnými tématy mravní krize, střídáním sociálních, existenciálních a erotických motivů, hledáním víry ve světě, který ji ztrácí, odcizením dehumanizované společnosti nebo steskem po lásce a utrpením ze samoty (jako jsou např. snímky Sedmá pečeť, Lesní jahody, Pramen panny, Mlčení, Šepoty a výkřiky a mnoho dalších, které tyto motivy nabízejí v různých variacích). Styl i dramaturgii Bergman zpravidla podřizuje úvahám o smyslu života. Nejinak je tomu i u snímku Hosté večeře Páně, v němž předkládá celou škálu teologicko – filozofických otázek, čímž se snaží nahlédnout pod povrch zubožené lidské duše.
Ačkoliv zde figuruje postava pastora a více jak polovina filmu se odehrává v prostředí kostela, není snímek náboženský, neboť jím rozumíme žánr, jímž se divákovi předvádějí tradiční náboženské náměty, jakými jsou například život Ježíše nebo Buddhy. Pokud budeme chápat pojem spirituální jako cizí ekvivalent ke slovu duchovní, pak lze film označit za spirituální, ačkoliv hlavním kritériem tohoto typu filmu jsou určité strukturální kvality, kterými se snímek snaží předložit existenci Boha. Takový film však nemusí obsahovat žádné náznaky náboženství, avšak spiritualita se projevuje především ve formě, na což je film Hosté večeře Páně jednak příliš strohý a syrový, jednak se paradoxně snaží boží přítomnost chováním hlavní postavy vyvrátit. Nabízí se proto zařazení do žánru duchovního filmu, v němž úvahy o víře v Boha a samotné jeho existenci převažují nad náboženskou symbolikou i stylovou vyhraněností. Spíše než by divák dostal odpovědi na otázky kladené filmem, vytváří si ještě další množství otázek spojených s motivacemi postav, proč konají právě tak, jak je ukazováno, a hledá vlastní odpovědi. K tomu dopomáhají společné promluvy a filozofování o Bohu, víře, lásce i vztazích a utrpení, v nichž se ukládá celá výpovědní hodnota filmu.
Nejkontroverznější a emociálně nejsložitější postavou je hlavní protagonista, pastor Thomas, který před čtyřmi lety ztratil manželku, čímž ztratil i víru v Boha, a co je horší, také schopnost naslouchat a pomáhat, což jsou vlastnosti, bez kterých stěží může být kněz knězem, neboť se tím vzpírá svému duchovnímu poslání. Tím není pouhé nazpaměť odříkané kázání, ale taktéž pochopení obyčejných lidí, kteří stejně jako on chtějí získat boží přízeň a žít s těmi, které milují. Film začíná kázáním o poslední večeři Páně a divák sleduje pár zbylých farníků, kteří se poté odebírají k přijímání hostií a požehnání. Již ve frontálním záběru na Thomase je patrná emocionální ochablost, netečnost a vlastně i lhostejnost ke všemu, dokonce i k vlastnímu životu. Na první pohled se zdá, že Thomasova neschopnost projevit hlubší cit pramení z protireakce okolí, které také již nemá zájem o náboženství a počet věřících v kostele je vskutku malý. Avšak jak se divák ponořuje hlouběji do děje, zjišťuje pevnou překážku v mysli samotného kněze, který si ve skutečnosti způsobil pravé peklo na Zemi sám.
Tím, že Thomas pronáší větu: „Bůh nikdy nemluvil, protože neexistuje,“ ještě více odepírá bytí Boha. Ale není to jediné prohlášení, v podstatě veškerá jeho aktivita souvisí s nabytím bezvěrectví. Ze smysluplného života se Thomas překlenul k prostému existenciálnímu přežívání. K ponurosti snímku dopomáhá až syrově předložené prostředí švédského venkova, blíže specifikované jen jménem obce Fröstnas kdesi v lesích. Nejsou zde žádné rušivé elementy, hudba, ruchy a jiné zvuky, které by odváděly pozornost. Jako celek však film není upjatý díky některým postavám, ke kterým patří varhaník, nudící se holčička v kostele nebo chlapec se psem, který si přišel pro sešit do třídy. Díky nim nedochází ke ztrátě kontaktu s vnějším světem, který má v sobě oproti přítomnosti Thomase radost nebo jakési oproštění se od bezútěšnosti. Především varhaník a malé děvče vnášejí do filmu alespoň lehce podanou komiku, ač ne nijak výraznou, spíše přirozenou, která nijak neruší celek a nenarušuje převažující depresivní vyznění.
Ostatní postavy jsou již mnohem více pod vlivem Thomase, ačkoliv se snaží negativnímu smýšlení vzepřít, nebo se o to alespoň pokoušejí. Nejvýrazněji v tomto smyslu působí učitelka Märta, která je do Thomase i přes jeho očividný nezájem hluboce zamilovaná. V Bergmanových filmech jsou postavy často zabírány frontálně, což umožňuje divákovi plně se soustředit na jejich promluvy, aniž by ho rušily další doprovodné vlivy. Proto vidíme jak Thomase, tak Martu kromě tradičních záběrů a protizáběrů také ve frontálních záběrech, čímž lze kromě plného vychutnání myšlenkového proudu slov, přinášejících zamyšlení nad stavem věcí nebo poznání vlastních chyb, také identifikovat emocionální fyziognomii tváře, což přispívá ještě k větší věrohodnosti psychického rozpoložení postav. Právě Märta zde má delší řeč k Thomasovi (a divákovi) přímo na kameru, ke které kamera plynně přistupuje, když se Thomas rozhodne přečíst si Märtino vyznání. Zde se dozvídáme záměr Märty, proč má o Thomase stále zájem. Zkrátka je to její cesta, kterou si zvolila, protože Thomase miluje. Avšak Thomas po smrti své ženy již nedokáže milovat nikoho a v tom vězí hlavní konflikt, který Bergman rozehrává, jak ale vyjádřit vnitřní střet bez afektovaného herectví a podbízivých explicitních vysvětlení? Právě tak, jak je činěno s postavou Thomase, o jehož naprosté lhostejnosti jsou předkládány jednotlivé indicie pozvolna a postupně pomocí filozofických úvah o víře a lásce.
Märta by chtěla Thomase zachránit od jeho osamocení, avšak on se k ní chová až hrubě, přičemž právě v těchto chvílích Märtiny přízně se projevuje Bůh, kterého Thomas hledá. Vždyť co je Bůh jiného než láska, kterou mu může Märta dát? Sám Thomas říká: „Láska je Bůh, Bůh je láska,“ ale se schopností pomáhat druhým pouhým slovem ztratil i lásku k Bohu. Nebo se jí spíš vzepřel v podstatě bezbožným smýšlením, kterým bylo přání, aby ho Bůh miloval nejvíce, jak přiznal Jonasovi, muži, který po rozhovoru s Thomasem spáchal sebevraždu. Nabízí se otázka, proč Jonas reagoval právě takhle po promluvě kněze. Zároveň je zde i několik možností: Jonas mohl po tom, co mu Thomas řekl, že možná po smrti není nic jiného než prázdnota, začít znovu žít, neboť nicota po smrti se mohla zdát horší, anebo si mohl spáchání sebevraždy rozmyslet proto, že viděl, že je silnější než sám Thomas a dokáže svůj strach z Číny a jaderných zbraní překonat. Ale nestane se tak, a tudíž se dostaví třetí možnost – sebevražda Jonase. Ne, proto, aby si divák říkal, proč to udělal a snažil se pochopit Jonasovo zoufalství, ale aby si ještě víc uvědomil zoufalství Thomase, který z pozice kněze se dostává do stavu kněz-nekněz a svým ponořením do vlastního ega ubližuje druhým. Když žádá Boha o znamení jeho existence, světlo v okně náhle zesílí, ale kněz zůstává vůči všem explicitním i implicitním náznakům netečný a odmítá otevřít se nabízeným možnostem, jimiž jsou láska Märty i pomoc Jonasovi.
Thomas se také domnívá, že nikdo nemůže rozumět jeho utrpení, tak jako si nikdo nedokáže představit bolest Ježíše, když zvolal, že ho Bůh opustil. Vinu však hledá v jiných – v Märtě, pomluvách okolí, rodičích i v samotném Bohu. Mírné vystřízlivění přináší kostelník Algot, který dokáže přesně popsat pocity Ježíše, a tedy i Thomase, čímž je Thomas lehce zaskočen, avšak jenom proto, že se sám pasoval do role trpitele, který vlastně být ani pochopen nechce. Svou chybu si Thomas neuvědomí až do konce a zůstává stejně zahořklým. Jestliže jeho láska k Bohu byla spojena pouze s láskou k ženě, pak nebyla skutečná, ale iluzivní. Obléká si náboženské zásady jako svůj pracovní šat, ale měl by zůstat raději nahý, neboť jeho konání a povolání postrádá víru a se strachem z budoucnosti se nedá žít, pokud nechce člověk jenom přežívat.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Ingmar Bergman
Scénář: Ingmar Bergman
Kamera: Sven Nykvist
Hrají: Ingrid Thulin, Gunnar Björnstrand, Gunnel Lindblom, Max von Sydow, Allan Edwall