Hotel Modrá hvězda – Chcete-li být šťastní, podřiďte se – recenze
Zuzana (Nataša Gollová) pracuje v kuchyni hotelu Merkur. Její neuspokojivý život změní nejen náhlá výpověď, částečně zaviněná její impulzivitou, ale také závěť tety Barbory, podle níž zdědila hotel Modrá hvězda. Jak však brzy zjistí, dědictvím není míněn slavný honosný řetězec, nýbrž neudržovaný a nějakou dobu nevyužívaný hotel stejného jména, obývaný třemi neúspěšnými muzikanty. Zuzana se po „zaměstnání“ trojice vyvrhelů pustí do práce na zkrášlování hotelu a brzy má také prvního hosta – zámožného Vladimíra Rychmana (Oldřich Nový), jehož čeká sňatek z rozumu.
Snímek z roku 1941 naplňuje ideologickou stránku komedie podle Třetí říše – byť se vyhýbá přímému politickému přesvědčování, pracuje s určitým poselstvím, proklamovaným přístupem k životu a společnosti. Ten spočívá v přizpůsobení se danému systému, konformitě a respektování požadavků společnosti a poctivé práci. Jen tak se dá dosáhnout štěstí.
Na tomto principu koneckonců stály komedie Heinze Rühmanna – postavy vždy našly štěstí v konformitě se systémem na konci filmu. Nalezly pozitivní vztah k hodnotám, jaké tehdejší systém vyznával. Jeho filmy obsahovaly vtipy a jiné verbální a vizuální stereotypy, na něž publikum podle očekávaní reagovalo. Poháněly je hvězdy a časově se nedaly přesně zařadit. Týkaly se většinou střední třídy a zaměřovaly se na dlouhodobá přání, touhy, které byly zřídkakdy uskutečnitelné.
Hvězdami filmu Hotel Modrá hvězda jsou Oldřich Nový a Nataša Gollová, kteří představují postavy, s nimiž se divák, žijící v protektorátu, bez problémů identifikuje. Konkrétně to platí pro postavu Gollové. Protagonisté se nacházejí v nepohodlném stavu věcí, z něhož chtějí uniknout. Štěstí, jehož se snaží dosáhnout, je od nich vzdálené, což film projevuje formální stránkou. Hrdinové se jej snaží dosáhnout co nejvíce pohodlným způsobem, zajišťující co nejméně (poctivé) práce. Nakonec však musí projevit snahu či být potrestáni za „nepoctivost“, s níž postupovali. Stejně tak musí přijmout něco, s čím dosud bojovali – konformitu, splynutí s určeným systémem. Mohou učinit kompromis, ale ve výsledku musí dostát tomu, co po nich společnost vyžaduje. To se projevuje nejen na vyústění příběhu, ale i na jeho kauzalitě.
V první řadě snímek jasně odděluje světy postav na dvě skupiny – bohaté, kteří (alespoň zdánlivě) žijí v proklamovaném štěstí, a chudé, kteří se štěstí snaží dosáhnout. S touhou postav po životě druhé skupiny koresponduje téma záměny, která film provází na několika úrovních – záměna hotelu, omylné považování postav za postavy jiné. Divák má ovšem jasný přehled, která postava patří ke které skupině, a to nejen stran kostýmů, ale i s ohledem na pohybu a vzdálenosti kamery a práci s plány. V hotelu Merkur na začátku filmu vidíme tančící hosty v celku; je logické, že bohatí nejsou skupinou, s níž se má divák identifikovat, a proto jsou nám tímto způsobem vzdáleni. Nemáme se zde s kým identifikovat, vidíme pouze skupinu dobře oblečených lidí, kteří se baví za zvuku příjemné hudby. Prolínačkou nás film zavádí do kuchyně, kde pracuje druhá skupina – chudí. Zblízka poznáváme hlavní postavu, pomocnou sílu Zuzanu. Vzdálenost obou skupin je také dána ve scéně odchodu Zuzany ze zaměstnání, která vytváří paralelismus mezi Zuzanou a její vedoucí. V nové scéně je obě zastihneme v jejich pokojích, kam za nimi přijde zaměstnanec Rejsek. Zuzanu v této scéně vidíme poprvé přímo v místnosti. Dveře, jimiž Rejsek vejde, aby jí donesl propouštěcí dokumenty, jsou v druhém plánu.
Následně jde Rejsek za vedoucí, aby se za vzpurnou Zuzanu přimluvil. Tentokrát je však v druhém plánu vedoucí a celkově její kancelář, zatímco Rejsek ve dveřích setrvává v prvním plánu. Dovnitř do kanceláře se kamera ani nedostane.
Následující paralelismus toho, s čím se má divák identifikovat a toho, po čem divák touží, se týká samotných hotelů. Když Zuzana vejde do honosného hotelu (jenž jí, jak se ukáže, nepatří), vidíme jeho hosty i personál v celku. Je nám představen stran haly, recepce, předkanceláře i kanceláře ředitele, kam Zuzana poté sebevědomě vejde, aby věc s dědictvím vyjednala. Její jednání s ředitelem sledujeme přes prosklené dveře, teprve poté, co kauzalita vyžaduje pohyb, do kanceláře vidíme. Oproti tomu titulní Modrou hvězdu nejprve vidíme pouze zvenčí a bez ustavujících záběrů vnitřního uspořádání poznáme rovnou její obyvatele – tři muzikanty, kteří se zde snaží přežít. Až poté, co poznáme tyto charaktery, je nám prostřednictvím Zuzany představeno vnitřní uspořádání hotelu. A konečně večeře Zuzany a Vladimíra ukazuje rozdílné snímání skupiny bohatých, nebo těch, co jsou blízko štěstí (zámožný Vladimír a zamilovaná Zuzana) a tří muzikantů, kteří po štěstí víceméně nečinně touží.
Vzdálenost skupiny bohatých od diváka je zdůrazněna i prostřednictvím rozdílnosti mezi vnímáním dvou ústředních a paralelně se proměňujících postav Zuzany a Vladimíra. Zuzana s námi sdílí veškeré své vědění – víme, že nemá ráda svou práci, že zdědila hotel a jaké s ním má plány. U Vladimíra se dovídáme o jeho chystaném sňatku, ovšem o jeho motivech se dovídáme prostřednictvím jeho snoubenky, hovořící se svým otcem a poté Vladimírovým strýcem.
Vzdálenost mezi oběma skupinami, přičemž blíže má divák k chudé Zuzaně, je patrná na začátku společné večeře.
Co obě postavy (vyjma vzájemného citu) spojuje, je jejich touha uniknout nebo se vzepřít stávajícímu systému. Zuzana se snaží dosáhnout života na vysoké noze, zatímco Vladimírovi se příliš nezamlouvá domluvený sňatek s Miladou (a nezamlouvá se mu o to víc, když se zamiluje do Zuzany) a svázání konvencemi bohatých. Pobyt v opuštěném hotelu je pro něho vítaným únikem. Zuzana, Vladimír i tři muzikanti se snaží své štěstí najít pomocí určitých zkratek nebo jednoduchých námahu nevyžadujících řešení. Tato řešení ovšem nikdy nejsou trvalá, navíc ze zásady selhávají a přinášejí další překážky, se kterými se postavy musí vypořádat. Tuto zákonitost poznáváme hned na začátku, když Zuzana věnuje více práce studiu italštiny než skládání talířů, což vede k jejich zničení a následně (díky Zuzanině revoltě proti stávajícímu řádu – hrazení vzniklé škody) k vyhazovu. Opačné póly nabytí štěstí – dosažení již hotového oklikou a dosažení prací a přizpůsobením systému – poté reprezentují oba hotely. Když se Zuzana snaží zavést pořádky v prosperujícím a dobře organizovaném hotelu, skončí v blázinci. V hotelu, jenž jí patří (tedy na němž je nejvíce práce), musí vynaložit námahu, organizační schopnosti a úsilí, aby hotel vypadal jako luxusní zařízení. Stejně tak vychází naprázdno i její rychlé zasnoubení s Vladimírem, který už tak trochu zasnoubený je. Její následný únik na večírek bohatých ji štěstí také blíže nepřivede – večírek stráví v depresi a nakonec se opije téměř do bezvědomí. Únik do uvolněnějšího světa chudých se nepovede ani Vladimírovi.
Postavy musí učinit kompromis, aby štěstí dosáhli, což spočívá v podřízení se systému – a to jak prací, tak i celkovým přizpůsobením se systému. Film přitom implikuje, že systém, nebo třeba jen většina má vždy pravdu. Řetězení událostí je vedeno na základě určitých institucí nebo nějakého kolektivu. Hrdina sám málokdy ovlivní svůj osud. Samotná podstata zápletky, získání hotelu, je podmíněno dědictvím po mrtvé tetě. O pravé poloze svého dědictví se Zuzana dovídá od psychiatra v ústavu coby autority, která za Zuzanu zodpovídá. Následně donutí trojici muzikantů z pozice majitelky pracovat a podílet se na svém štěstí. Vladimír, který se snaží dosáhnout svého štěstí se Zuzanou, musí dostát určitému kompromisu. Film tak přesvědčivě sleduje určitou tezi, že štěstí je dosažitelné pouze skrze práci pro společnost a podřizování se autoritám, na několika úrovních, což z něho činí narativně i formálně komplexní dílo. Nakolik je tato teze ideologicky přitažlivá a odpudivá, si musí divák ujasnit sám.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Martin Frič
Scénář: Václav Wasserman, Martin Frič
Kamera: Ferdinand Pečenka
Hudba: Sláva Eman Nováček
Hrají: Nataša Gollová, Oldřich Nový, Adina Mandlová, Karel Černý, Theodor Pištěk, Ladislav Pešek, Jan Pivec, Antonín Novotný, Ferenc Futurista, Jára Kohout, Karel Dostal, Čeněk Šlégl, František Filipovský, František Roland, Vojta Novák, Marie Nademlejnská, Gustav Hilmar, Karel Postranecký, Doďa Pražský, Jaroslav Orlický
