Hráči, hitmani a štvanci – Užití stealth prvků ve filmu – 1. část

Příčinou toho, proč jsou adaptace počítačových her obecně špatně natočené a ještě hůře přijímané, bývá nepochopení principů her samotných ze strany filmových tvůrců. Našli bychom mnoho příkladů, nicméně pro kontext využití klíčových prvků, na něž bude tento text zaměřen, bude ideální uvedení příkladu dvojice akčních snímků Hitman (2007) a Hitman: Agent 47 (2015). Oba filmy se vyznačují opulentní akcí a častým bojem titulního hrdiny proti mnohonásobné přesile. Populární herní série stejného jména však není plochou střílečkou, jak by se díky oběma filmům mohlo zdát. Možnost pustit se do zběsilé přestřelky proti přesile sice byla atraktivní a uskutečnitelná, ale také riskantní a méně zábavná. Ta druhá, lepší možnost, zahrnovala plížení, převleky, skrývání se a celkově snahu o to, aby hráče zaznamenalo co nejmenší množství nepřátel. S touto metodou, nazývanou stealth, operovala celá řada herních sérií. Metal Gear, Splinter Cell nebo již zmíněný Hitman pracují s atraktivitou a adrenalinovou zábavou plynoucí z potřeby zůstat v úkrytu a zaútočit nikým nespatřen ze stínu. Otázkou je, proč by tato atraktivita nemohla fungovat ve filmu? Odpověď zní: mohla a funguje. Jen to nikdo nepoužívá u herních adaptací. V první části tohoto textu si nicméně ukážeme film, který stealth prvků příležitostně využívá a ve druhé části, na níž se můžete těšit během týdne, zanalyzuji film, který se stealth pracuje aktivně.

Byť jsou stealth prvky ve filmovém světě užívány především v heist filmech nebo špionážních thrillerech, objevují tvůrci jejich využití také v akčním filmu. Velkou roli přitom hraje uspořádání mizanscény, neboli všeho, co vidíme před kamerou. Jednou z funkcí mizanscény je totiž možnost postavu „schovat,“ nebo vytvořit situaci, kdy napětí nevytváří samotný konflikt hrdiny a padoucha, ale jejich vzájemné hledání v nepřehledném prostředí a odhalování. 

hitman-_blood_money_1600x1200-wallpaper

Vystavění mizanscény coby „skrýše“ je předpokladem pro akční scénu stejně napínavou, jakou poskytuje i otevřená přestřelka. Jako příklad by se daly využít dvě epické akční scény z filmů Collateral (2004) a John Wick (2014). Oba filmy zahrnují scénu přestřelky mezi osamělým zabijákem a přesilou gangsterů v přeplněném nočním klubu, nicméně strategie obou filmů se liší právě v užití mizanscény a práce se zalidněným prostředím. Ve filmu John Wick se stejnojmenný hrdina hraný Keanu Reevesem vypraví do nočního klubu Red Circle, aby se zde pomstil mafiánskému synkovi za zabití domácího mazlíčka. Přitom se však potýká nejen s ochrankou v klubu, ale i s gangstery, které na synovu ochranu vyčlenil gangster Viggo. V Collateral jde nájemný vrah Vincent (Tom Cruise) zabít asijského gangstera, přičemž se do přestřelky kromě gangsterovy ochranky zapletou také vyhazovači, agenti FBI, jeden policista a zmatený taxikář, držený Vincentem coby rukojmí/dopravce/návnada pro nepřátele.

John Wick se během přestřelky stává dominantou celého prostoru, nejvíce převládajícím prvkem mizanscény, pro nějž je v podstatě nemožné se skrýt. I když jej vidíme v přeplněném sále, stejně získává vlastní prostor, v němž dokazuje jasnou převahu. Následující screeny ukazují, že návštěvníci klubu jsou pouhou kulisou, pozadím pro dominantní postavu. Na prvním screenu je Wick centrem záběru s davem na pozadí.

wick1
Druhý screen, zachycující Wicka během likvidace klubové ochranky, jej opět ustavuje jako dominantní prvek přestřelky.

wick2

Třebaže je prostor klubu přeplněný, neváhají civilisté udělat ozbrojenému Wickovi místo.

wick3

John Wick je příkladem akčního filmu, který pracuje s okázalostí a hrdinou, neohroženě čelícím početné přesile. Ne tak Collateral, kde je hlavní dominantou Cruiseovy postavy snaha nebýt viděn. Cruiseův Vincent téměř beze zbytku naplňuje to, o co by se měli snažit tvůrci filmového Hitmana. Cruise během natáčení prošel speciálním výcvikem, zahrnujícím útěk z uzavřeného prostoru a pohyb přeplněným davem, aniž by jej někdo poznal. Vincent se pokouší o nenápadnost pomocí šedého obleku, splývajícího s outfitem „běžného člověka,“ nebo využívání taxikáře Maxe (Jamie Foxx) coby nechtěného náhradníka. Během akce v klubu Fever spoléhá právě na nepřehlednost davu a na splynutí s ním.

 Zatímco Wick se stává ikonickou postavou, která vystupuje z davu, Vincent se stává jeho součástí. Na prvním screenu vidíme, že dav tentokrát nezůstává kdesi v pozadí jako v případě Johna Wicka, ale naopak Vincent se stává součástí pozadí, tvořeného davem, zatímco v popředí dominuje rozostřený vyhazovač, jehož Vincent preventivně zlikviduje.

col2

Dále Vincent postupuje davem, aby odstranil druhého vyhazovače, přičemž je sledování jeho prodírání se tanečním parketem znepřehledněno lidmi, které vidíme před kamerou. V prvním plánu tančí návštěvníci, až v druhém se změtí tanečníků probíjí Vincent. Porovnejte se screenem níže, zachycujícím Wicka rovněž z profilu, jak se skrze dav a bodyguardy žene za svou obětí. Wick není zdaleka skrytý v davu tak, jako Vincent, naopak, záběru dominuje a dav zanechává jako kulisu v pozadí.

col1

wick4

Zatímco scéna v Johnu Wickovi je „jen“ efektivní opulentní přestřelkou v duchu tradic hong kongských filmů Johna Woo, Collateral do své přestřelky vnáší prvek totálního chaosu, v němž se (a to ještě stěží) orientuje pouze divák. Motiv potřeby nebýt viděn a útočit ze skrytu se místy stává součástí vyprávění. Hraní si s tímto motivem ovšem skvěle tematizuje snímek Williama Friedkina Štvanec (The Hunted, 2003). Jeho podrobnější analýzu si budete moci přečíst ve druhé části.

One thought on “Hráči, hitmani a štvanci – Užití stealth prvků ve filmu – 1. část

  1. Pingback: Hráči, hitmani a štvanci – Užití stealth prvků ve filmu – 2. část | Obrazor

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště