Hunger Games: Síla vzdoru 1. část (The Hunger Games: Mockingjay – Part 1) – Proměny mediálních obsahů, kostýmů a stylů

V kinech od: 20. listopadu 2014

Většinu důvodů, proč máme rádi Hunger Games, si ztotožňujeme již s knižní předlohou. Líbí se nám propracovaný dystopický svět, kde není tak zcela jasně odlišitelné dobro od zla, baví nás mediální kritika různých obsahů a obdivujeme silnou hrdinku Katniss Everdeenovou. První dva zfilmované díly série (Hunger Games z roku 2012 a Vražedná pomsta z roku 2013) k tomu přidaly výborné herecké obsazení, propracovanou strategii co se týče kostýmů i poměrně slušnou produkční hodnotu. Pořád jim ovšem do určité svébytnosti něco chybělo a teprve Síla vzdoru 1. část přináší kompaktní film, ve kterém je vyprávění i styl v rovnováze, veškeré složky snímku se navzájem doplňují a překvapí i originálním přístupem k některým scénám. Předposlední díl plánované tetralogie se tak stává nejen doposud nejlepším dílem série, ale zároveň jedním z nejlepších mainstreamových filmů tohoto roku.


Katniss & Gale-10

Série Hunger Games si svou popularitu získala i kvůli množství témat, kterých se dotýká a jež lze rozebírat. Můžeme se například bavit o tom, jakými způsoby Hunger Games prozkoumává politická zřízení (a zda je série levicová – či nikoli). Pozornost si získává také přístup série k chápání médií a mediální manipulace. Britský teoretik Will Brooker přímo říká, že se jedná možná o nejzásadnější text zdůrazňující nutnost mediálních studií právě těm lidem, u kterých je to nejdůležitější – teenagerům a začínajícím studentům vysokých škol. Práce s cílovou skupinou je zásadní – young adult (YA) dystopiím se často vyčítá, že nedosahují úrovně Orwella a jejich svět má daleko k vizím Philippa K. Dicka, což je skutečně nefér přirovnání, protože YA o to ani neusilují. YA dystopie chtějí hlavně bezpečně provést hrdinu procesem dospívání a v rámci toho prozkoumat témata, která se mladých dotýkají. Nespokojenost se současným společenským uspořádáním tam rozhodně patří. Hunger Games berou tento základ a vytváří svět dvanácti (respektive třinácti) krajů, kterým vládne despotická (a fašizující) nadvláda Kapitolu. A do toho vstupuje Katniss, která musí přežít v Hladových hrách, ale nepostačí jí k tomu jen lovecké schopnosti, ale také nutnost přizpůsobit se preferovanému mediálnímu obrazu publika. I po skončení této zvrácené reality show (a „all stars řady“ zvané Čtvrtohry ve Vražedné pomstě), ale musí Katniss stále hrát a pracovat s tím, jak je viděna. Stala se z ní mediální hvězda a toho chtějí využít ve 13. kraji k propagandě, která by mohla pomoci revoluci v ostatních krajích a svrhnout tak Kapitol. S Katniss se proto natáčí propagandistická videa s přesně danou ikonografií a buduje se okolo ní kult Reprodrozda.

Zatímco v prvním a druhém dílu Hunger Games dominovala akce, u třetího dílu došlo k zásadní proměně v souvilosti s hrdinkou. Katniss musela obstát nástrahám Arény a zároveň okouzlit kapitolské publikum – musela být aktivní a tvrdá v boji, ale zároveň dostatečně citlivá, aby vzbudila soucit publika. Naopak v Síle vzdoru už Katniss paradoxně žádný vzdor nezbyl. Film se tak zaměřuje na zkoumání vyhořelé hrdinky, která trpí post-traumatických stresovým syndromem. Za lepší svět se jí bojovat nechce a k veškeré akci se nutí kvůli ochraně sebe a svých blízkých. Je také problematické něco za „lepší svět“ označit. Zatímco Kapitol je ukázkou toho, jak to vypadá, když se zvrhne konzum, „dobrý“ 13. kraj je děsivou připomínkou uniformity. Že nic není černobílé, je nutné opakovat právě kvůli již zmiňované cílové skupině. Často se mladé publikum vymezuje adorací konzumní kultury či naopak diktátorsky prosazuje rovnost, spravedlnost a potlačuje originalitu.

 hunger-games-mockingjay-trailer-comic-con-2014-lionsgate

Předchozí díly měly jasně danou strukturu – Katniss je ve 12. kraji, Sklizeň, Katniss poznává ostatní splátce a trénuje, Katniss v Aréně, Katniss vyhrává/utíká. Filmy tak byly předvídatelné a sledování neslo požitek spíše ze zaměření se na styl a na konkrétní témata. Síla vzdoru je skvělá nejen díky tomu, o čem vypráví, ale také jak vypráví. Právě určitá nedramatičnost (která je v souvislosti se stavem postavy pochopitelná) je kladem snímku, kdy i jedna ze závěrečných akčních scén je něčím tak „neakční“ až je přitažlivá. Místo abychom sledovali tradičně snímanou infiltraci nepřátelského prostoru kontinuálně, jsme z toho neustále vytrhováni televizním přenosem a v určitý moment dokonce vypadne spojení a netušíme, co přesně se děje (a ani se to nedozvíme). Po všech těch akčních scénách ze současných blockbusterů, které jsou tak zoufale stejné, se scéna, která by mohla být vnímaná jako „nudná“ (protože je pomalá a zas tak moc se v ní nestane) stává osvěžující a paradoxně daleko zábavnější než vybuchující letadla (ale ano – i v Síle vzdoru se nějaký výbuch objeví). Akční scény tedy přítomné jsou, ale přistupuje se k nim zásadně jinak, než můžeme být jako diváci zvyklí. Ano, můžeme mluvit o tom, že nedramatičnost je způsobena rozdělením třetí (závěrečné) knihy do dvou filmových snímků a že je to zbytečné natahování série za účelem vydělání co největšího množství peněz. To může některým divákům připadat dokonce jako podvod, protože Hunger Games mají vlastně kritizovat konzum (jak o tom budu ještě psát níže). Na druhou stranu, proč se rozčilovat, pokud je výsledek něčím (třeba právě určitou zpomalenou atmosférou a zpomalováním dramatických scén) zajímavý. Také to dává prostor pro návrat k určitým motivům, které mohou pomoci lepšímu (a emotivnějšímu) vyznění závěru.

Každý z dílů Hunger Games také výrazně pracuje s kostýmy, módou a přístupu k ní, což je zábavné sledovat i v Síle vzdoru, přestože už to na sebe nemusí strhávat tolik pozornosti jako v předešlých částech. První část odkazovala hlavně ke třicátým letům (nejvíce to jde vidět zřejmě v akcentaci horní poloviny těla – tedy všelijaké řasení rukávů, zdobení, zvětšování ramen), druhý díl směřoval spíše k reálné módě a haute couture, kdy postava Cetkie nosila doknce reálné modely od Alexandera McQueena. Třetí díl se vzdaluje minulosti, současnosti a haute (capitol) couture a naopak připomíná futuristické ladění mnoha filmů a počítačových  her. V rámci série Hunger Games jsme tak prošli z retrospektivního přístupu k filmovému kostýmu až k futuristické vizi. Většinu filmu se nacházíme v beztřídní společnosti, a proto je také logické, že je zobrazována uniformovanost a šeď. Kontrastům se ale stále nevyhneme. Kapitol je zářivě bílým (prezident Snow, Peeta v bílém obleku, bílí mírotvorci připomínající stromtroopery ze Star Wars). Naopak uniformy 13. kraje jsou šedivé a kostým Reprodrozda Katniss černý.

video-undefined-214006B600000578-112_636x358

Proměny Katniss v každém dílu probíhají skrze módu – z tomboye byla přetvořena v mediální hvězdu „dívku v plamenech“ a ve třetím díle pak byla oblečena do speciálního bojového kostýmu, který bude vypadat dobře v propagandistickém videu. Tyto proměny jsou ale viděny jako něco falešného – Katniss zůstává stále stejným tomboyem – a móda se tak ocitá na místu kritiky. Tomu pomáhaly i další stylové prostředky – v prvním díle kapitolské kostýmy hrají všemi barvami, ale divák se jimi nemůže kochat, protože jsou zároveň snímané roztřesenou kamerou a v extrémně krátkých záběrech. Celky takřka neexistují. Druhý díl je naopak snímán konvenčněji a můžeme si tak vše prohlédnout do detailu, navíc kostýmy nejsou až tak přepálené a v rámci možností jsou i nositelné. Narativ tedy módy kritizuje, ale zároveň je divákům nucena ambivalentní pozice, protože se s ní máme zároveň nechat okouzlovat. To v souvislosti s propagací filmu (prodej oděvů inspirovaných Vražednou pomstou, oficiální internetové stránky zaměřené jen na fiktivní filmovou módu, apod.) jde proti vyznění „móda je zlo“. Ve třetím díle a 13. kraji není móda zlo, ale je prostě už jen zbytečná. Není to tak, že by nebyla přítomná – jen se s ní pracuje v jiné rovině. Cetkie si stýská po kapitolském oblečení, které je ve 13. kraji potlačeno. Takže pokud se první díl vysmíval módní kultuře a  druhý v tom byl nejednoznačný, tak třetí díl módní kulturu eliminuje – a stýská si po tom. S tím úzce souvisí již zmiňovaná kritika konzumerismu, který ztělesňuje Kapitol. Síla vzdoru ukazuje, že konzum je sice špatný, ale že uniformita taky není žádná výhra. Katniss se v rámci tří filmů pohybuje mezi oběma póly a nesedí ji ani jedna strana – naučené problémy nezvládá a propaganda je účinná jen tehdy, pokud je sama sebou (což je úzce provázáno s hvězdným obrazem Jennifer Lawrence, která funguje na naprosto stejných principech – viz texty od Anne Helen Peterson).

Hunger Games: Síla vzdoru 1. část je takřka dokonalým filmem pro mladé publikum a výbornou YA adaptací, která skvěle zachovala veškeré důležité body předlohy, aniž by se bála měnit, zkracovat a vypouštět. Zapadá do linie předchozích dílů, navazuje na jejich práci s výpravou a dále ji rozvíjí, nese si však i dostatek osobitosti. Přestože je Katniss vyhořelou hrdinkou sledující machinace lidí okolo ní, pořád je hrdinkou, kterou je skvělé sledovat. Můžeme jen hádat, kam se posune Síla vzdoru 2. část. Je jasné, že se bude jednat o dramatický vrchol a nezbývá než doufat, že si zachová stejnou míru originality jako část první.

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

USA, 2014, 125 min
Režie:
Francis Lawrence
Předloha: Suzanne Collins (kniha)
Scénář: Danny Strong, Peter Craig
Kamera: Jo Willems
Hudba: James Newton Howard
Hrají: Jennifer Lawrence, Josh Hutcherson, Liam Hemsworth, Woody Harrelson, Elizabeth Banks, Julianne Moore, Philip Seymour Hoffman, Stanley Tucci, Donald Sutherland, Willow Shields, Sam Claflin, Mahershala Ali, Robert Knepper, Natalie Dormer, Lily Rabe, Evan Ross, Jena Malone, Jeffrey Wright, Elden Henson, Wes Chatham

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště