Hvězdy nám nepřály (The Fault in Our Stars) – Rozporuplné „dívčí“ vyprávění o rakovině – recenze
V kinech od: 5. června 2014
Zatímco řada young adult novel a jejich filmových adaptací se odehrává v kulisách fantasy či sci-fi světů, Hvězdy nám nepřály se naopak vztahují k realitě naší současnosti, ve které jsou sice možné epické romance, ale stejně tak i o poznání méně epické umírání na rakovinu. Teenagery Hazel a Guse spojuje život s rakovinou. Zatímco Gus „pouze“ přišel o nohu a je v pořádku, u Hazel není otázka, jestli na rakovinu umře – otázkou je kdy se tak stane. Hazel je zároveň vypravěčkou, která na začátku divákům sdělí, že příběh může ukázat dvěma způsoby – jako krásné vyprávění o krásných lidech, nebo tak jak se doopravdy stal. Ona si vybírá skutečnost. Přestože film popisuje sbližování dvou teenagerů s věcností a přesností, Hazel tak trochu fabulovala – scény komentující umírání jsou podávány velmi nadneseně. Zatímco předloha disponuje civilním náhledem na dospívání se smrtelnou nemocí, film využívá civilního pohledu na dospívání očima svých hrdinů, ale opouští jejich bezprostřednost v přímém střetu s rakovinou a umíráním k romantizující stylizaci. Výsledný snímek je tak plný rozporů – přestože to nemusíme chápat jen jako nedostatek.
Knihu napsal šestatřicetiletý John Green a je nutné ho v tomto případě zmiňovat. Green sice tvrdí, že kniha po svém napsání už patří čtenáři a film není „jeho“, přesto byla míra jeho zapojení do filmového projektu nadstandartní (byl např. fyzicky přítomen u celého natáčení). Důležité je, že se tvůrci snažili o co nejvěrnější adaptaci, která uspokojí podstatnou skupinu fanoušků novely. Kniha je bestseller, i když zase trochu jiný než např. Divergence Veronicy Rothové. John Green totiž svou popularitu získal jako vlogger na Youtube, vytvořil si velmi oddané množství fanoušků „nerdfighters“ a jeho kniha tak díky tomu bodovala v žebříčcích prodejnosti ještě před svým vydáním už na základě předprodejů. Proto není ani tak překvapivé, že při natáčení filmu a poté na samotných premiérách sklízel Green daleko větší pozornost a potlesk než herečtí představitelé. To on je ta pravá hvězda filmu – přestože se v něm fyzicky neobjeví a míru svého zapojení do projektu zlehčuje. Zároveň je výraznou hvězdou internetového prostoru – s fanoušky hojně komunikuje skrze nejrůznější kanály (twitter, tumblr), čímž podporuje nejen prodejnost knihy, ale také filmu, který už v tuto dobu je komerčním hitem. Snímek je v mnoha ohledech doslovnou adaptací – většina dialogů nebyla nijak upravena a změny jsou převážně ve vynechání určitých pasáží (hlavně v druhé polovině). Stejně tak font úvodních i závěrečných titulků je stejný jako u knižní předlohy a i časté zastoupení modré barvy (stěny, obrazy, oblečení,…) může odkazovat na modrou obálku předlohy.
Film pracuje se dvěma rovinami vyprávění, které se protínají, ale zároveň každá z nich dominuje v určité části filmu. Nejprve je to samotné sbližování ústředního páru a poté bojování s rakovinou. Ani jedna z těchto částí není nezvládnutá, přesto jejich vzájemnou interakci nelze označit za vyrovnanou. Vztah mezi Hazel a Augustem je skvěle odpozorovaný v jednotlivých momentech a nebojí se ukázat mlčící scény plné trapnosti a strachu z neznámého, stejně tak jako poklidné hudební montáže o tom, jak se vlastně páru skvěle daří. Tomu napomáhá i klidný herecký projev Shailene Woodleyové a Anselta Elgorta, stejně tak jako jejich vzhled „dětí od vedle“ (tedy pokud by děti od vedle měly protetickou nohu a musely by s sebou tahat kyslíkovou bombu). Civilnost romantických scén evokuje řadu současných indie filmů jako je např. Spectacular Now (2013), ovšem přináší posun od postav mladých hrdinů k mladým a fyzicky handicapovaným protagonistům („tři lidi a máme dohromady čtyři oči, pět nohou a dvě a půl plíce“). Navíc se vyhýbá některým typickým tropám typu získání dívky/získání chlapce. Hazel a Augustus jsou spolu prakticky od prvních několika minut filmu a postupuje pouze jejich vzájemné poznávání. Bohužel stejnou příjemnou jednoduchost si film nezachovává při zobrazování rakoviny. Sice nemoc nedémonizuje ani nezlehčuje (jako např. oceňovaná, ale problematická Terapie láskou z roku 2012), přesto ani po romantickém přikrášlení by člověk v posledním stadiu rakoviny neměl vypadat zdravěji než většina populace. Rakovina je popisovaná citlivě, neurážlivě (přestože ji ústřední duo cynicky komentuje), ale je v rozporu s tím, jak film zobrazuje vztahové peripetie, aniž by ovšem z tohoto rozporu film vytěžil víc než jen ozvláštnění. Zatímco romantický vztah je ukazován nestylizovaně, rakovina je v náhledu Hvězdy nám nepřály spíše vzdálenou a nikterak ošklivou (snad s výjimkou jedné krátké scény). Flashbacky jsou zobrazovány mlhavě a když Hazel nemůže dýchat, tak vidí postavy ve zpomaleném pohybu. Tyto momenty lze ospravedlnit subjektivním pohledem hlavní hrdinky. Dokonce to můžeme chápat jako určitou formu nespolehlivého vypravěče, který chce popisovat věci, tak jak se staly, ale jeho náhled je zkreslený. Jenže k tomu film nedává dostatečné množství vodítek a obhajovat ho z této pozice nejde. Střet civilnosti vztahů a stylizovanosti rakoviny působí z těchto důvodů spíše rušivě. Kniha si nelibuje v exploataci rakoviny, přesto se nevyhýbá tomu, že umírání je ošklivé a bolestivé – film to spíše naznačuje, a to ještě k tomu velmi opatrně. Adaptace je to tedy v některých ohledech přesná, v jiných diametrálně vzdálená.
Vyprávění v ich-formě z předlohy se proměnilo ve zdánlivě cynický voice-over ve filmu. Přesto je třeba mít na paměti, že John Green je sice skvělý spisovatel, ale dívčímu jednání příliš nerozumí. Spíš než plnokrevnou ženskou hrdinku sledujeme maskulinní představu o dospívající dívce. Ačkoli je román/film prezentován jako příběh o dívčím vyprávění, ve skutečnosti je celý o Augustovi. Velmi dobře to ukazuje scéna, kdy dvojice společně sleduje Vetřelce – zatímco je Augustus zaujat filmem, Hazel raději zasněně sleduje Augustovu tvář. Hazel nechce být definována pouze rakovinou, ale nakonec je bohužel definována pouze svým partnerem. Hvězdy nám nepřály jsou i díky tomuto přístupu tak velmi dobře vnímány i mužskými čtenáři a diváky a netrpí tak silnou negativní maskulinní kritikou, která sužuje Stmívání, Divergenci a obecně young adult novely s dívčí vypravěčkou. Mužský autor a mužský náhled prostě některé věci usnadní.
Film sice má množství problematických míst, ale pořád funguje jako povedený snímek pro mladé. Je to dostatečně zábavný mix mezi mainstreamem a indie filmem. V mnoha ohledech je jednoduchý, kamera nepotřebuje žádné excesy, hudba jsou kytarové skladby od Eda Sheerana a podobných, důraz je kladen hlavně na vyvolání emocí skrze dialogy a situace převzaté z předlohy. Zatímco Hazel a Augustus milují fiktivní a zjevně postmoderní knihu Císařský neduh, přivlastňují si ji a čtou naivním způsobem, Hvězdy nám nepřály je přímočarý a prostý film, ve kterém není třeba hledat mnohovrstevnatá poselství. Jak by řekla Hazel: „Dying sucks.“ Císařský neduh může končit v polovině věty a provokovat svou nedořečeností, Hvězdy naopak těží ze své uzavřenosti. Víc netřeba.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Josh Boone
Předloha: John Green (kniha)
Scénář: Scott Neustadter, Michael H. Weber, John Green
Kamera: Ben Richardson
Hudba: Nate Walcott, Mike Mogis
Hrají: Shailene Woodley, Ansel Elgort, Willem Dafoe, Laura Dern, Nat Wolff, Lotte Verbeek, Sam Trammell, Mike Birbiglia, Maurice Nathan Weert, Emily Peachey
Jste vzorem pro nás zdravé brblaly. Moc Vám přeji hodně sil a k tomu nějaký ten uzdravující zázrak.