Into the Mind – Ozvláštněné klišé – kritika
Curt Morgan ve spolupráci s Red Bull Media House se svými snímky That’s It, That’s All (2008) a Art of Flight (2011) dostal na pomyslný vrchol dokumentární tvorby zaměřené na adrenalinové sporty. Eric Corsland, David Mossop a produkční společnost Sherpas Cinema ale dokázali, že Red Bull není jedinou figurkou na šachovnici tohoto žánru, když v roce 2011 uvedli svojí celovečerní prvotinu All I Can. Výprava, rozpočet, audiovizuální atraktivita i sportovní výkony dosahovaly stejných kvalit jako výše zmiňované dokumenty z dílny Red Bull Media House. Není se tedy čemu divit, když se jejich připravovaný snímek Into the Mind (2013) stal v roce 2012 nejočekávanějším titulem mezi sportovními dokumenty. Téměř celý rok před uvedením filmu podráždili Corsland s Mosopem natěšené příznivce extrémních sportů vizuálně strhujícím trailerem, který skvěle pracuje s kompoziční[1] a pohybovou[2] návazností střihu. Inovativní efekt kamery otáčející se po horizontální ose vytvořil u fanoušků nemalá očekávání. Podařilo se dvojici vizionářských režiséru naplnit tato očekávání a udržet si vysoko nastavenou laťku vizuální invence?
Stejně jako většina sportovních dokumentů o extrémních sportech i Into the Mind je rozdělen do několika tématicky stylizovaných kapitol. Zatímco ale v ostatních dokumentech stejného žánru mají tyto kapitoly za účel představit profesionálního jezdce či nedostupnou lokalitu a tudíž by se spíše hodilo označení epizody, v Into the Mind si segmentace dokumentu klade za cíl něco jiného. Pomocí jednotlivých kapitol se dokument snaží vyprávět příběh anonymního lyžaře, který se pokouší zdolat a následně sjet masivní stěnu ještě masivnější hory. Během výstupu mu logicky dělá společnost druhý lyžař, kamarád, který se po zvážení rizika rozhodne obrátit a vyrazit zpět do základního tábora, což se po sléze ukáže jako dobrý nápad. Napříč vyprávěním se tu a tam prolínají vegetativní záběry přírody a zestárlého šerpy v ošuntělé bundě značky North Face (jeden ze sponzorů dokumentu) během budhistické modlitby s tibetským modlitebním mlýnkem Mani Khorlo. Jen se špetkou interpretační dovednosti je nám jasné, že roztočené Mani Khorlo, postavené do juxtapozice se záběry nedotčené přírody, má ve filmu symbolizovat koloběh života.
Ačkoliv za výčet názvů jednotlivých kapitol by se nestyděla leckterá deathmetalová kapela (Crossing the Treshold, Enter the Darkness, či Master of Two Worlds) a některé z nich jsou spíše vizuální vatou, bez kterých by se snímek obešel, jiné na druhou stranu dokument obohacují o přidanou hodnotu vyprávění, a tak narušují zavedené konvence žánru extrémního dokumentárního filmu. Trend obohacování adrenalinově laděného sportovního dokumentu o narativní složku můžeme sledovat již u New World Disorder X – Dust and Bones (2010, r. Derek Westerlund), kde jezdci dávají věčné sbohem sérii NWD, nebo u Life Cycles (2010, r. Derek Frankowski, Ryan Gibb), který vypráví příběh starého kola, přičemž nese enviromentalistické poselství. Nicméně Into the Mind tento trend dále ozvláštňuje subjektivizací pohledu kamery a tudíž i diváka. Téměř celá narativní složka dokumentu je snímána způsobem point-of-view (dále POV), tedy z pohledu první osoby. Pomocí těchto hlediskových záběrů kamery a působivé práce se zvukem dokument buduje napětí a staví diváka do role lyžaře, přičemž mu nabízí pohledy, o kterých by si běžný lyžař mohl nechat jen zdát. Vyjma budování napětí dokument zúročuje potenciál subjektivizovaných POV záběrů i během střihu a práce s prostorem. Pouhým mrknutím oka se přesouváme od stolu s počítačem na úpatí hory, do následující sekvence nebo do vzpomínek a nevědomí lyžaře.
I přesto, že otáčivý efekt kamery, který nám byl představen již v traileru, se v dokumentu nadbytečně opakuje, přičemž se z něj stává spíše samoúčelná atrakce než formálně ospravedlnitelný prvek a tvůrci v některých kapitolách zbytečně tlačí na pilu post-produkce (například v 5. kapitole – Confront the Shadow, kde film připomíná spíše nepovedenou počítačovou hru, viz obrázek), vizuální invence se dokumentu nedá upřít. Tu dvojice režisérů a kameramanů nejvíce prokazuje v 6. kapitole – Enter the Darkness, kdy pomocí hry s projektorem přeměňují urbanistické prvky městského prostředí v hory a pohoří nedotčené přírody. Navíc díky sugestivní práci s osvětlením, rapid montáží, velikostí záběrů a hudby z dílny francouzského dua Justice dodávají sekvenci téměř hororový podtón.
Byť Into the Mind místy sklouzává k obrazovým klišé a zbytečně sází na některé prvoplánové post-produkční a kamerové triky, jedná se o unikátní podívanou, která dosahuje veškerých kvalit špičkových adrenalinových dokumentů a zajímavým způsobem ozvláštňuje zaběhlé konvence tohoto žánru.
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Eric Corsland, Dave Mossop
Kamera: Eric Corsland, Dave Mossop
Hudba: Jacob Yoffee
Hrají: Joshua Pak
[1] Kompoziční návaznost střihu využívá stejné kompozice dvou po sobě jdoucích záběrů za účelem zjemnění střihového přechodu
[2] Pohybová návaznost střihu namísto kompozice využívá k zjemnění přechodu pohyb kamery
