Obrazor

Jako zabít ptáčka (To Kill a Mockinbird) – Hořká nostalgie – kritika

Netrvalo dlouho a román Harper Lee Jako zabít ptáčka se dočkal i filmového zpracování. Knize, jež se stala bestsellerem takřka ze dne na den a za kterou autorka v roce 1961 získala i prestižní Pullitzerovu cenu, promptně zvýšil popularitu i režisér Robert Mulligan. Adaptace byla veskrze podobným úspěchem jako samotná předloha: tržby desetkrát převýšily rozpočet[1], kritická sféra o ní mluvila pozitivně[2], neřku-li v superlativech, a doteď se objevuje v žebříčcích nejlepších filmů, co kdy byly natočeny[3]. O relevanci žebříčků si můžeme myslet cokoliv, přesto přese všechno v nich Mulliganův snímek není náhodou. A to nejen díky věrnosti vyprávění prodchnutého nostalgií, kterou beze zbytku předjímá už z knihy samotné. Film totiž pracuje na dvou významových úrovních, které se snaží spolu kooperovat. Prvně je to zmíněná nostalgizující rovina uvozena voice-overem už starší hlavní hrdinky-malé dívky přezdívané Čipera (Mary Badham) zobrazovaná dětskou optikou. Druhá úroveň, o poznání dramatičtější a zároveň vyjadřující se k závažnějším tématům je – naopak – ztělesňována světem dospělých, kde je představitelem otec Čipery, právník Atticus Finch (Gregory Peck).

Narativní dynamiku tudíž určuje vztah mezi světem dospělých a světem dětským. Dětský svět reprezentuje Čipera, její bratr Jem a jejich společný kamarád Dill, který přijel na prázdniny. Všichni tři společně pátrají po tajemství stále uzavřeného domu, jenž obývá záhadný a nikdy nevycházející „Bubu“ Radley. Oproti nim čelí postava Attika jiným starostem. Ten řeší dílčí (mikro)problémy jako např. zastavit ohrožení ze strany psa infikovaného vzteklinou a – mnohem důležitější – makroproblém: totiž obhajoba černocha Toma Robinsona obviněného ze znásilnění.

Už z podstaty je zřejmá diametrální odlišnost cílů Attikových a tři mladých hrdinů. Otázka ovšem je, jakou měrou jsou čím dál více provázanější obě dvě linie. Jinými slovy, do jaké míry se dětský svět transformuje do světa dospělých. Základním vývojovým vzorcem je tak „dospívání“ všech tří dětských postav. Film spěje od počáteční dětské naivity k prvním pochybnostem o správném fungování světa. Zprostředkovatelem této změny je samotná postava jejich otce Attika, skrze něhož si ujasňují jak skutečně (ne)dětský svět vypadá. Toho nejdřív vnímají pouze jako otcovskou figuru, avšak neví detaily z jeho minulosti. Později se jim pohled na něj změní díky tomu, že beze strachu zastřelí vzteklého psa, a to navzdory faktu, že jak Čipera, tak i Jem byli zbrázdění pochybami o střeleckých schopnostech otce. Později jsou definitivně seznámeni s realitou obklopujícího otce, když jsou přítomni u neúspěšného procesu s Tomem Robinsonem. Z hlediska dětského světa jde tak o rozbíjení iluzí o dosud platném uspořádání daného světa. Jakkoliv je vyprávění ponejvíce soustředěno na životy dětí, mění se jen míra role, jakou zastupuje ve vyprávění Atticus. Ten posléze přijímá více podob než jen jako starostlivý otec. Vyprávění je tudíž stále uzpůsobeno dětské optice, jež se stále snaží objevovat doposud neobjevené. Vstupní branou toho neobjeveného světa je tak – byť nevědomky – právě otcovská figura.

Nastíněný narativní vzorec se tak v podstatě projevuje i v organizaci mizanscény, resp. v její kooperaci s vygradováním příběhu. První scény jsou charakterizovány lehkostí, volností či můžeme říci hravostí. Vládu nad mizanscénou mají dětské postavy a Attikem se film natolik nezabývá. Vše, co zprvu mizanscéna zahrnuje, je jen sousedství Attikova domu, tedy ten dětský „omezený“, či můžeme říci „vnitřní“ svět. Jak se ovšem film stává dramatičtějším, což činí skrze akcentaci Attikovy „právnické“ linie, otevírá se tak i prostor dětem. Jinými slovy, čím je scéna „dál“ od jejich rodného domova (ústředního bodu mizanscény), tím je jednak znát větší sepětí se světem „vnějším“ (dospělých), jednak jsou jedny z postav ve větším ohrožení. Tento postup se projevuje ve scéně, kdy dav ohrožuje Attika hlídajícího před Tomovou celou, a později ve scéně předposlední, kdy jde Čipera a Jem ze slavnosti a napadne je Bob Ewell – otec „znásilněné a zbité“ Mayelly Tomem Robinsonem.

Jako zabít ptáčka je tudíž filmem, jehož nejvyšší síla tkví právě v zachycení pomíjivosti dětského světa, k čemuž dopomáhá i výrazně nostalgizujícím vyzněním. Ovšem jak Harper Lee, tak i Robert Mulligan nevypráví idealisticky o „těch starých dobrých letech“. Zobrazovaný zeitgeist 30. let rozhodně není viděn jen růžovými odstíny. Díky vyjadřování se k závažným tématům jako je rasismus, a obecně řečeno předsudky, je na něj nahlíženo i poměrně hořkou pachutí na jazyku.

• About
• Latest Posts

Jaromír Franta

Latest posts by Jaromír Franta (see all)

• Přehled premiér – 8. ledna 2015 - 6.1.2015
• Premiéry – 11. prosince 2014 - 8.12.2014
• Premiéry – 27. listopad 2014 - 24.11.2014