K moři s Mádlem – rozhovor

Minulý týden jsem se rozhodl, že starosti nadcházejícího zkouškového období nechám ještě chvíli ležet ladem a pojedu k moři. Na cestě za odpočinkem v přímořské oblasti bývalé Jugoslávie jsem shodou okolností potkal režijního a scenáristického debutanta Jiřího Mádla. A protože Jiří není žádný namyšlený filmař, který by opovrhoval obyčejnými plebejci z řad filmové vědy, souhlasil, že si se mnou popovídá nejen o jeho novém celovečerním filmu Pojedeme k moři.

Kde se inspiroval, jak mu pomohlo studium v zahraničí, nebo jaké jsou jeho plány do budoucna, si můžete přečíst v exkluzivním rozhovoru pro Obrazor.cz.

 12_221_532d4bc3bddb8_12

Od tvého hereckého debutu uplynulo deset let a mezitím si stihnul účinkovat bezmála v dvaceti celovečerních filmech. Je to necelý měsíc, co diváci mohli v kinech vidět tvou režijní a scenáristickou prvotinu. Budeme tě teď vídat stejně často za kamerou jako doposud před ní?

Stejně často určitě ne. Jako herec mám za sebou dvacet filmů a většinu z nich opakujou v televizi každej rok. Dvacet filmů jako režisér nemám nikdy šanci natočit. Navíc režírovat víc než jednou za tři roky bych fakt asi nedokázal.

Za tvojí poměrně krátkou ale přesto celkem obsáhlou hereckou kariéru jsi měl možnost spolupracovat s českými režiséry a režisérkami jako Michaela Pavlátová, Tomáš Vorel, Juraj Jakubisko, nebo Bohdan Sláma. Jak tě tato spolupráce připravila na roli režiséra?

Z každýho jsem si určitě něco vzal. Od Bohdana tu zálibu v naprostých obyčejnostech, od Karla Janáka a Juraje Nvoty tu radost z práce a stejně jako Tomáš Vorel trvám na dlouhý obědový pauze, abych se stihl vyspat. A vůbec je určitě skvělou průpravou pro režiséra znát hereckou práci.

Jak tě naopak připravil scenáristický a režijní kurz na New York Film Academy.

Určitě mi pomohl. Koukám se na scénáristickou práci víc jako na spolupráci a naučili mě tam především určitý trpělivosti s látkou.

Pro natáčení jsi zvolil svoje rodné město České Budějovice, kde jsi vyrůstal a měl jsi tedy možnost ho vidět z podobného úhlu jako hlavní postava filmu, Tomáš. Do jaké míry je film autobiografií tvého dětství, potažmo raného dospívání?

Moc ne. Je tam pár motivů a postav, který jsem zažil. Ale dějová linka je čistá fikce. Budějce jsou tam proto, že je znám, ale především proto, že je to krásný a neokoukaný město. Na plátně skoro nebylo. A když bylo, tak si povětšinou hrálo na jiný město.

V České republice je tvůj film divácky a vesměs i kriticky přijímám jako ojedinělý a je pravda, že si pro vyprávění příběhu zvolil celkem netradiční formu, alespoň v rámci české kinematografie. Chtěl jsi se tím přiblížit zahraničnímu publiku, kde podobných filmů vzniká víc? Jak je tvůj film přijímám v zahraničí?

Takovejhle film na světě žádnej neexistuje. Je spoustu filmů natočených ve stylu „found-footage“ ale to PKM není. Je to vlastně novej žánr, kdy někdo točí a zároveň o tom, jak točí, vypráví a má i spoustu neinscenovaných momentů, který do filmu dává tak, jak chce. Ne jak chce například dramaturg. Asi i proto je o to v zahraničí poměrně velkej zájem, teda aspoň na východoevropskej film. Naše část světa nebo spíš naše kultura skoro nikoho nezajímá. Proto si jí musíme chránit a podporovat. Ale PKM se cesta ven vcelku daří.

 112_532ec9d37a005_09

Jak se forma filmu, ve které pracuješ s žánrem „found footage“, projevila na produkční a realizační stránce? Vyjma využití digitálních zrcadlovek.

Trošku jo. Hlavně tím, že jsme nemuseli tolik svítit a vozit tolik techniky. Tím se nám podařilo ušetřit spoustu času a tedy i peněz. Ale nechtěl bych, aby z toho vznikl precedens, že takhle levně se dají točit celovečerní filmy. Nedají. Tady to šlo díky formě, kterou jsme zvolili, ale normální film musí stát nejmíň 25 milionů. Když je levnější, je to už na plátně vidět.

V mnoha rozhovorech jsi uváděl, že inspiraci k Pojedeme k moři jsi našel v knize Marka Haddona, Podivný případ se psem. Já se přiznám, že jsem knihu nečetl. Jakou měrou je film adaptací a jak moc jsi se nechal inspirovat filmy, které pracují se stejným žánrem?

Je to pro mě velkou inspirací v tý formě. U Haddona je to vlastně taky svébytnej žánr, jedinej svýho druhu, jen s tím rozdílem, že u něj je to kniha. Taky jsem v týhle formě zvolil detektivní zápletku. Ale dějová linka pak už je jiná, jeho vypravěč je navíc autista, kdežto můj hrdina je zvídavej zdravej kluk.

Jak se jako autor filmu stavíš k výtkám, že distribuce filmu je poněkud zavádějící? Vnímáš ho i ty jako film „pro celou rodinu“?

Myslím, že pro celou rodinu to je. Připouštím, že ne každý dítě pod deset let to může skousnout. Ale naopak nám výhodou to, čeho se všichni báli. A to je ta univerzálnost. Distributor se hodně bál toho, že není jasný, pro koho to je. Tak to nazvali „pro celou rodinu“ a ukázalo se, že to není úplně přesný, protože je to úplně pro všechny. Byť každej to prožije trošku jinak. Kampaň není vyloženě lživá, ale může se zdát zavádějící. Především tím, že v traileru nejsou ukázaný ty vážný momenty, jen nastíněný. Jenže všechny dramaticky silnější chvíle filmu jsou zároveň pointama jednotlivých linek. Dlouho jsme s tím zápasili a rozhodli se udržet všechna tajemství a diváka překvapit.

Pracuješ v současnosti na nějakém novém projektu? Ať už v roli scénáristy, režiséra, nebo herce?

Jako herec něco málo před sebou mám, ale všechno čeká na finance. Není to vůbec jednoduchý. A můj absolventskej scénář z New Yorku se konečně v realizaci dal trochu do pohybu. Jako scénárista pak pracuju na mým vysněným tématu. Myslel jsem, že si na něj troufnu, až budu ještě trošku zkušenější, ale už to nutkání bylo příliš silný a vrhnul jsem se na to.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště