Kapitán Amerika v čase, napříč časem i mimo čas

Druhý díl filmového Kapitána Ameriky míří do našich kin, přičemž první díl se k druhému dílu váže podobně jako „první“ Kapitán Amerika k jeho pozdějším návratům. Chorobně vyzáblý a atleticky vysloveně nezdatný skautík Steve Rogers měl sice srdce na pravém místě a vyznávané hodnoty jasně srovnané. Jeho touhu jít bojovat po boku svých amerických krajanů do evropských zemí proti nacistům žel právě ona tělesná konstrukce znemožňovala naplnit. Ovšem jen do chvíle, než mu bylo aplikováno sérum supervojáka a z Rogerse se stal Kapitán Amerika, muž se srdcem na pravém místě, vyznávanými hodnotami jasně srovnanými – a s obrovskou fyzickou výdrží, bezmála nadlidskou silou a prďáckým štítem. Hned v prvním komiksovém sešitě z března 1941 šel po nacistech v čele s rudohlavým geniálním Schmidtem, jenž se coby Red Skull stal hned od začátku ikonickým padouchem, který poněkud přímočaře načrtnutému Kapitánovi dodával potřebné motivace.

amerika

Kapitán Amerika se vskutku stal jednou z ikon americké válečné propagandy, jak naznačuje tři roky starý film Captain Amerika: První Avenger. Chrabrost a neústupnost, s níž Kapitán čelil německému nepříteli (tj. rozbíjel držky nacistům, netřeba si to zvlášť idealizovat), z něj pro čtenářstvo činila výhodnou alternativu k podobně slavným DC hrdinům Batmanovi (který nebyl do válečného tažení mimo americká velkoměsta vhodně vybaven) a Supermanovi (který byl do válečného tažení natolik vhodně vybaven, že by to leckdo mohl vůči jakkoli prohnilým nacistům shledávat neférovou výhodou). Kapitán byl obyčejný člověk z masa a kostí bez laserového zraku a nepředstavitelného konta v bance, což z něj společně s jeho kostýmem dělalo na rozdíl od dvou jmenovaných pánů optimální objekt válečných projekcí. Koneckonců nezmínil jsem zrovna tuto trojici náhodně: všichni tři se totiž ještě během války dočkali svých filmových seriálů, tak moc byli mezi Američany populární.

Ačkoli se však Kapitán Amerika na první pohled jeví jako natolik patriotistický a účelově válečný hrdina, že by mu jeden předpovídal s koncem války i konec superhrdinské kariéry, stal se podobně jako jeho výše zmínění kolegové ztělesněným superhrdinským mýtem, jehož funkčnost je nadčasová. První Kapitánova éra skončila roku 1954, nicméně za deset let se vrátil v podobě, v níž se vrací dodnes: jako muž z minulosti, který vládne obrovskou vůdčí i fyzickou silou, jenž navzdory potenciální úsměvnosti některých vyznávaných postojů nakonec získá přesně ten respekt, který potřebuje. Od roku 1964 je Steve Rogers (byť kostým Kapitána Ameriky si oblékli i jiní, tím vás nebudu zatěžovat) vždy v nových návratech znovu nacházen v kostce ledu, rozmražen a vržen do reality světa, v němž se nutně musí cítit jako cizinec – ale který potřebuje jeho hodnotově bezelstné vidění světa, umožňující nacházet taková řešení, jež soudobé jedince nenapadnou.

CAPTAIN-AMERICA-75 (1)

Kapitánova věrnost polozapomenutým pořádkům, charisma chlapa ze staré školy, strategická racionalita myšlení a tragická pozice člověka, jehož pár dnů, týdnů, měsíců či let staré vzpomínky pro všechny ostatní reprezentují dávnou historii, to vše umožňuje komiksovým tvůrcům skrze něj tematizovat otázky a poskytovat odpovědi, jež by čtenáři u jiných superhrdinů neakceptovali. Supermanovi se za jeho bezelstnost smějí, ta Kapitánova naopak osvobozuje – na tom koneckonců staví i filmové blockbustery od Marvelu, jež by se bez Kapitána neobešly, ačkoli si na něj diváci (ne nutně znalí komiksové tradice) museli zvykat mnohem obtížněji než na Iron Mana (miliardářský požitkář, klasika), Bannera/Hulka (geniální sympaťák Jekyll vs. monstrózní Hyde, klasika) či Thora (rozmazlený aristokratický spratek, klasika). Kapitán pro diváky žádnou zřejmou typizaci nepředstavuje, neaktualizuje zažité vzorce a naskakuje snad jen volná paralela s Indianou Jonesem.

Není přitom divu, že filmaři první díl pojali jako sebeironické retro ze čtyřicátých let, protože jinak by Kapitánova pozice muže z minulosti nefungovala a jeho skautíkovství by mu prostě nikdo nežral, i když by jedna každá další postava říkala, jak ho objevili v ledu a že se teda jako narodil už dávno a bojoval v druhé světové, blabla…­ Kdepak, diváci museli projít tu odyseu s ním, ač někteří během ní odpadli, protože stylizace do estetiky i naivní hurá-rétoriky stojící podobně jako sám hrdina trochu mimo čas byla na ně až příliš. Ovšem už v Avengerech bylo zřejmé, že je to právě trochu „mimózní“ Kapitán Amerika, kdo může bandu narcistních pošuků stmelit dohromady – a kdo zároveň jako jediný umožňuje tvořit radikální alternativu všem soudobým filmově-komiksovým trendům. Naplno se pak Kapitánův potenciál – který současně hodně čerpá z Evansovy paradoxní klukovské vizáže ve spojení s vypracovanou muskulaturou – ukazuje v druhém „jeho“ filmu, ale o tom někdy jindy.

3482813-captain-america-wallpaper-pictures

Jinými slovy, jestli se ve spojitosti se Supermanem opakovaně objevuje otázka, zda dnešní svět ještě Supermana potřebuje (a třebaže diváci i čtenáři odpovídají spíš ne, nakladatele a filmaře odpověď nezajímá, protože otázku pokládají čistě rétoricky… pořád dokola), je mnohem více na místě v souvislosti s Kapitánem Amerikou, kde odpověď je ano. Nejenže jen jeho postava umožňuje vyprávět vynikající příběhy typu Zimního vojáka (myslím teď komiksovou předlohu), ale navíc pouze ona může z klasického superhrdinského pantheonu zastupovat některé starosvětské hodnoty, jež nebudou působit jako křečovitá a trapná póza: ať už je to chlapácké štkaní nad troskami WTC, vzdor proti „značkování superhrdinů“ nebo postavení se zkorumpovanému systému tajných služeb. A netřeba si nalhávat, že kdyby to byl čistě hypoteticky váš kámoš, tak by vás intenzivně neštval… ale to platí pro většinu literárních, komiksových nebo filmových frajerů.

A frajer (nejen) ze staré školy, tím Steve Rogers prostě je.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště