Konkurs (Ōdishon) – Romantika s překvapením – recenze
Pokud se rádi necháváte překvapovat šokujícími zvraty, nebo si chcete pustit něco neobvyklého a nevídaného, pak si film Konkurs sežeňte a nečtěte dál následující řádky. A držte ho mimo dosah vašich žen a přítelkyň. Pro ty ostatní následují zásadní spoilery:
Hlavní hrdina Shikeghara je podnikatel středního věku a vdovec. Jeho dospívající syn mu radí, aby si našel novou ženu. Jenže najít mladou, hodnou, inteligentní a kultivovanou manželku není snadné. Svěří se tudíž se svým problémem kamarádovi z filmové branže a ten uspořádá falešný konkurs na televizní seriál, aby si Shikeghara vybral z případných uchazeček vhodnou adeptku na snoubenku. Už při probírání prvních přihlášek v něm zanechá hluboký dojem mladá bývalá baletka, tiché a chytré děvče. Ačkoli ho přátelé od kontaktu s ní odrazují (protože z ní nemají dobrý pocit), naváže s ní Shikeghara romantický vztah a po čase se rozhodne požádat jí o ruku. Jenže pak zjistí, co se ve skutečnosti skrývá pod slupkou citlivého a na pohled plachého děvčete…
Abych to zkrátil – z té dívky se v posledních třiceti minutách filmu vyklube nebezpečná psychopatka, která muže, kteří ji balí za účelem sexu, trestá tím, že je paralyzuje a zapichuje jim do těla jehly a přeřezává končetiny ocelovým lankem. S úsměvem na tváři u toho deklamuje vřelé věty, jako: „Slova vytváří lži. Jen bolest je důvěryhodná.“
Otázka zní, jak by se na tento japonsko-korejský film tvářil někdo, kdo by vůbec netušil, o čem to je (a uposlechl tím pádem mou radu v úvodu recenze). Kdo nezná úchylného režiséra Takashi Miikeho a neviděl od něj nic dalšího (např. Ichi the Killer, který je ovšem mnohem extrémnější). U takového diváka může film vyvolat dojem, že jde o nějaké asijské festivalové drama okořeněné netradiční romantickou zápletkou s příměsí občasné bizarní a nervózní atmosféry, jakou známe z filmů Davida Lynche, Davida Cronenberga, a tak podobně. Takový divák ale může klidně film vypnout už v polovině (když je hodně podezřívavý), nebo nejpozději ve dvou třetinách (poté, co dostane plnou nálož).
Pokud jste ale s tímto extravagantním tvůrcem seznámeni a dokážete si představit, co to znamená, když se řekne „japonská úchylárna“, případně „korejská úchylárna“, musíte být nutně zklamáni z prvních dvou třetin filmu, kde se neděje prakticky nic extrémního v žádném smyslu toho slova. Děj ubíhá loudavě pomalu a na krvavé žně si po masakru lačnící divák musí chtě nechtě počkat až do úplného závěru. Předtím je ještě něco jako halucinogenní snová pasáž, která je opravdu bizarní a která mě bavila, přestože trvala přes dvacet minut. Do té doby plyne veškeré napětí z drobných detailů a náznaků, u kterých si neznalý divák nemůže být jist, jestli opravdu viděl to, co viděl, a jestli to znamenalo to, co to znamená. Např. když hrdinka sedí vedle velkého pytle a ten se najednou z ničeho nic pohne.
Konkurs je prvním známějším filmem Takashi Miikeho, se kterým se mezinárodně proslavil a získal za něj několik ocenění na světových festivalech. Jeho pozdější filmy se vyznačují přehnanou brutalitou (až je to místy vtipné). Jeho příspěvek do televizního seriálu Mistři hrůzy byl dokonce pro extrémní násilí stažen z vysílání. V posledních deseti letech ale v tomto ohledu režisér polevil a kromě několika samurajských řezničin (13 samurajů) se pustil i do projektů, jako jsou duchařské horory či infantilní zábava pro děti nesoucí název Malí ninjové.
Jde sice o velice zajímavý, netradiční a výrazný počin (místy trochu nudný), ale jeho hlavní problém tkví už v základu. Přijde mi totiž jako vyloženě nešťastný nápad skloubit do sebe dva tak odlišné žánry, jakými jsou nenápadné romantické drama a brutální gore krvák, a vytvořit tak film, který by rád oslovil dvě různé skupiny diváků, přičemž ale ani jednu z nich plně neuspokojí.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Takaši Miike
Hudba: Kódži Endó
Hrají: Rjó Išibaši, Ren Ósugi, Šigeru Saiki, Eihi Šiina, Rendži Išibaši, Ken Micuiši
Honza Varga