Křížová cesta (Kreuzweg) – Diváci v roli apoštolů – recenze
O snímku Dietricha Brüggemana Křížová cesta se často psalo jako o strhujícím, leč poněkud strohém, filmu. Nebo jako o chladném filmu. Zmiňovala se jeho odtažitost, depresivnost a ponurost. Často býval srovnáván s pocity beznaděje navozujícími filmy Michaela Hanekeho. Vešel do povědomí jako tragické vyprávění o dívce z nábožensky fanatické rodiny, kterou zhoubný vliv církve pozvolna připravuje o její zdraví. Čtrnáctiletá Maria natolik uvěří biblické pasáži o sebeobětování a tolik trpí zvůlí dogmaticky pobožné matky, šikanou spolužáků a chladem světa, že se přibližuje záhubě. Bezútěšnost umocňuje brutální minimalismus filmu. Snímek ale popravdě není ani jedno z toho.
V první řadě se nejedná vůbec o tragický snímek. Křížová cesta je alegorií na stejnojmennou sérii obrazů, zachycující cestu Ježíše Krista na Golgotu, kde je ukřižován. Obrazová Křížová cesta opravdu skýtá bezútěšnost a tragický nádech. Ten je ale ve filmu zmírněn hrdinčinou motivací. Ježíšovo ukřižování je podmíněno vykoupením lidstva z jeho hříchů. Byl to dlouhodobý plán, jehož výsledky mohou být zpochybňovány, případně mylně vykládány. V případě filmu je Mariina oběť podstupována ve prospěch jednoho konkrétního člověka, jejího pravděpodobně postiženého bratra. Když Maria zemře, její bratr možná začne mluvit. Cesta k sebeobětování tak není pouze cesta ke smrti, je to potvrzování jistoty, že Bůh existuje a že na to vše nějak adekvátně reaguje. Jelikož se jedná především o spirituální film, existuje tu možnost, že se Maria nemýlí. Nesledujeme tedy průběh zániku jednoho člověka, ale pokus o záchranu druhého. Protože se odehrává v současnosti, potřebuje jistý background, odůvodnění, proč současná čtrnáctiletá dívka věří v sebeobětování. A také překážky v podobě nepochopení okolí, odstřihnutí od běžného teenagerovského života a výraznou osamělost. Co může tohle všechno poskytnout lépe, než zázemí nábožensky fanatické rodiny? Maria nenachází pochopení ani u své ježibabí matky, která vytváří přesný opak rodičovské podpory, ani u spolužáků, mezi nimiž je díky pobožnému životu vyvrhelem, ani u lékařů, jejichž myšlení je tak vzdálené víře, jak je to jen možné. Mariino sebeobětování nemůže být jednoduché, naopak příběhu dodává tím větší dynamiku, čím těžší cesta je.
Pokud tedy film nemá být prvoplánově depresivní, proč je natočen tak stroze? Zdánlivý chlad a nehybnost příběhu není dána ponurostí vyprávění, ale přebíráním konvencí jiného média – obrazu a částečně i divadla. Snímek sestává ze čtrnácti většinou statických cca desetiminutových záběrů, přičemž každý z nich je jednou scénou, reprezentující jeden obraz z Křížové cesty. To, co obrazy sdělují, převádí nejen do řeči filmu, ale také do příběhu z 21. století, jehož hlavní postavou je čtrnáctiletá dcera náboženské fanatičky. Každá scéna zachycuje jeden dialog v jedné místnosti (párkrát i v interiéru), bez doprovodné hudby nebo efektu, narušujícího podstatu dialogu. Každý tento dialog má dvě hlavní funkce – první je postupně skládat obraz motivace a úmysly hlavní hrdinky, takže pokud si na začátku myslíme, že sledujeme vcelku banální příběh pobožné podivínky, ke konci filmu ji vnímáme jako cílevědomou dívku s plánem. Druhou funkcí je ukazovat zápas jejího okolí se snahou její konání pochopit. Což je další věc, která je pro film specifická a která na první pohled rovněž není příliš zjevná – snímek není ani tak moc o Marii, jako spíš o tom, jak ji vnímá její okolí.
Pokud jde o evangelia jako taková, nikdy nejsou přímo z pohledu Ježíše Krista, jsou vyprávěny z pohledu jeho apoštolů. Nedá se úplně říci, že jsou o tom, jaký byl Ježíš, jako spíš o tom, jak jej vnímali apoštolové. V Křížové cestě je každá ze čtrnácti scén podřízena tomu, jak na Marii reaguje okolí. Její nedůležitost oproti ostatním je zvýrazněna tím, že jen málokdy je centrem záběru. V první scéně je uprostřed záběru kněz, který přednáší svým žačkám. Když vede individuální dialog s Marií, sednou si ke stolu oba tak, že dominantní není nikdo. Tato kompozice se opakuje, když Maria jede autem s matkou, nebo když vysvětluje tělocvikářce, že na „satanskou hudbu“ nemůže cvičit. Dokonce i když je Maria ve zpovědnici, nemá dominantnější pozici v záběru, než okénko, z něhož zní knězův hlas. V jiných scénách jsou dominantnější postavy, které s ní hovoří, jako vrstevník Kristián nebo lékař, který ji vyšetřuje. Maria se stává pouze objektem zájmu postav. V záběrech, kde jsou ostatní postavy aktivní, gestikulují nebo se pohybují, Maria zůstává pasivní, statická, místy netečná. Je důležitá, ale pouze v rámci zájmu aktivních postav. Z pohledu těchto postav, které ve filmu zastávají aktivní pozici, je Mariin osud tragický. Jsou to postavy racionální, věcně uvažující, a divák se spíš identifikuje s nimi než s Marií, věřící v Boha a nezištnou, cílenou oběť jednoho pro štěstí druhého. Možná i to je důvod, proč na snímek pohlíželi se stejným pocitem úzkosti. Vnímáme ale evangelia jako tragédii, nebo jako příběh o spáse a transcendenci?
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Scénář: Anna Brüggemann, Dietrich Brüggemann
Hrají: Lea van Acken, Franziska Weisz, Lucie Aron, Michael Kamp, Moritz Knapp, Hanns Zischler, Anna Brüggemann, Florian Stetter, Birge Schade, Sven Taddicken, Georg Wesch, Ramin Yazdani
