Křížová cesta (Kreuzweg) – Diváci v roli apoštolů – recenze

O snímku Dietricha Brüggemana Křížová cesta se často psalo jako o strhujícím, leč poněkud strohém, filmu. Nebo jako o chladném filmu. Zmiňovala se jeho odtažitost, depresivnost a ponurost. Často býval srovnáván s pocity beznaděje navozujícími filmy Michaela Hanekeho. Vešel do povědomí jako tragické vyprávění o dívce z nábožensky fanatické rodiny, kterou zhoubný vliv církve pozvolna připravuje o její zdraví. Čtrnáctiletá Maria natolik uvěří biblické pasáži o sebeobětování a tolik trpí zvůlí dogmaticky pobožné matky, šikanou spolužáků a chladem světa, že se přibližuje záhubě. Bezútěšnost umocňuje brutální minimalismus filmu. Snímek ale popravdě není ani jedno z toho.

V první řadě se nejedná vůbec o tragický snímek. Křížová cesta je alegorií na stejnojmennou sérii obrazů, zachycující cestu Ježíše Krista na Golgotu, kde je ukřižován. Obrazová Křížová cesta opravdu skýtá bezútěšnost a tragický nádech. Ten je ale ve filmu zmírněn hrdinčinou motivací. Ježíšovo ukřižování je podmíněno vykoupením lidstva z jeho hříchů. Byl to dlouhodobý plán, jehož výsledky mohou být zpochybňovány, případně mylně vykládány. V případě filmu je Mariina oběť podstupována ve prospěch jednoho konkrétního člověka, jejího pravděpodobně postiženého bratra. Když Maria zemře, její bratr možná začne mluvit. Cesta k sebeobětování tak není pouze cesta ke smrti, je to potvrzování jistoty, že Bůh existuje a že na to vše nějak adekvátně reaguje. Jelikož se jedná především o spirituální film, existuje tu možnost, že se Maria nemýlí. Nesledujeme tedy průběh zániku jednoho člověka, ale pokus o záchranu druhého. Protože se odehrává v současnosti, potřebuje jistý background, odůvodnění, proč současná čtrnáctiletá dívka věří v sebeobětování. A také překážky v podobě nepochopení okolí, odstřihnutí od běžného teenagerovského života a výraznou osamělost. Co může tohle všechno poskytnout lépe, než zázemí nábožensky fanatické rodiny? Maria nenachází pochopení ani u své ježibabí matky, která vytváří přesný opak rodičovské podpory, ani u spolužáků, mezi nimiž je díky pobožnému životu vyvrhelem, ani u lékařů, jejichž myšlení je tak vzdálené víře, jak je to jen možné. Mariino sebeobětování nemůže být jednoduché, naopak příběhu dodává tím větší dynamiku, čím těžší cesta je.

Kreuzweg_slider2

Pokud tedy film nemá být prvoplánově depresivní, proč je natočen tak stroze? Zdánlivý chlad a nehybnost příběhu není dána ponurostí vyprávění, ale přebíráním konvencí jiného média – obrazu a částečně i divadla. Snímek sestává ze čtrnácti většinou statických cca desetiminutových záběrů, přičemž každý z nich je jednou scénou, reprezentující jeden obraz z Křížové cesty. To, co obrazy sdělují, převádí nejen do řeči filmu, ale také do příběhu z 21. století, jehož hlavní postavou je čtrnáctiletá dcera náboženské fanatičky. Každá scéna zachycuje jeden dialog v jedné místnosti (párkrát i v interiéru), bez doprovodné hudby nebo efektu, narušujícího podstatu dialogu. Každý tento dialog má dvě hlavní funkce – první je postupně skládat obraz motivace a úmysly hlavní hrdinky, takže pokud si na začátku myslíme, že sledujeme vcelku banální příběh pobožné podivínky, ke konci filmu ji vnímáme jako cílevědomou dívku s plánem. Druhou funkcí je ukazovat zápas jejího okolí se snahou její konání pochopit. Což je další věc, která je pro film specifická a která na první pohled rovněž není příliš zjevná – snímek není ani tak moc o Marii, jako spíš o tom, jak ji vnímá její okolí.

kreuzweg-2014-film-rcm1200x627u

Pokud jde o evangelia jako taková, nikdy nejsou přímo z pohledu Ježíše Krista, jsou vyprávěny z pohledu jeho apoštolů. Nedá se úplně říci, že jsou o tom, jaký byl Ježíš, jako spíš o tom, jak jej vnímali apoštolové. V Křížové cestě je každá ze čtrnácti scén podřízena tomu, jak na Marii reaguje okolí. Její nedůležitost oproti ostatním je zvýrazněna tím, že jen málokdy je centrem záběru. V první scéně je uprostřed záběru kněz, který přednáší svým žačkám. Když vede individuální dialog s Marií, sednou si ke stolu oba tak, že dominantní není nikdo. Tato kompozice se opakuje, když Maria jede autem s matkou, nebo když vysvětluje tělocvikářce, že na „satanskou hudbu“ nemůže cvičit. Dokonce i když je Maria ve zpovědnici, nemá dominantnější pozici v záběru, než okénko, z něhož zní knězův hlas. V jiných scénách jsou dominantnější postavy, které s ní hovoří, jako vrstevník Kristián nebo lékař, který ji vyšetřuje. Maria se stává pouze objektem zájmu postav. V záběrech, kde jsou ostatní postavy aktivní, gestikulují nebo se pohybují, Maria zůstává pasivní, statická, místy netečná. Je důležitá, ale pouze v rámci zájmu aktivních postav. Z pohledu těchto postav, které ve filmu zastávají aktivní pozici, je Mariin osud tragický. Jsou to postavy racionální, věcně uvažující, a divák se spíš identifikuje s nimi než s Marií, věřící v Boha a nezištnou, cílenou oběť jednoho pro štěstí druhého. Možná i to je důvod, proč na snímek pohlíželi se stejným pocitem úzkosti. Vnímáme ale evangelia jako tragédii, nebo jako příběh o spáse a transcendenci?

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Režie: Dietrich Brüggemann
Scénář: Anna Brüggemann, Dietrich Brüggemann
Hrají: Lea van Acken, Franziska Weisz, Lucie Aron, Michael Kamp, Moritz Knapp, Hanns Zischler, Anna Brüggemann, Florian Stetter, Birge Schade, Sven Taddicken, Georg Wesch, Ramin Yazdani

Květen 11, 2016

Štítky:, , ,
  • Napsat komentář

    Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *