Láska je chladnější než smrt ( Liebe ist kälter als der Tod) – Mnichovské hrátky trojice malých ryb – kritika

Rainer Werner Fassbinder je jedním nejvýznamnějších německých režisérů druhé poloviny 20. století a zároveň čelním představitelem obrody německého filmu v 70. a 80. letech. Fassbinder byl i přes svou poměrně krátkou tvůrčí kariéru (1969-1982), zapříčiněnou brzkou smrtí, neuvěřitelně činným režisérem a zanechal za sebou přibližně čtyři desítky celovečerních filmů. Láska je chladnější než smrt je jeho dlouhometrážním debutem, před kterým natočil ještě dva krátké snímky, na něž do jisté míry navazuje. Tyto první počiny se vyznačují pohráváním si gangsterským žánrem, resp. estetikou tohoto typu filmů, sahající od klasických noirů až po málomluvné kriminální filmy francouzského tvůrce Jeana-Pierra Melvilla (Druhý dech, Samuraj, Osudový kruh).

liebe

Při sledování prvních dvou krátkometrážních filmů a celovečerního debutu je nepřehlédnutelná spojitost s Jeanem-Lucem Godardem.  Právě na jeho „meta-gangsterky“, zejména Alphaville (1965) a Banda pro sebe (1964), mimo jiné Fassbinder navazuje a jejich estetickým uchopením gangsterského žánru byl ovlivněn. Stejně můžeme naleznout výraznou podobnost s už zmíněným Melvillem, jehož estetika „kamenných tváří“, baloňáků se zvednutým límcem a klobouků, popř. typická popisnost při mapování akce, kdy slova nahrazují pečlivě volené záběry, jež z každé scény tvoří jakousi monolitickou jednotlivinu, zde proniká snad ještě výrazněji. Ve filmu se kromě toho objevuje velké množství různých intertextuálních odkazů – Bruno (Uli Lommel) si například chce koupit brýle „jako měl ten policajt v Psychu“ anebo hezký detail ve scéně, kdy Bruno na ulici namátkou zkouší, které auto na ulici je nezamčené, aby mohl odvézt svou oběť. Jistě ne náhodou je to až francouzský Citroen DS, právě  tento vůz používal Alain Delon v Melvillově snímku Samuraj (1967). To ale neznamená, že se jedná o pouhé epigonství – německý enfant terrible si přes znatelné vlivy odjinud už od prvního filmu tvoří svébytný a nezaměnitelný styl.

Děj filmu je nepřekvapivě velmi jednoduchý. Vše začíná scénou, kdy je několik postav uvězněno v blíže neurčeném prostoru. Vše, co se později dovíme je to, že tyto osoby jsou mučeny, aby se podvolily a pracovaly pro jakýsi tajemný syndikát. Seznámí se zde dva z hlavních hrdinů – jednoho hraje samotný Fassbinder (Franz), druhého jeden z jeho pozdějších dvorních herců Uli Lommel (Bruno). Po propuštění si příslíbí, že se znovu setkají a tak se také stane. Společně s Fassbinderovou přítelkyní Johannou (Hana Schygulla) vytvoří trojici, která se porůznu potlouká městem a koná drobné zločiny, přičemž motivy a pocity všech tří jsou zcela zahaleny tajemstvím. Na konci přijde řada i na obligátní několikanásobnou zradu, přičemž s relativně čistým štítem ze všeho vyjde pouze Franz a může tak v až kunderovsky krutě ironickém závěru označit zradivší přítelkyni jediným krátkým neslušným slovem.

liebe-ist-kaelter-als-der-tod-6-ade00

Příběh každopádně není až tak podstatný, nejzábavnější na Fassbinderově snímku je pozorování práce budoucího velkého režiséra.  Ten si v samotném závěru 60. let bere na paškál propriety zažívající svého vrcholu o několik let dřív, v už řečených filmech francouzských tvůrců. Leckdo by už tehdy mohl říci (a taky se tak jistě stalo, dobové ohlasy byly spíše negativní), že Fassbinder přichází s křížkem po funuse, ale tomu se přes množství formálních experimentů film nerozpadá pod rukama, naopak je každý formální postup zcela dotažený a vhodně zařazený do celku. Pokud jsem výše mluvil o výrazném vlivu Godarda, není většího důkazu, než způsob, jakým zde Fassbinder pracuje se zvukem, konkrétně s hudbou. Nediegetická hudba se stejně jako u Francouze znenadání objevuje a stejně tak rychle zase mizí a to většinou v rámci jediné scény. Přes její patetickou náladu není úkolem hudby zvýšení emočního účinku, ale naopak vyvolání zcizujícího efektu, zvláště když často hraje při záběrech na kamenné tváře hlavních hrdinů. Podobně se pracuje i s hudbou diegetickou, což je příznačně až popisně předvedeno ve scéně, kdy se Bruno domlouvá s nájemným vrahem. Bruno přijde do baru a v jukeboxu pustí dramatickou, osudově znějící píseň, která by pro scénu „zrady“ byla v klasické gangsterce samozřejmě nediegetická. Poté se za jejích zvuků odehraje zmíněná domluva vraždy Johanny.

EL_AMOR_ES_MAS_FRIO_QUE_LA_MUERT-8

Fassbinder byl nejen filmovým, ale i divadelním režisérem. Tento fakt na stylistice jeho prvního filmu projevuje výraznou mírou. Režisér sám to glosoval takto:  „Divadlo vždycky režíruji, jakoby to byl film a potom natáčím filmy, jako by to bylo divadlo“. Potvrzení těchto slov nabídne hned první záběr, který je komponovaný jako scéna nějaké moderní hry. Před bílou zdí je rozestaveno několik rekvizit (stolek, židle) a kromě nich jsou v záběru už pouze samotné postavy, které se ve statickém záběru pohybují. Tak by se dalo pokračovat s téměř každým dalším záběrem, většinou se jedná o frontální celky či detaily tváří, záběry jiného typu se objevují spíše sporadicky. Zhruba po polovině filmu se ale taktika dosud striktně statických obrazů pozmění a s vrcholením příběhu se rozhýbe i kamera Dietricha Lohmanna. Objevují se často velmi dlouhé, nepřerušované jízdy – vrcholem je v tomto ohledu čtyřminutový sekvenční záběr v obchodním domě, kdy kamera jezdí a proletuje mezi regály a sleduje dvojici pohybujících se hrdinů. Finální scéna nezdařené loupeže je naopak po „melvillovsku“ sledem krátkých, bezeslovných záběrů, od detailů až po celky, spojených křížovým střihem.

Dalo by se pokračovat ještě dále, nejen co se týče zkoumání pozoruhodných filmařských technik, které Fassbinder ve svém prvním filmu využil. Ve své prvotině dokázal, že pokud má režisér dostatečné množství talentu, může si dovolit cokoliv, porušit všechna obecná pravidla (ať už žánru nebo výstavby filmu) a přesto vznikne vynikající, hravé dílo, na kterém je i po mnoha letech co objevovat a obdivovat.

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Západní Německo, 1969, 88 min
Režie:
Rainer Werner Fassbinder
Scénář: Rainer Werner Fassbinder
Hudba: Peer Raben
Hrají: Ulli Lommel, Ingrid Caven, Peter Berling, Thomas Hill, Hanna Schygulla, Rainer Werner Fassbinder, Kurt Raab, Hans Hirschmüller, Irm Hermann, Katrin Schaake, Peer Raben

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště