Láska, soudruhu! (Mieletön elokuu) – Retro vymývání mozků, nadržená modistka a velryby – recenze
V kinech od: 24. dubna 2014
Taru Mäkelä přináší ve filmu Láska, soudruhu! „finský“ pohled na Finsko jako nezávislou západní demokracii v první polovině šedesátých let, která ale nesmí moc provokovat Moskvu, mající v plánu rozšířit sovětskou propagandu na Západě. Daří se jí zkombinovat stereotypy života v socialismu a kapitalismu takovým způsobem, až vzniká nebezpečná retro-dimenze, která má sama pro sebe jediné posuzující kritérium: líbivost. Zatímco však bývá měřítkem kvality filmu jeho způsob vyprávění a styl, retro-dimenze dokáže kompletně tuto analytickou logiku zcela pohltit, čímž zůstává prostý výběr mezi líbí – nelíbí. Ani jedna z možností však nenabízí kritický přístup, kterým by se dalo vysvětlit, proč vlastně by se mělo něco takového divákovi líbit. Kromě důvodu, že to prostě vypadá hezky, propracovaně a řemeslná práce se zdá uspokojivá. V opačném případě se film divákovi líbit nemusí, což zase souvisí s jiným vkusem, ale už ne s posuzováním dějových linek nebo dramaturgické snahy předložit konfliktní situaci. Spokojeně lze konstatovat, že v kombinaci s humorem už by se dalo retro akceptovat, kdyby to ale nebylo to jediné, co drží celek pohromadě. To by ale nesměl být vyprávěn příběh, na němž retro pouze parazituje. Dějová linka milostného vzplanutí je příliš slabá, než aby utáhla celý děj, a tak se důležitou oporou stává ideologicky nadsazený humor.
Retro, to je takové kouzelné označení pro něco z doby minulé, co se navrací zpět v čase. V čase se vrací také Láska, soudruhu! a hned dvakrát, jednak už zmíněným vizuálním retro stylem s prosluněnou atmosférou do šedesátých let, jednak vzpomínkami hlavního milostného páru na jejich dávnou lásku koncem let třicátých před vypuknutím války, ale pouze ve formě proslovů, nikoliv retrospektiv. Druhá polovina třicátých let má být dobou temnou, tak proč ji ukázat, když se nehodí do celkového konceptu, ačkoliv by to mohlo vysvětlit některé motivace postav? Odpověď je naprosto jednoduchá. Protože retro styl, který chce být mermomocí žánrem, potřebuje manipulativně oklešťující strategii, jak vybrat pouze to, co probudí touhu po dávných časech – nostalgii. Negativismus se do pojetí nehodí a ani nemůže, když se jedná o komedii nebo dokonce parodii na komunistickou i kapitalistickou ideologii dohromady, což je na jednu stranu sympatické a originální, na druhou stranu velmi zavádějící. Vzniká tak dojem, že „takto to tehdy bylo“, co se týče všelijakých nesmyslných konspirací vlád a kontroly ze strany sovětského bloku (s tím lze ještě souhlasit) a zároveň, že díky „pokřivenému“ duchu doby bylo vše hezčí, čistější, lidé byli radostnější a košile vyžehlenější (a s tímto už ne). Retro však svou manipulaci nekončí a snaží se o historické ukotvení informováním diváka o nespokojenosti Spojených států se situací na Kubě a neustálým předkládáním novinových článků. Je to promyšlené, ale naprosto umělé.
O co se vlastně jedná? Do Finska na Mezinárodní festival mládeže a studenstva přijíždí za Československo reprezentovat hudební skupina Zmrzlina a s ní i Jan Novák. Chce kontaktovat svou dávnou lásku Elsu, kterou evidentně stále miluje. Nejslabším článkem příběhu je právě opět se probouzející milostný vztah ústředního páru, Elsy a Jana, který vytvořili Kati Outinen a Miroslav Etzler. Proč zrovna takto nesourodá dvojice? Kati Outinen již hostovala v českých Klaunech. Jako herečka je velmi zkušená a hlavně ve své roli přirozená, což obvykle chybí dnešním mladým hercům. Nevědět však, že se jedná ve filmu o Janovu dávnou lásku, na mysli vyvstanou spíše jiné tipy – jedná se o matku, babičku, tetu, starší sestru či sestřenici nebo jinou finskou příbuznou? Protože o milenku určitě ne. Na to je možná postava Elsy až příliš distingovaná a nic se nemění na tom, že to už nevydrží a vášnivě se na sebe s Janem vrhnou. Navození milostné atmosféry brání nepřirozeně pronášené anglické fráze a jejich „láska“ nemá žádné ukotvení, nevíme, jak se poznali a co spolu prožívali, aby se dalo uvěřit té touze, která donutí Elsu jednat. Zkrátka nejsou uvěřitelní, stejně tak dialogy mezi nimi nebo dokonce kontinuita jejich střetávání, které se děje ryze náhodně. Jeden příklad poslouží, když se Elsa rozhodne najít Jana a nepochopitelným způsobem ví, kam přesně má jít, aniž by bylo jakkoliv řečeno, kde se Jan nachází nebo aby jí to sám řekl či zanechal vzkaz. Nic. Nicméně ho najde, a to proto, aby mohl nastat srdceryvný dialog o tragédii před 23 lety, kdy se opustili, ale nezanechává žádné emoce, protože to takhle nefunguje.
To, co naopak funguje přesvědčivě, je okatě nadsazená postava Adama Černého (Kryštof Hádek), který konstatuje kapitalistické vymývání mozků, ačkoliv u něho již bylo tohoto procesu dosaženo pěkně po sovětsku. Prolínáním konspirací, vtipu a absurdního konstatování s hlavním příběhem se film posunuje do sledovatelné roviny. Jediné napětí, které zde však je, pramení z vypointovaných humorných scének s Gagarinem, L. H. Oswaldem a samotným Adamem. Jiná pointa kromě toho, že na závěr uvidí diváci velryby v záři slunce symbolizujícího lepší zítřky, se nekoná. Snad jen, že nejsilnější zbraní na světě je láska, která zvítězí i ve studené válce. Záleží na každém, jak moc chce tento film brát vážně.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Taru Makelä
Scénář: Raija Talvio
Kamera: Jouko Seppälä
Hudba: Stein Berge Svendsen
Hrají: Kati Outinen, Miroslav Etzler, Laura Birn, Kryštof Hádek, Aku Hirviniemi, Veera W. Vilo, Jan Budař, Pirkka-Pekka Petelius, Tapio Liinoja, Václav Jiráček, Denny Ratajský, Petr Stach, Zdeněk Maryška, Elena Leeve
