LFŠ: scény, které vám zůstanou v hlavě – 1. část
Na Letní filmové škole se promítá spousta zapamatováníhodných snímků. A každý z těch snímků má zapamatováníhodný moment. Za každý film, který jsme dosud viděli, jsme vybrali alespoň dvě scény, které nezapomenete. Upozorňujeme, že článek obsahuje spoilery, takže pokud se některý z filmů teprve chystáte vidět (jakože byste je měli vidět všechny), čtěte pouze na vlastní nebezpečí.
Rudý kapitán
Detektiv Krauz vyšetřuje počátkem devadesátých let brutální vraždu, již by mohl mít na svědomí přežívající zbytek StB. Jak se dostává blíže k totožnosti legendárního estébáckého mučitele s přezdívkou Rudý kapitán, ocitá se v situacích, kdy krev teče proudem a stodoly lehají popelem.
Památné scény:
Filip: Oldřich Kaiser s vývrtkou vs. Mário Kubec.
Íla: Stupňování tempa a tím i napětí závěrečné honičky na nádraží. A vůbec všechny scény, v nichž rám obrazu lemují rozpadající se rekvizity, evokující hnilobu systému, jsou bravurně zvolenými prvky mizanscény a zasloužily by hlubší rozbor.
Učitelka
Hřebejkovo drama o učitelce základní školy, která v osmdesátých letech zneužívá nejen svých společenských výhod, ale i moci, kterou má nad svými žáky, připomíná slavné drama 12 rozhněvaných mužů. Ředitelka školy svolá mimořádnou rodičovskou schůzi, jejímž cílem je přesvědčit rodiče k rozhodujícímu činu. Odvahu postavit se zlovolné a zdánlivě všemocné kantorce má však zpočátku jen málo z nich.
Památné scény:
Filip: Paralelní představování žáků a jejich rodičů.
Íla: Učitelka využívá svého postavení a nabytých kontaktů, což aplikuje jako formu sbližování s otcem jednoho ze svých žáků a skrze dobře promyšlenou strategii s jakou přistupuje ke svým dětským obětím „svádí“ tohoto roztřeseného a nevěřícně zírajícího astrofyzika, jehož manželka emigrovala do zahraničí. Zde se Hřebejk dotkne ne hořkosmutného, jak bývá zvykem, ale rovnou dost ironického typu komedie, což tomuto filmu sluší více, než naléhavost výpovědi, kterou chce podat. Další výbornou scénkou se skvělým vyústěním je… ale ne, není třeba připravit diváka/čtenáře o překvapení, stačí scénu charakterizovat jedním slovem – Dankeschön!
Fádní odpoledne
Kratičký film, mapující nedělní odpolední zahálku v jedné pražské hospodě, vznikl podle povídky Bohumila Hrabala ze sbírky Perličky na dně.
Památné scény:
Filip: Vzhledem k tomu, že celý snímek je v podstatě jednou delší scénou, nezbývá mi, než doporučit celý film o jednom mrtvém odpoledni ve vesnické hospodě, prosyceném horkem, pivem, upínáním se k pomíjivé chvíli slávy a okresnímu fotbalovému utkání.
Íla: Film je v podstatě jednou krátkou sekvencí scén z hospody s trpkým vyvrcholením. Z filmu to nevyčtete, ale jedna z žen hrajících karty v rohu místnosti prý byla milenkou Franze Kafky. Alespoň to tvrdí režisér. Není nadto někdy přihodit nějakou tu historku z natáčení.
Intimní osvětlení
Hořká komedie o setkání dvou bývalých spolužáků a současných zoufalců zachycuje ubíjející všednost nenaplněného života. Film de facto definuje, co znamená česká nová vlna.
Památné scény:
Filip: Závěr s neproudícím koňakem.
Íla: Celý film je jeden velký zázrak a kdo kdy slyšel režiséra vyprávět o jeho vzniku, tak jedna neuvěřitelná náhoda. Také zde vše vypadá, že se to prostě právě děje, ač byl scénář jasně dán. Improvizace je v Intimním osvětlení minimální, i když se také sem tam najde. Kouzelné je přehazování kuřecího stehýnka z talíře na talíř i noční rozmluva opilých kamarádů, kteří mají konečně „čas“ si spolu popovídat. Čas je vůbec slovo, které pro tento film neplatí, člověk v něm prostě jenom existuje.
Hardcore Henry
Hrdinou akčního nářezu, natočeného kompletně v hlediskovém záběru, je Henry, kyborg, schopný pozabíjet velké množství lidí. Jenže si nepamatuje, kdo je, proč po něm jde telekinezi ovládající zloduch ani jaká je motivace tajemného muže, který mu pomáhá a podezřele často a radikálně mění vizáž.
Památné scény:
Filip: Henryho závěrečná odpověď na otázku, jak to mohl udělat.
Íla: Mnoho podob Jimmyho útočících na Henryho nenechá diváka na chvíli vydechnout, plus závěrečný záběr jako zadostiučiněné zúčtování.
Hitchcock/Truffaut
Dokument o vzniku slavné knihy, která ve vás zaručeně podnítí lásku k filmu.
Památné scény:
Filip: V tomto případě se nedá ani moc mluvit o scénách, jako spíš o klíčových momentech. Nejvíce mi utkvělo Hitchcockovo stěžování si na herce.
Íla: Není nadto popovídat si se stejným nadšencem a našincem v jednom o filmu. Povinnost pro všechny filmaře i filmové vědce bez ohledu na osobní preference. Ručně – stručně: kdo opravdu miluje film, bude milovat i tohle. Jiná možnost neexistuje, ledaže by dotyčný nebyl příznivcem filmového umění. Hitchcock a Truffaut ukazují, jak funguje filmová řeč. „Logika je nuda,“ tvrdí zde Hitchcock, avšak film o knize Rozhovory: Hitchcock/Truffaut rozhodně není nuda v žádném případě.
Nejkrásnější
V dramatu Lucchina Viscontiho prostá žena Maddalena pochopí, že pozlátko showbusinessu skrývá chladnokrevnou krutost a život poctivého pracujícího člověka je vlastně tou lepší variantou.
Památné scény:
Filip: Filmaři se krutě vysmívají výkonu Maddaleniny dcery, zatímco je Maddalena sleduje z promítací místnosti.
Íla: Anna Magnani má superschopnost, je schopná mluvit v kuse bez nadechnutí a dost dlouhou dobu, což dokazuje, když se v jejích domovních dveřích zjeví učitelka herectví pro malou dcerku. Také úvodní sekvence, když hledá dcerku a potom ji protlačuje před podrážděné matky na ukázku režisérovi ukazuje, že je Magnani pravou divou italského filmu.
Mandy
Snímek plný funkčních dojemných momentů vypráví o mladých manželích a jejich rozdílnému přístupu k výchově neslyšící dcerky. Zatímco matka domluví malé Mandy školu pro neslyšící děti, manžel trvá na domácí výchově. Krizi, pozvolna přerůstající v rozklad rodiny, zásadně ovlivní výsledky snažení matky i učitelů.
Památné scény:
Filip: Mandyina učitelka pomalu ztrácí s nekomunikativní a odmítavou Mandy trpělivost. Když děvče během afektu rozbije hrnek a vyloudí při tom kýženou samohlásku, pochopí učitelka, že emoce jsou klíčem k učení.
Íla: Ano, ta scéna s Mandyinou učitelkou je bezesporu nejlepší a nejemotivnější. Další podobnou katarzí je, když vysloví své první slovo, které mnoho dětí řekne už ve věku kolem devíti měsíců, ale jí se to podaří až v šesti letech svého života. Podobnou a dojemnou, nikoliv však vykořisťující, scénou je pak vyslovení jejího vlastního jména Mandy a stvrzením, že i hluchoněmí mají ve společnosti své pevné místo.
Hory mají oči
Do jisté míry semknutá rodinka na idylickém výletě pustými horami Nového Mexika do Kalifornie. Co by se asi tak mohlo stát tam, kde ani lišky nedávají dobrou noc, protože beztak vyhynuly následkem armádních jaderných testů? Zkrátka nic zvláštního, jenom pár mutantů z hornického městečka má menší zálusk na nové maso a chtějí si trochu pohrát se svými oběťmi. Brutální, syrová akce se střídá se zrozením síly přežít v pozůstalých, kteří jsou nazíráni hlediskovými záběry mutantů i diváků zároveň.
Památné scény:
Filip: U tohoto filmu je těžké vybrat. Scéna přepadení v karavanu, Dougovo zúčtování s kanibaly, pomsta psa nebo uvědomění, že pocit sledování sužuje i padouchy.
Íla: Kdo viděl, jistě by čekal, že budu jmenovat řežbu v karavanu. Ano, je dobrá a určující, ale ještě si připomeňme jednu sekvenci, a to s lehce spirituálním nádechem. Rozbřesk, stíny ustupují do pozadí vycházejícímu slunci a ve velkém celku sledujeme Douga s basebalovou pálkou v jedné ruce a se psem přivázaným na řetězu v ruce druhé, jak se vydává vstříc svému znovuzrození hrdiny jdoucího zachránit své dítě. Do toho hraje podmanivá hudba a před divákem se otevírá druhá část filmu, krvavá a nelítostná.
Skafandr a motýl
Jean-Dominic se probudí v nemocnici a zjišťuje, že následkem mrtvice může hýbat pouze jedním očním víčkem. Snímek tak sledujeme jeho perspektivou, prostřednictvím vnitřních monologů. Hlediskové záběry zohledňují to, co se v podobných záběrech běžně vynechává – mrkání, slzení, těkání pohledem po místnosti. Po formální stránce se jedná o působivé dílo.
Památné scény:
Filip: Jean-Dominic komunikuje s okolím tak, že si nechává přeříkávat abecedu a když předříkávající narazí na písmeno, které chce použít, mrkne. Když za ním přijde na návštěvu jeho kamarád, má s pochopením tohoto principu problém. Nijak zvláštně to nezní, ale ta scéna je docela vtipná.
Íla: Od počátku filmu sledujeme svět očima, pardon, okem Jeana-Dominica (to druhé oko mu kvůli infekci zašijí) a společně s ním zakoušíme fyzické uvěznění v paralyzovaném těle. Jak postupně začíná vidět a vnímat Jean-Do, tak se i divák dostává do celkového obrazu světa skrze jeho osobu. Celkem vtipný moment opět přichází ne přímo s abecedou, ale se snahou terapeutky naučit Jeana-Do pohybovat jazykem. Sama otevře pusu a snaží se jazykem pohnout směrem k hornímu rtu, přičemž si Jean-Do představuje, co by s tím jazykem mohla dělat jiného, kdyby jeho tělo něco cítilo, leč nezbývá mu, než si pomyslet, za co ho Bůh trestá. Pozemské slasti jsou mu nadobro odepřeny.
Příště se můžete těšit na slavnou videoherní adaptaci, filipínský superhrdinský film, český sci-fi sitcom a historicky první slasher.
