LFŠ: scény, které vám zůstanou v hlavě – 2. část
Obrazor vám přináší pokračování těch nejzapamatovatelnějších a nejvýraznějších momentů z různorodých snímků promítaných v rámci Letní filmové školy. Některé jsou zapamatováníhodné svou vtipností, jiné znepokojivým, až drsným vyzněním, další zase dojmou nebo rozesmutní, ať už svou osudovostí nebo neumětelstvím. Všechny mají jedno společné, jsou jen malým výsekem toho, co zmíněné filmy nabízí, a ty toho nabízí opravdu hodně, proto by byla škoda je nevidět od začátku do konce. Berte tyto „zářezy“ jako takové malé návnady nebo berličky vedoucí k filmovému zážitku, pro něhož se můžete svobodně rozhodnout. Sem tam se vyskytne lehce nahodilý/nahozený spoiler, pročež čtěte na vlastní nebezpečí a v bezpečí domova (kavárny, hospody, školy, letního baru aj.)
Kovář
Kovář Flavio se vydává společně se svým přítelem a bývalým kovářem Temiongem v jedné osobě, jeho vnučkou Monicou a chlapcem Landem na cestu za zničením bídného (a nechutného) dona Lizarda, který terorizuje jeho vesnici a svět, v němž nic není nemožné nebo dostatečně bizarní. Na cestě překonává nástrahy a bojuje s temnými silami. Díky kouzelné dýce odlité z kovu komety se stává hrdinou a zachráncem své země.
Filip: Zjevení dona Lizarda a vlastně všechny scény, kde vystupuje.
Íla: Zemětřesení odhalující místo úkrytu Kouzelné knihy. Když s ní Temoing běží za Flaviem, utíká po pěšině z levého rámu obrazu k tomu pravému a směrem šikmo ke kameře, následuje střih a Temiong běží od levého rámu obrazu opět k pravému tentokrát šikmo od kamery do hloubky obrazu, což je však střihově naprosto správně. Sekvence zkrátka ukazuje, že Teminong běží s knihou, ale její délka upozorňuje na zbytečnost těchto scén, což působí prostě směšně. To, že Temiong půjde s knihou za Flaviem, je jasné už od jejího nálezu a z rozhovorů předtím! A takový je celý Kovář, filmařsky režisérem Fernandem Poem Jr. je v podstatě zvládnutý, ale neustále někam odbočující a sám sebe prodlužující v nejméně vhodných okamžicích; chybí tomu další přidaná hodnota, která by vysvětlovala, proč tam ty záběry jsou. Například scéna střetu s upíří ženou má být logicky natahovaná, aby napětí zesilovalo a poté přišla očekávaná lekačka. Natahovaná tedy je, ale natolik, že se opět jako v předchozím případě napětí mění v pobavený úsměv na tváři diváka. To je zlatý!
Kosmo
Nový seriál z pera Tomáše Baldýnského bude kultem! Jak by to vypadalo, kdyby Češi měli svůj vesmírný program? To ani nechtějte vědět, anebo raději chtějte. Nejlépe napsaný český sitcom jenom tak něco v míře vtipů, gagů, narážek, pejorativ a drzosti nepřekoná. Čtyři čeští kosmonauti se po politických peripetiích, osobních výpadech a dávce absolutních absurdit možná přece jen podívají do vesmíru v lodi od společnosti vyrábějící tramvaje. Prý se to bude vysílat až po volbách, aby postavy politiků ze seriálu neohrozili hlasování občanů, což je škoda, protože málokdy jsou čeští politici sympatičtí.
Filip: U Kosma je hodně těžké přijít na scénu, která ční nad ostatními, protože každý moment tří promítaných epizod je nabitý černým nekorektním humorem. Možná nejvýraznější je moment, kdy se jedna z hlavních postav, ministr školství setká s ruskou delegací. V pár minutách je shrnuto veškeré trauma česko-ruských vztahů takovým způsobem, že se tomu budete smát ještě dva dny po projekci.
Íla: Zde máme co dočinění s nejlepším českým sitcomem či mikrokomediální sérií, která u nás kdy byla doposud natočena. Vlastně mě po důkladném zapřemýšlení napadá, že tímto vzniká jakýsi nový druh ryze českého typu sitcomu, který překonává i mnohými adorovaný Comeback. Je to dokonce výrazně propracovanější než většina kvalitních zahraničních sitcomů a struktura seriálu není zjednodušená neustále se opakujícími stejnými interiéry nebo postavami. Dochází zde k různým změnám, a tím pádem i ke změnám v očekávání diváka. Nenechá nás to na chvíli vydechnout v přemíře dobře načasovaných gagů a vtipných hlášek nevybíravě kritizujících nešvary společnosti a národní stereotypy. Seriál výrazně upozorňuje na práci s paralelismy i mezi jednotlivými díly. Tohle Vám prostě nemůžeme ve jménu českého kosmického programu a naší vlasti udělat, že bychom prozradili něco víc, na tohle si skutečně počkejte a sami posuďte, co je nejlepší. Ale dobře, za mě jsou to veškeré dialogy mezi ministrem školství, mládeže, tělovýchovy a kosmického programu a jeho asistentem.
Kronika
Nápaditý found footage si hraje s konvencemi sci-fi hororu i superhrdinského originu. Tři teenageři po jednom bujarém večírku objeví jámu se záhadným objektem, který jim dá nadpřirozené schopnosti. Emoční nevyzrálost, šikana a domácí násilí jsou však aspekty, jež nemají dobrý vliv na duševní rozvoj, a tak se potvrdí staré pravidlo, že s velkou mocí přichází velká tragédie.
Filip: Jeden z hlavních hrdinů, spolužáky i otcem týraný Andrew, leží po neúspěšném přepadení benzinové stanice v nemocnici. Zatímco dlí v bezvědomí na lůžku, sleduje ho na stativ připevněná kamera, jejímž pohledem vidíme spícího chlapce a jeho otce, jenž jej přišel navštívit. Když mu rodič roku začne vyčítat smrt matky, kamera se začne přibližovat. Byť se to divákovi může jevit jako čistě filmový, nediegetický záběr, náhlý prostřih do záběrů průmyslové kamery nás ubezpečí, že se skutečně pohybuje kamera i se stativem a Andrew se pomalu probouzí k monstróznímu, krvavému finále.
Íla: Krvavé finále… a když se Matt snaží dostat telekinezí nakupujícímu klukovi v supermarketu z pusy žvýkačku, což se mu jaksi ne/povede.
Doom
Neúspěšná adaptace slavné stejnojmenné videohry vypráví příběh elitního zásahového komanda, které se na Marsu potýká s invazí záhadných monster. Snímek adaptuje spíše třetí pokračování hry, jež se vydalo cestou spíše komorního hororu, než střílečky, a proto se setkal s nelibostí kritiků i diváků. Nutno přiznat, že oprávněně, protože tvůrci nedokázali vystavět funkčně odvyprávěný horor a vytvořili směs pozérské akce v „bladeovském“ střihu a pomalého hororu bez napětí.
Filip: Nejzajímavější (rozuměj nejvtipnější) jsou obecně asi scény, kde se jedna z hlavních postav, hraná Dwaynem „The Rockem“ Johnsonem snaží tvářit drsně. Za všechny jmenujme tu, kde najde legendární zbraň BFG, téměř něžně ji podrží, poctí ji směsicí vzrušeného a drsného pohledu a pronese obdivné: „Shit.“
Íla: Samozřejmě památná scéna, kdy se z point of view stane first person sight. V kině s diváky to působilo dokonce hypnoticky, což umocňoval fakt, že hrdina/víceméně hráč volá jméno sestry Sam a je v jakémsi deliriu. Oproti takovému filmu Gamer, kde také dochází k oscilaci mezi těmito dvěma hledisky, má Doom lepší vyznění v této scéně proto, že zatímco v Gamerovi je uvržení do pozice hráče násilný akt volající po vysvobození, v Doomu představuje vyvrcholení záměru se do first person sight dostat a pořádně si to užít. V tom bezesporu přínos Doomu je, i přes jeho celkem chabé žánrové kvality akčního slasheru.
Základna zemřelých
Svážeči dřeva v nehostinných polských horách mají už dost nebezpečného života, závisejícího na nefunkčních vozech, a chtějí odejít. Zabránit jim v tom má mechanik s přezdívkou Zabawa, jenž na drsné pracoviště přivede i svou nevěrnou ženu. A tak zatímco Zabawa hledá způsob, jak pracovníky u nelukrativního místa udržet, Wanda hledá někoho, kdo by jí naopak poskytl únik. Je ale vůbec kam utéct?
Filip: Zúčtování šoféra Varšaváka s poslíčkem, který krade výplaty po zesnulých, na dělníky se dívá skrze prsty, ponižuje ženy a celkově je to prostě hajzl.
Íla: Převrácení nákladního vozu a smrt Apoštola zavaleného kládami, který jediný byl postavou bez nějakého toho kostlivce ve skříni.
Návrat Darny
I Filipíny mají svou superhrdinku. Darna kombinuje prvky několika těch slavnějších – má něco ze Supermana, něco ze Shazama, hodně z Wonder Woman. A momentálně bojuje proti zlovolné Valentině, jejíž rozrůstající se hadí kult ohrožuje jak osud světa, tak i duševní zdraví hrdinčiny matky.
Filip: Darna ikonicky běžící před vybuchujícím pozadím. Filmovým pozadím, abychom si rozuměli.
Íla: Darna běžící čelně ke kameře a její ňadra houpající se do rytmu heroické hudby. Anjanette Abayari je velmi hezká a roztomilá filipínská herečka, ať už v kostýmu Darny nebo v civilu.
Předvečer svátku všech svatých
Průkopnický horor Johna Carpentera, díky němuž filmový svět poznal několik maskovaných zabijáků, likvidujících nesympatické teenagery. Psychiatr Loomis má jednu velkou životní starost – pacienta Michaela Myerse, jenž v šesti letech ubodal vlastní sestru a od té doby nevykazuje známky sociální interakce. Ztělesněné zlo, které pohání jediný pud – zabíjení. Michaelovi se po patnácti letech v blázinci podaří utéct a zahalen ve znetvořené masce Williama Shatnera se vydává do rodného městečka Haddonfield, jehož populace brzy klesne o pár náctiletých. Film spoléhá především na rostoucí napětí, atmosféru blížící se hrozby a pocit všudypřítomného ohrožení.
Filip: Doktor Loomis během filmu vynakládá hodně energie, aby Michaela našel. Až tak moc, že se Michaelovi podaří bez povšimnutí projet autem přímo kolem něj.
Íla: Michael se už potřetí zvedá, ač by měl být již dávno mrtvý nebo aspoň úspěšně znehybněný.
Ztraceni v Mnichově
Metakomedie Petra Zelenky začíná jako lehce podprůměrná komedie o novináři a papouškovi, který způsobí politický skandál. Film se však brzy překlene do absurdního hraného dokumentu o vzniku filmu a skutečné povaze Mnichovské dohody a mezinárodních vztahů vůbec. Snímek přitom pracuje s tezí historika Jana Tesaře o tom, že neslavná historická událost ve skutečnosti vůbec nebyla takovou tragédií, jak nás učili ve škole.
Filip: Režisér Tomáš Bambušek a herec Martin Myšička vysvětlují producentovi Vladimírovi Škultétymu Tesařovu tezi Mnichovské dohody. Byť je to jedna z mála nekomediálních scén filmu a v podstatě se v ní cca sedm minut pouze sedí u stolu a hovoří, je svým tématem a postupnou eskalací strhujícím a dynamickým zážitkem sama o sobě.
Íla: Moment, kdy první část filmu končí a začíná druhá, která vysvětluje tu první a divákovi je jasné, že tady něco nehraje a vše bude trochu jinak, než se na první pohled zdá.
Proměna
Adaptace slavné povídky Franze Kafky v režii Jana Němce je groteskním a zároveň tragickým příběhem obchodního cestujícího Řehoře Samsy, jenž se proměnil v hmyz a pokorně vnímá narůstající nechuť ze strany vlastní rodiny. Samotného Řehoře ve filmu nikdy neuvidíme, neboť jeho scény jsou snímány z jeho hlediska, o to větší je ale identifikace se smutným hrdinou. Kdykoli odněkud spadne nebo je mu ublíženo jeho otcem, bolí to diváka za něho. Kdykoli se vůči němu rodina projeví násilně, štítivě nebo pohrdavě, vnímáme i tuto bolest. Málokterou fikční rodinu se naučíte nenávidět tak, jako Samsovy.
Filip: Jediný člen rodiny, který je na Řehoře hodný a nebojí se s ním komunikovat nebo jej občas i pohladit, je jeho mladší sestra Markétka. O to mrazivější je pak během posledních minut filmu její monolog o tom, že Řehoř by měl v zájmu rodiny zemřít.
Íla: Řehoř Samsa je v broučím těle nemotorný a kdykoliv vyleze na postel, na stůl nebo na lustr, neudrží se a spadne. Rány jsou to takové, že to diváka bolí za něho, jak bylo napsáno v anotaci výše. Zatím nejsugestivnější hlediskové záběry z celé sekce Point of view Letní filmové školy, které skutečně staví diváka do role postavy, která je obětí svojí proměny. Je to větší klec než třeba ve filmu Skafandr a motýl, protože zde už „hrdina“ není ani člověk, ke kterému by se i přes jeho „handicap“ rodina chovala hezky a komu by chtěl někdo pomoci.
Neohlížej se
Filipínský horor vypráví dva děsivé příběhy – hrdiny prvního jsou zdravotní sestra a její přítel novinář, kteří vyšetřují záhadná úmrtí pacientů na dívčině pracovišti. Druhý příběh ukazuje rodinu, která se právě přistěhovala do staršího domu. Jak už to tak ale s takovými domy bývá, vyjde najevo krvavá minulost, která ještě není tak úplně minulost. Obzvlášť, když hrdinka příběhu nalezne ve sklepě zrcadlo, které ukazuje budoucnost.
Filip: Závěrečná hostina mrtvých.
Íla: Vysvětlení před závěrečnou scénou, čím spolu oba příběhy souvisí, což je pro leckoho celkem odhadnutelné už během průběhu druhé povídky.
