LFŠ: scény, které vám zůstanou v hlavě – 3. část
V poslední části článku, reflektující ty nejlepší momenty z filmů promítaných na Letní filmové škole, opět mísíme těžký art s žánrovou tvorbou. Pokud hledáte momenty, které vedou k osvěžujícímu filmovému zážitku, čtěte dále, protože ze zmíněných filmů jsme opět vybrali ty nejpamátnější scény. Mějte ale na paměti, že článek obsahuje spoilery.
Terče
Film z produkce Rogera Cormana. Oproti jiným jeho filmům, které jsou levné, přímočaré a bez nadstavby, se v případě Terčů jedná o mnohovrstevnaté dílo. Režisér Peter Bogdanovich dostal od Cormana tuhle zakázku, ale původně měl dotáčet jenom nové scény s novými herci, které se měly stát doplňujícím materiálem již natočeného. Stárnoucí hvězda hororových filmů Byron Orlok (Boris Karloff) váhá, jestli se má účastnit diskuze v autokině po filmu, kde hraje stěžejní roli. Jeho vytrvalá asistentka i přítel Sammy, v podání samotného režiséra Bogdanoviche, se ho snaží přemluvit k účasti, ale nikdo netuší, jaký horor se odehraje v autokině; mnohem syrovější a děsivější než na filmovém plátně, které jich zažilo stovky, možná tisíce. Bobby Thompson je spořádaný manžel a poslušný syn svých rodičů, jenom mívá občas zvláštní pocit, když drží pušku v ruce. Chtěl by vše říct své ženě, když odchází na noční směnu, ale nestane se tak. Po návratu z práce nachází Ilene svého manžela v posteli s cigaretou v ruce a zcela jiným výrazem. Výrazem, který ohlašuje smrt všech, ze kterých se stanou nevinné terče. Filmové horory jsou fajn, nikoliv tak ty skutečné.
Íla: Bobby zcela chladně, jako by šel do práce, připraví munici a nabije zbraň, v klidu si lehne a připraví se na střelbu do jedoucích aut na nedaleké dálnici. Vše je bez emocí jako Bobby sám.
Filip: Závěrečná konfrontace Orloka a Bobbyho, která podtrhne Orlokovu zpochybňovanou velikost a zboří Bobbyho vražděním zbytnělé ego.
Matka Johana od Andělů
Jerzy Kawalerowicz do role matky Johany obsadil svou smyslnou manželku, s níž prožíval vášnivý, romantický vztah. Smyslná je také ve filmu, kde hraje údajně démony posedlou představenou kláštera kdesi v Polsku v 17. století. Příběh se odehrává po upálení prvního kněze podlehnuvšímu kouzlu démonické jeptišky. Přichází fanaticky založený kněz Suryn, snažící se vymýtit démony bránící pobožnému životu Johany, ale co když je to lidská přirozenost, jak praví rabín, k němuž si Suryn přichází pro radu? Jsou to opravdu démoni nebo jenom touha po lásce a naplněném životě?
Íla: Rozmluva kněze s rabínem. Suryn a rabín jsou postavy zahrané stejným hercem Mieczyslawem Voitem. Voit v roli rabína poučuje Suryna, co že se to děje s matkou Johanou. Suryn stále nechápe, až s hrůzou uteče, když si uvědomí, že on je také rabínem a vše je jednota. Přesto nepochopí zhola nic.
Filip: Ďábel ve filmu možná není skutečný, ale pro Suryna je skutečný dost. A to tak moc, že se „jím“ nechá přemluvit k dvojnásobné vraždě, aby zajistil Johaninu čistotu.
Insiang
Charakterová studie ženy. Ze zneuctěné a ponížené Insiang se stává pomstychtivá bestie, ale upřímně, není se jí co divit, když vlastní matka není schopná projevit kapku lásky. Po odchodu otce Insiang s jinou ženou a sprostému vyhazovu otcových příbuzných se mladá hrdinka stává terčem verbálních a fyzických útoků hysterické nevyrovnané matky a sexuálním objektem uspokojení jejího výrazně mladšího partnera. Film Lino Brocka se dočkal uvedení v Cannes v sekci Cannes Classic a platí za jedno z nejvýraznějších děl filipínské kinematografie. Život ve slumech není romantický ani venkovský život opěvující, ale drsný a kriticky nahlížející na nestabilní sociální podhoubí filipínské chudiny.
Íla: Katarzní konfrontace s matkou, které Insiang vypálí do tváře veškerá příkoří, až matku dostane do nepříčetného stavu, čímž to rozzuřená stará ženština nesnese ponížení a ubodá svého mladého milence.
Filip: Matka Insiang sprostě vyhodí ze svého příbytku chudé příbuzné, aby si tam mohla nastěhovat mladšího milence. A protože je to ještě málo svinské, vezme jejich dětem šaty, které jim původně koupila, a nechá je bloudit po bezútěšných ulicích nahé.
Dáma v jezeře
Snímek z roku 1947 je považován za první film výhradně snímaný z hlediskového záběru, patřícímu hlavní postavě. Tou je detektiv Philip Marlowe, dost cynický a sarkastický chlapík házející jednu hlášku za druhou. To dělá z Dámy v jezeře mimořádně vtipnou podívanou, ač se jedná především o konverzační detektivku. Kritika filmu snímek vnímala jako dílo, které mělo být vzhledem k formě vyprávění vnímáno realističtěji, avšak spíše způsobuje divákovu distanci. Postavy se výhradně dívají do očí hlavnímu hrdinovi, v jehož kůži má být díky hlediskovému záběru také divák. Převedeno do reality: všichni, které potkáte, se vám bezpochyby nebudou hypnoticky dívat do očí, děj se, co děj. To je stejně úsměvné jako hláškující Marlow. Ale snaha užití POV se přesto cení.
Íla: Marlowe a Adrienne Fromsettová stojí čelně k zrcadlu, kde vidíme jejich odrazy, což je zapříčiněno hlediskem Marlowa. Avšak na sebe se nedívají, nýbrž před sebe, čímž je o to víc umocněn prkenný dojem hlediskového záběru v tomto filmu.
Filip: Je tam dost bizarních momentů, ale připojuji se k tomu, že scéna se zrcadlem je top.
Šmírák
Britský film z roku 1960 se vyjadřuje ke kinematografii a její voyeuristické povaze. Hlediskové záběry použil režisér Michael Powell velmi chytře a účelně. Umocňují strach oběti před aktem vraždy. Kamera, přibližující se k nebohým ženám, se stává pasivním pozorovatelem strašného utrpení. Snímek se dočkal znechucených recenzí, neboť byl na tehdejší dobu samotným tématem nemorální, což ohrozilo kariéru režiséra. Příběh vypráví o vyšinutém Marku Lewisovi, jehož otec určoval pokusy na vlastním synovi důvody, z nichž pramení lidský strach. Uznávaný neurolog tehdy ani netušil, jaké monstrum ze syna stvoří. Mark, v touze po poznání čiré hrůzy, dává okusit svým obětem to, co mu pomůže vrátit pocit opravdového strachu a možná i pochopit.
Íla: Boj Marka Lewisse sama se sebou, když nechce ublížit jediné milované osobě Helen a prosí ji, aby neměla strach. To je trochu ironické v momentě, když si uvědomíte, že máte před sebou šmíráckého vyšinutého sériového vraha.
Filip: Markova konfrontace se slepou sousedkou. Mark uvažuje čistě vizuálně. Klame okolí svým plachým vzhledem, natáčí si vraždy na kameru a potřebuje, aby oběť při pohledu na jeho vražedný nástroj pocítila strach. Nevidomou ženu, která si chybějící zrak dávno umí vynahradit ostatními smysly, ale neoklame. A také ji nedokáže zabít, jeho vizuální vražedná pomůcka na ni logicky nefunguje.
Slepá ulička
Mnohem lépe využity hlediskové záběry než ve starší Dámě v jezeře. Point of view hrdiny Vincenta Parryho (Humphrey Bogart) buduje jeho osobnost. Film lze rozdělit do dvou částí. První, když ještě není jasná identita Parryho a motivace, je vše zprostředkováno skrze jeho pohled, po plastické operaci obličeje však s novým člověkem přichází také nové obzory vývoje příběhu a naděje, že přece jenom pozná pravdu a sice, kdo byl vrahem jeho manželky a proč. V tom mu pomáhá půvabná, erudovaná a chladně netečná Irene Jansen (Lauren Bacall) a další známí i neznámí, vítaní i nevítaní.
Íla: Amatérské alibi Vincenta Parryho v ranním bistru, když není schopen ani lehce přesvědčivě zalhat oficírovi a ještě amatérštější pokus o útěk, který mu náhodou vyjde, když ho policista bere na stanici.
Filip: Setkání s taxikářem, který mu zcela nezištně nabídne pokoutního plastického chirurga.
Barevné kolo
Věřte tomu nebo ne, ale viděli jsme všechno ze sekce Point of view (naše oblíbená, no jo no), ale pouze jeden mumblecore a hned takovou pecku! Podle úvodu Jana Jílka se však přece jen nejedná o mumblecore, který by byl typický, jako třeba Hannah jde po schodech nebo Funny Ha Ha. Snímek měl jako jeden z indie filmů celkem pevný a propracovaný scénář s minimem improvizace hlavních postav a dostal se do povědomí evropských diváků uvedením na festivalu v Locarnu. Na scénáři se společně s režisérem Alexem Rossem Perrym, který si v Barevném kolu také zahrál, podílela stand-up komička Carlen Altmanová, představitelka hlavní ženské role. V tomhle netradičním road movie se dva loserští sourozenci JR a Colin vydávají za bývalým přítelem JR, vysokoškolským profesorem, u něhož má Colinova sestra ještě nějaké věci. Přitom jsou cyničtí, lehce rasističtí, neberou si servítky, ale hlavně i přesto všechno působí velmi sympaticky. Incestní romantické vyvrcholení je už pak jen stvrzením jejich vzájemného porozumění, ač zůstávají bídníky svých nevýrazných životů.
Íla: Vytahování se spolužáků na JR, která, aby nevypadala jako loser, raději zalže, že pracuje jako zdravotní sestra, ač je jejím snem stát se hlasatelkou. Plus neustálé navážení se JRiných spolužáků do jejího bratra, který je naštěstí pozvrací. Je to snad jediné malé zadostiučinění v (barevném) kole zklamání a životního selhání.
Filip: Když sourozenci přijedou na hotel, setkají se s otravným, silně věřícím a bigotním recepčním, před nímž musí předstírat, že jsou manželé. Toto tvrzení musí stvrdit polibkem, což patří mezi psaná pravidla hotelu.
Monstrum
Dobrý příklad kombinace hlediskového záběru a found footage. Hledisko se vztahuje především na postavu kameramana. Podobně jako v Blair Witch by si divák neměl klást otázku, proč neodloží dotyčný kameru a nepomůže ostatním či nezdrhá s volnýma rukama, což by bylo logičtější. Zde logika manipulace s kamerou ustupuje do pozadí intenzivnímu prožitku z okolního dění. Není důležité, jak trefně podotkl v úvodu Viktor Palák, jak a kdy bude Monstrum přemoženo (pokud vůbec), ale jestli bude zachráněna přítelkyně Beth jednoho z hrdinů Roba. Od oslavy se prostřednictvím kamaráda Huda, který drží kameru, přesouváme Manhattanem za záchranou uvízlé dívky. Metoda found footage podtrhující dokumentárnost snímku vtiskuje Monstru autentickou atmosféru.
Íla: Hlediskový záběr z televizní kamery, která ukazuje velikost Monstra, přičemž zní komentář: „Zdá se, že z toho něco padá.“ A vzápětí vidíme, že to, co padá, jsou menší dravé potvory sápající se po vojácích. Co myslíte, setkají se s nimi i hlavní hrdinové? Ano, myslíte si to dobře.
Filip: Vběhnutí hrdinů do metra, zatímco kolem nich probíhá vojenský pozemní útok na Monstrum. A především záběr, kdy poprvé naplno spatříme jeho tvář.
Maniak
Tohle je tak brutální, nechutné, odporné, drastické, oplzlé a hnusné, až krása pohledět. Vypadalo to, že po Pánovi prstenů už Elijah Wood nebude spojován s jinou rolí než s Frodem Pytlíkem, ale v tomhle opusu voyeuristického hnusu se mu podařilo dokázat, že jako herec má dramaticky (nebezpečný) rozsah. Moderní odpověď na Šmíráka v mnohem drsnějším provedení, to je Maniak. Maniakální psychopat Frank v psychedelickém studeném velkoměstě s choutkami skalpovat ženy. Na fikční svět nahlížíme očima (anti)hrdiny, který je mnohdy nejistý, když se blíží ke své oběti, až je nejistý i divák sledující spolu s ním krvavou podívanou. Film chtěl dosáhnout toho, o čem vypovídají vrahové, a to euforického pocitu sálajícího z Franka, který se při vraždění cítí, jako by vystoupil mimo své tělo. Scenárista Maniaka Alexandre Aja stojí mimo jiné jako režisér za remakem Hory mají oči, taktéž uváděném v sekci POV na LFŠ.
Íla: Všechny vraždy, těžko vybrat jen jednu, každá je hnusná jiným způsobem, ale všechny jsou poctivě nechutné a samo sebou z POV, kromě jedné, což má svůj účel.
Filip: Pocta plakátu k původnímu snímku z roku 1980, jehož je Maniak remakem.
Přízraky noci
Hororová antologie z britského studia Ealing. Několik povídek, propojených vracejícím se snem ústřední postavy, však nemá stejnou úroveň. Jedná se o pět příběhů spojených rámcovým příběhem. Ten začíná příchodem návštěvníka do venkovského domu, v němž se nachází šestice lidí, z nichž někteří vypráví podivné události, které se jim staly, nebo o nich slyšeli. Alberto Cavalcanti režíroval slabší Dětskou slavnost a Psycho připomínající Břichomluvcovu loutku. Charles Crichton si vzal na starost povídku z vtipnějšího soudku, a to Golfový příběh. Basil Dearden stojí za hlavním příběhem veškeré povídky propojujícím, a za známým, ač strašidelným příběhem Vozka smrti. A Zrcadlo s drasticky pojatým koncem natočil Robert Hamer. Ačkoliv jsou dnes horory již někde jinde, není nadto se příjemně leč nenásilně bát.
Íla: Určitě první povídka s Vozkou smrti. Je to taková poctivá jednohubka. V mnoha variantách se objevuje po celém světě a příjemně po ní zamrazí. Když vám někdo řekne: „Ještě tu mám jedno místo,“ mějte se na pozoru. Ale břichomluvec či Zrcadlo také stojí zato.
Filip: Scéna z Golfového příběhu, kdy se jednomu z ústředních hrdinů povede trefit gesto, které jej může teleportovat na onen svět. A teď schválně – povede se to tomu duchovi, nebo tomu živému?
Ucho
Režisér Karel Kachyňa a scenárista Jan Procházka to po natočení Ucha neměli jednoduché a oba vlivem režimu trpěli mnohými omezeními. Procházkovo jméno nesmělo být zaneseno ani do titulků a snímek se do kin nedostal, až v roce 1990. Ucho je jedním z mála případů užití hlediskových záběrů v československém filmu, ty jsou zprostředkovány flashbacky z kádrového večírku, z něhož se navrací ústřední manželský pár v podání Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého. Stranický funkcionář se s manželkou doma nacházejí odposlouchávací zařízení a bojí se nejen o postavení a majetek, ale také o vlastní existenci.
Íla: Veškeré stěry Brzobohatého z nevymáchané huby Jiřiny Bohdalové, která hraje parádní semetriku a dává tušit, že je moc příjemnou a milou manželkou. A její splachování „uch“ do záchodu, to už je hra na vážnější strunu.
Filip: Ano, hlášky Jiřiny Bohdalové bezpochyby patří k tomu nejlepšímu.