Liga spravedlnosti (2017) – Liga brakovosti – párová recenze
Uvedení nejočekávanějšího superhrdinského filmu roku provázelo netradiční napětí. Po všeobecném zklamání z prvního duelu Batmana a Supermana a Sebevražedného oddílu přišla Wonder Woman s novým, lehčím pojetím a mnohem lepšími výsledky. Jak si tedy nakonec stojí týmovka, kterou můžou diváci přijmout, stejně jako ji i vypískat? Dozvíte se v párové recenzi.
Íla: Liga spravedlnosti to má a bude mít velmi těžké, protože se v žádném případě nejedná o bravurně zvládnutý blockbuster. Snímku kraluje naprostá absence plejády souvislostí a logických vysvětlení vzájemně provázaných situací. Můžete si hledat hlubší motivace pro postavy, jak je vám libo. Nejsou tam. Respektive, ne že by bezmezně neexistovaly, ale ve filmu naleznete pouze přibližné přiblížení dějově provázaných linek, z nichž velmi lehce vyplývá, proč by měly být pro konání postav motivující, ale to stále neznamená, že by byly primárně důležité. Disponují pouze primitivním účelem, skrze který lze identifikovat dvě sekvenční možnosti. Dostat hrdiny k sobě kvůli společné konverzaci a dostat hrdiny k sobě kvůli společné akci. Tento film operuje s tím, co je typické pro brakové akční žánrovky, které nejsou dokonalé, ale mají něco do sebe. Patrná je taktéž syntaxová nevyváženost. Především v akčních scénách, kdy hrdinové fungují jako tým, je ne zcela tato střihová skladba zvládnutá. Z velkých celků, kde probíhá akce v předním i zadním plánu plátna současně, dochází během dvou až tří vteřin ke střihu na záběr ve velkém detailu a opět na velký celek. A to několikrát za sebou. Divák při té rychlosti pořádně nepostřehne ani jedno z toho. Ne, že by nebylo patrné, o co se ve scéně jedná, ale její rychlost divákovi nedovoluje užít si akci a stát se její součástí společně se superhrdiny, se kterými má (sou)cítit.
Filip: Když mluvíme o akci, vidím u Ligy spravedlnosti určité zlepšení. U snímků Muž z oceli, Batman vs Superman i Wonder Woman bylo vyprávění strašně nevyvážené. První polovina všech tří filmů se více nebo méně táhne, abychom mohli poznat charakter postav, s tím, že akce tam byla minimální. Ve druhé polovině jí naopak zase bylo tolik, že posledních cca dvacet minut bylo nesnesitelně únavných. Liga spravedlnosti má tu výhodu, že akci rozprostírá napříč vyprávěním a prokládá ji poznáváním jednotlivých hrdinů, a na finále jí zbyde tak akorát. To je velké plus. Samozřejmě filmu zůstaly hlavní trademarky jak série, tak režiséra Zacka Snydera jako takového, tedy zpomalovačky. Ty jsou o něco méně otravné a občas i motivované. Nejde jen o zachycení cool pózy. U první scény s Wonder Woman jde ještě čistě o to, zachytit její sošnost (a sexy postavu). Zpomalovačky s Flashem ale ukazují jeho schopnosti a minimálně ve dvou případech pomáhají zvyšovat napětí.
Íla: Souhlasím s tím, že množství akce není úmorné a občasná kooperace superhrdinů působí svižně. Stejně tak zajímavě funguje jev, ke kterému u Ligy spravedlnosti dochází, a tím je, že i přes větší množství negativ působí film jako celek velmi pozitivním dojmem. Osvěžující je právě jeho motivační a střihová nedokonalost. Pokud tohle přijmeme jako normy filmu, můžeme se soustředit na jeho hodnotnější stránky. Film Batman vs Superman: Úsvit spravedlnosti nám vsugeroval, že tyto postavy nejsou vtipné. U Wonder Woman dochází k humoru pouze tehdy, když je jako žena konfrontována s mužským prostředím první světové války, které se účastnila před sto lety, takže se za tu dobu již plně etablovala do nového prostředí a film proto nemá důvod dělat z ní hlupáka kvůli nepochopení pro ni cizí kultury. Z trailerů zase vyplynulo, že Cyborg ani Aquaman nejsou obratnými komiky. Oproti většině filmů marvelovského univerza je tu vtipů poskrovnu, ale pokud už jsou, pak mnohem vypointovanější a vtipnější právě kvůli tomu, že je nečekáte. Stejné je to se sympatičností postav. Historie každé z nich je zběžně načrtnuta, ale stačí to k tomu, aby divák superhrdinům fandil a chtěl je vidět pohromadě v jedné místnosti. Konverzační sekvence jsou přínosnější než samotná akce.
Filip: Přikláním se k tomu, že vidět v komické situaci Affleckova zachmuřeného Batmana nebo drsňáckého Aquamana je mnohem více osvěžující a o dost působivější, než vidět v ní Thora, u kterého se to už automaticky čeká, nebo slyšet po stodvacáté vtipkovat Iron Mana. Kde začínají být humor a sebeironie marvelovek už trochu únavné, tam lépe působí u obvykle smrtelně vážných postav od DC. Filmový Flash je oproti tomu jasnou komickou figurkou, ale zase tím tvoří zajímavou postavu pro samostatný superhrdinský film. Šílená mimika Ezry Millera a podivné a zmatené věci, které jeho postava říká, mají potenciál pro představení netypického hrdiny, vzdáleného od téměř až božských figur Batmana, Supermana a Wonder Woman. Bývá sice srovnáván s poslední verzí Spider-Mana, na rozdíl od něj ale není jen puberťákem, který se v roli superhrdiny a celkově v dospělém životě ještě hledá, ale svéráznou, trochu dětinskou osobností, která si s ostatními lidmi moc nerozumí a nejspíš to už u něj lepší nebude.
Íla: Ezra Miller se jako Flash povedl dokonale. Prozatím je rozhodně nejoriginálnější a nejvtipnější ze všech Flashů, kteří kdy byli obšťastněni filmovou či seriálovou rolí. S fyziognomií svého obličeje dokáže vyjádřit celý regiment pocitů, a to k tomu ani nemusí nic říkat, stačí dostatečně přesvědčivě zakoulet očima, otevřít ústa nebo nahodit poker face. Když se k tomu přidá ještě záměrně nemístná či dostatečně pitomá poznámka, je opravdu na světě takový superhrdina, kterého se chce sledovat nejen kvůli superschopnostem, ale také kvůli propracovanému charakteru. Ostatní hrdinové nakonec nejsou tak zbožštělí, jak tomu bylo ve filmu Batman vs Superman, což umožňuje scénáři udělat je zranitelnými a pochybovat o jejich úloze v týmu. Těmto obavám ostatně dá průchod Aquaman, když má projev ke každému ze zmíněných superhrdinů, což je zakončeno vtipnou pointou. Dalším stmelujícím znakem filmu je strach a strachem jsou také krmeny nestvůry-paradémoni hlavní záporné postavy, samozvaného boha, Steppenwolfa, který je typickým klišoidním záporákem s cílem zničit svět, což je také jediným jeho pseudomotivem. V souvislosti se zkázou země jsou ve hře tři mocné krychle, z nichž jednu hlídají Amazonky, druhou Atlanťané a třetí „zcela logicky“ zakopali lidští králové (až směšně imitující vládce z Pána prstenů) někam metr pod zem, takže „je jasné“, že ji „nikdy nikdo nenajde“. Jsou to velmi zbytečné nápady, za něž se musí stydět každý McGuffin, který kdy byl použit, ale už se stalo. Lze to však brát s nadhledem a vědomím, že díky přítomnosti Steppenwolfa se z filmu stává sonda do rozšířeného (superhrdinského) DC univerza a do subsvětů postav, kam je divákovi dovoleno povrchně nahlédnout. Při tom irelevantním nahlížení jsou však už přehlédnuty zásadní otázky, které si nikdo ani nepoloží, jako například: Proč nebyly ty zatracené krychle zničeny, když mají údajně představovat samou podstatu zla? Lze je vůbec zničit, a pokud ano, tak jak? Proč by je měl vůbec někdo chtít sakra hlídat, když by šly třeba zdemolovat úplně a nikdo by je nemohl použít k nekalým účelům? A ještě jedna věc, v poznámkách k filmu mám zapsanou tuto větu „Dementi si nechají úplně zbytečně šlohnout poslední krychli.“ Z toho mělo vyplynout, že se ve filmu nachází mnoho směšných lapsů, avšak jejich směšnost není pro film dehonestující, ale docela zábavná a s tímto přístupem si lze film užít. Někdy to vskutku není záměr tvůrců, jeden příklad za všechny: Cyborg se spojí s Wonder Woman a ona se s ním chce sejít, ale (v titulcích) „mezi čtyřma očima“ (face to face), načež následuje další záběr, kde stojí Wonder Woman naproti Cyborgovi s ohromným výstřihem, takže výraz „mezi čtyřma očima“ má najednou zcela jiný význam.
Filip: Ano, celá ta flashbacková sekvence, vysvětlující původ magických kostek, je taková horší kopie úvodní sekvence Pána prstenů, což filmu paradoxně přidává na té roztomilé béčkovosti. Tak lze k Lize spravedlnosti přistupovat. Příjemné béčko se sympatickými hrdiny, které sice rozumu moc nepobralo, ale na zábavě to neubírá. Není to lepší film, než BvS, protože v něm přibyl humor. K vážné, zadumané formě BvS bych byl přístupnější, kdyby byla lépe vypravěčsky zvládnutá (její prodlouženou verzi jsem taky ocenil mnohem víc). Je lepší také proto, že se konečně povedlo najít rovnováhu mezi vyprávěním dobrodružného příběhu a akčními scénami, a zobrazit vztahy mezi superhrdiny tak, že fungují. Což se nedá říct například o Sebevražedném oddílu. Jděte na Ligu spravedlnosti jako na oddychové béčko, a zklamaní nebudete.
Íla: Já rozhodně zklamaná nejsem… až na ty tři stupidní krychle.
