Medvědí ostrovy – Sníh, mráz, led a nekonečný klid v duši – esej

Martin Ryšavý se jako jeden z mála českých režisérů věnuje etnografickému dokumentu. Doposud se ve svých filmech zaměřoval na Dálný východ, konkrétně na vietnamskou elitu etablující se z Československa zpět do své rodné země v dokumentu Kdo mě naučí půl znaku i na opačný pohled, kdy sleduje každodenní život Vietnamců a jejich problémy v České republice v Zemi snů a poté v Banánových dětech. Ale nejbližší a nejčastější je pro Ryšavého sibiřská tematika. Zkoumá nejodlehlejší místa východní části Ruska a setkává se s prostými lidmi, kteří se v jeho podání stávají lidmi neobyčejnými, a dokazuje, nakolik je každý život neopakovatelným údělem.

4099-medvedi-ostrovy-foto3

Ideou života na Sibiři zaujal snímkem Afoňka už nechce pást soby, o chlapci zmítaném mezi povinnostmi, jimiž je chov sobů, a vlastní touhou se od takového způsobu života oprostit. Dalším snímkem z východního Ruska byl film Malupien, Olšový Spas, v němž se oblastí zájmu stalo Jakutsko, kam se vrátil zatím ve svém posledním dokumentárním snímku Medvědí ostrovy. S malou skupinou mužů se vydal na nejodlehlejší místo Republiky Sacha, do Nižněkolymského okresu, kde navštívili prázdnou polární stanici nacházející se na Medvědích ostrovech ve Východosibiřském moři. Díky své touze poznat život lovců a zároveň správců stanice, zachytil minulost osamělých lidí, která by jinak zůstala navždy skryta. Daleko, na konci světa, kde není čas důležitý, kam lidská duše nezabloudí, a okolí pokrývá zamrzlá bílá pláň, zažil ve společnosti zkušených lovců několik týdnů klidu, míru a pokory, ale i napětí z lovu sobů nebo radost ze setkání s bílými medvědy.

Předtím, než nás režisér seznamuje s prázdným obydlím meteorologické stanice, jež má být na delší čas útočištěm přítomných mužů, vydává se s nimi nejprve na cestu zamrzlou pustinou. Již v prvních záběrech na prázdnou ledovou krajinu lze spatřovat metafyzický přesah snímku. Při putování do cíle se dostáváme do nadpozemské roviny zmítané mezi minulostí a přítomností člověka, což se vzápětí potvrzuje doprovodným komentářem, který je záznamem dávných rozkazů, úředních pokynů a vyhrocených situací, kdysi odehraných na polární stanici. Minulost i současnost se slévají v jeden celistvý obraz, jehož přesah je neustále připomínán a stává se univerzálním poselstvím o životních hodnotách.

Během pobytu se čtyři muži věnují nejrůznějším činnostem, vydávají se na lov sobů nebo vyjíždějí na pláň pozorovat medvědy, pátrají v opuštěných budovách a nacházejí věci z dob dávno minulých, které ještě víc prohlubují myšlenky lidského údělu. Nacházejí fotografie, administrativní dokumenty či staré záznamy s přestupky. Minulost mrtvých je oživována jejich skutky a střetává se se zkušeností starého lovce Ivana, jehož životní příběhy dotvářejí historii meteorologické stanice. Narativní téma se začíná objevovat pozvolna. S postupujícím časem syžetu se velmi pomalu dostáváme blíž k nitru starého Ivana, který se zároveň stává spojnicí mezi oběma světy: minulostí a přítomností, smrtí a životem i životní zkušeností a nadšením z nového, nepoznaného. Přibližování k vypravěči Ivanovi v dokumentu odpovídá skutečné intenci režiséra získat od starce zajímavé informace využitelné pro vyprávění. Až s uplynulým časem stráveným ve společné blízkosti se doslova „podařilo prolomit ledy“. Bez pomoci ostatních mužů, kteří fungovali jako iniciátoři rozhovorů, by byl patrně režisér nucen vystavět naraci na jiném základě než na jednotlivých monolozích starého Ivana. Prožitá zkušenost režiséra vyzdvihuje vzájemnou pomoc, ale též upozorňuje na vlastní zájem mužů zanechat za sebou životní záznamy a zůstat „nesmrtelnými“ – neskončit pouze jako vzpomínka, na níž bude jednou zcela zapomenuto. Ale také, přiznejme si to, utéct všednodenní nudě a seznámit se s novým člověkem (režisérem), který má tu moc udělat z nich za použití filmového média neobyčejné lidi. Navíc je schopen poukázat na náročné životní podmínky, samotu, ale i na melancholii, které se po nějaké době člověk v prázdné krajině nevyhne a začne vzpomínat.

17743-default-katalog_2011_docu-out_medvedi-ostrovy_wf-2

Vyprávění Ivana je ze začátku snímku mnohdy přerušováno úředními hlášeními z let 1987-1995, nalezenými na meteorologické stanici. Do ticha přerušovaného hukotem větru či tichými rozhovory lovců vstupují monotónně čtené rozkazy i záznamy o porušení morálky bývalých meteorologů. Pokyny pro výzkumníky se kombinují až s bizarními hlášeními, o jejichž aktérech není zjištěno nic bližšího. Těžko říci, jestli byla záměrně vybírána pouze kontroverzní hlášení nebo naopak irelevantní záznamy, ale jejich prolínáním se tak vytváří hluboký kontrast o osudech jednotlivých osob, které kdy spravovaly stanici. Zatímco o některých postavách nezjišťujeme téměř nic, kromě řádně splněných povinností, někdy hlášení svou naléhavostí až překvapí. Například zpráva o muži, který permanentně holdoval alkoholu, až se jednoho dne, navíc za sněhové bouře, opilý vytratil ze stanice a bloudil ledovou krajinou. Záznam mimochodem končí stesknutím pisatele, že pravděpodobnost návratu ztraceného pijana je minimální, neboť bylo možno v posledních dnech zpozorovat zvýšený výskyt hladových medvědů v okolí stanice, nehledě na skutečnost, že téměř v -40 stupních je šance na přežití velmi malá. Osud muže zůstává nejistý, dál zpráva nepokračuje. Byl snad napaden medvědem nebo umrznul? A co muž, který se nedokázal dohodnout s ostatními obyvateli stanice ani nezapisoval řádně záznamy? Ukazuje se, že samota a minimální kontakt s ostatními kolegy v nepřístupném místě (nemáte-li sněžný skútr) z člověka buď vydá to nejlepší, především jeho ochotu a vůli pomáhat, nebo naopak nejhorší, už jenom z důvodu neschopnosti vyrovnat se s daným údělem.

Etnografické hledisko podporuje nejen snímání skutečného, viděného a zažitého, jako tomu je v případě lovu sobů a následného zpracování jejich masa, ale též inscenační metoda vyzdvihující kulturu těch, kteří plnili na stanici svou službu. Zachyceny jsou nejrozmanitější předměty a osobní věci neznámých vlastníků, které jednak slouží pro vyjádření ducha minulosti, jednak ukazují na způsob života a práce na stanici. V jednom z delších záběrů snímajících postupně artefakty na psacím stole, si můžeme všimnout fotografie mladého děvčete. Režisér danou fotografii viděl při první obhlídce pokoje a rozhodl se ji spolu s ostatními věcmi zachytit, avšak když se po určité době odhodlal k natáčecímu činu, fotografii na stole již nenašel. Musel ji proto opět získat od jednoho z mužů, aby mohl natáčení zopakovat (fotografii položil na stejné místo, kde ji poprvé uviděl) a tímto dal snímku nádech až mystického tajemna vznášejícího se nad postavou ženy z fotografie. Podobně jako v případě ztraceného muže z úředních hlášení se zde pracuje s principem tajemství, kdy nemůže být řečeno to, co je záhadou, ale může být prostřednictvím neznámého evokováno sdělení o jedinečnosti každého lidského života. Meteorologická stanice v místě ledového klidu k zamyšlení nad univerzem přímo vybízí každým záběrem na horizont a nekonečnou dálku táhnoucí se zamrzlé půdy, po níž noha člověka zřídkakdy kráčela.

Snímání postav nebo věcí v budovách umožňovalo krátké dynamické pohyby kamery, naproti tomu v rozsáhlých exteriérech bylo použití kamery v pohybu technicky nemožné. Ledová, avšak křehká, vrstva sněhu neumožňovala plynulou chůzi kameramana a docházelo k jejímu propadu. Příprava akce se soby nebo ledními medvědy též nemohla být naplánována. Logicky záleželo na štěstí lovců při jejich denních vyjížďkách, potkají-li v krajině zástupce fauny. Setkání se soby či medvědy, ale i jakékoliv další záběry musely být natáčeny staticky. Zafixovaná kamera na určitém místě sice pohyb neumožňovala, ale ani její držení v ruce a snímání z jediného místa se díky působení mrazu neobešlo bez komplikací. Podle vyprávění režiséra došlo kvůli změnám teploty k zamrznutí hledáčku kamery (neustálé přenášení kamery do stanice -3 °C v chodbě, venkovní teplota mezi -30 až -40 C°) a záběry musely být natáčeny náhodně bez vědomí režiséra, aniž by znal přesnou kompozici obrazu.

Filmu dominují velké celky arktické krajiny pokryté nekonečným ledem a mrazem. Sníh, led, silný vítr a všudypřítomná prázdnota upozorňují na nehostinnost prostředí pro osamoceného člověka, ale také reflektují duševní klid a vyrovnanost. Struktura obrazové kompozice téměř připomíná svou akademickou chladností krajiny romantického malíře Caspara Davida Friedricha. Nadpozemskost prostředí dokresluje hudební doprovod skupiny DVA. Z meteorologické stanice se rázem stává nový kosmický prostor oddělený od okolního světa, kterým je i tak sám o sobě, ale tíživá intenzivní hudba snímku dodává auru spirituality; auru vesmírného prostoru, kam se dostane jen pár vyvolených, téměř jako ve sci-fi filmech jenom s tím rozdílem, že tohle skutečně existuje. Kde může člověk zažít naprosté ticho? Jde to vůbec? Pokud ano, tohle je to místo pro vlastní sebereflexi v klidu a naprostém tichu, když slehne vítr a na horizontu se vyjasní. Díky dokumentu máme možnost prožít alespoň zčásti to, co zažili, viděli a cítili návštěvníci meteorologické stanice v místě, kde se zastavil čas.

 CSFD  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Česko, 2010, 62 min
Režie:
Martin Ryšavý
Scénář: Martin Ryšavý
Kamera: Martin Ryšavý

 

 

Březen 2, 2015

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *