Nadie quiere la noche – Nikdo nechce Robinsonku – recenze
Otvírák 65. ročníku Berlinale Nadie quiera la noche (v překladu „Nikdo nechce noc“) režisérky Isabel Coixet je nepovedenou psychologickou studií dvou žen. Manželka polárníka Roberta E. Pearyho (Juliette Binoche) skončí v chatě uprostřed ničeho společně s Inuitkou Alokou (Rinko Kikuchi) a zatímco se blíží polární noc, vyjasňují si své pozice a svůj náhled na svět. Respektive něco takového se nám film snaží naznačit, ale totálně v tom selhává. Takový portrét si reálná Pearyová (protofeministka a polárnice) nezasloužila.
Příběh nás zavádí do roku 1908, kdy se Robert S. Peary snaží dobýt Severní pól. Jeho žena Josephine se rozhodne ho v jeho úmyslu podpořit, a proto vyrazí také do divočiny. Zatímco ale „skutečná Josephine“ byla zkušenou badatelkou, její filmová verze ve stanu poslouchá gramafon, jí příborem a nosí elegantní šaty i v prudké sněhové bouři. O to více pak může vyniknout to, na co se Nadie quiere la noche zaměřuje, a to kontrast mezi elegantní ženou z města a prostou Inuitkou, se kterou je Josephine nucena přebývat. S postupující stopáží se samozřejmě jejich odlišnosti smazávají – Josephine musí opustit své způsoby, bojuje o přežití a mezi ženami nastává porozumění. Bohužel pouze „na papíře“ – postavy jsou totiž jen tezemi chodícími krásnou zasněženou krajinou či přebývajícími v Iglú. Pearyová neposlouchá dobře míněné rady, a pak se diví, že se jí její život hroutí pod rukama (to jí však nezabrání zarputile – a hloupě – se držet svého). Aloka je stereotyp jednodušší, ale dobrosrdečné Inuitky (tedy to „čisté a nezkažené z přírody“ alá Bohdan Sláma). A obě čekají, jestli je zachrání jejich Bílý Muž (= Robert E. Peary). Pokud anotace naznačuje, že příběh bude vyprávět o souboji silné ženy s nepříznivými podmínkami, tak je to lež – (filmová) Pearyová s ničím nebojuje, nechává se pouze opečovávat lidmi okolo a její největší úspěch je zastřelení ledního medvěda, které se navíc odehraje v prvních minutách filmu. Takže máme sice ženskou režisérku a dvě hlavní hrdinky, přesto je výsledkem pasivní nepříjemná ženská postava.
Pokud se na film dá dívat, tak je to zejména kvůli využití fotogenického zimního prostředí, často pěkné kamery i kvůli odkazům k etnografii či viktoriánské éře. Bohužel i v tomto je film nekonzistentní a například použití vypravěče svou doslovností až ubíjí.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Isabel Coixet
Kamera: Jean-Claude Larrieu
Hrají: Rinko Kikuči, Juliette Binoche, Gabriel Byrne
