Následky lásky (Le Conseguenze dell’amore) – Pravidla Sorrentinovy hry – recenze

V kinech od: 13. února 2014

Pokud něčím Paolo Sorrentino, vedle obecných kvalit jeho filmů, prozatím proslul, bylo to bezpochyby jeho zahrávání si s žánrovými pravidly, a v podstatě se jim trochu ironicky vysmívá. Jako kdyby film samotný znamenal pro Sorrentina hru: skrze jeho narušování žánrových konvencí a do jisté míry i tématu, dochází k této hře bez pravidel i v rovině vyprávění a stylu.

lásky1

Pokud bychom si měli definovat kontextové pole, rozhodně by se měla vzít v potaz i pozdější autorova tvorba. Sorrentinovo drama Božský bylo do jisté míry pokračováním v tradici italského politického filmu Elia Petriho, Damiana Damianiho či Francesca Rosiho. Sorrentino ovšem zároveň tyto tradice zesměšňuje, resp. přiznaně shazuje. Za vše hovoří úvodní scéna, kdy v sekvenci, v níž je zavražděno několik vlivných italských představitelů různých sfér (politická, úřední, mediální), hraje skladba v rytmu diska. Chce se říci, že daleko více než k divácky „nepříznivým“ filmům ze 70. let, jako tomu bylo kupříkladu u Rosiho dramatu o enigmatickém podnikateli Případ Mattei (1972), se Sorrentino v případě pocty-nepocty Giuliovi Andreottimu přiblížil k Petriho legendární absurdní a antikafkovské frašce Podivné vyšetřování. Božský si nebetyčně utahoval, byl ovšem zároveň něčím, co by se dalo nazvat „cool“ filmem. Způsob zpracování si jednoznačně žádal diváckou pozornost, a to aniž by byl podbízivý a aniž by bylo třeba si pro užití samotného filmu nastudovat italský politický prostor.

V podobném duchu se nesl i prozatím poslední Sorrentinův film Velká nádhera (2013). Stárnoucí, bilancující a vše ironizující hrdina dává vzpomenout na opusy Federika Felliniho Sladký život (1960), 8 ½ (1963) nebo Řím (1972). Pokud byl ovšem Božský reminiscencí na žánrovou tendenci, Velká nádhera je upomenutí na auteurskou tvorbu.

lásky2

A podobným směrem, přesněji několika žánrovými směry, jde i Sorrentinův snímek z roku 2004 Následky lásky. Ty jsou daleko více než navázání na nějakou konkrétní tematickou tradici v italské kinematografii spíše formální hrou propojující několikero žánrových znaků. Sorrentino,  ostatně jako platí v každém jeho díle, tím dodává filmu svébytnou poetiku. Zde je hlavní hrdina Titto di Girolamo (minimalistický Toni Servillo) odsunut mafií do jakéhosi švýcarského hotelu díky pochybné tankerové transakci, na které vskutku monstrózním způsobem nejen on prodělal. Jeho život sestává z několika monotónních úkonů a jediná činnost, která ho ještě s mafií spojuje je odvážení kufříku peněz a přepočítání jeho obsahu, resp. uložení do banky. Deset let takhle Titto operuje, dokud si s ním nezačnou pohrávat city.

Už podle názvu můžeme samozřejmě logicky odvodit, že půjde o romantické drama. Sorrentino ovšem operuje s žánrovými kódy úplně jinak, než jsme zvyklí. Pokud totiž žánrovostí rozumíme naplňování konkrétních kódů a neustále upomínání na sebe sama, jsou Následky lásky v tomto smyslu spíše náznakové a záměrně neúplné. Bezpochyby to vyplývá z Tittovy poněkud klaustrofobické situace, kdy nesmí dávat najevo nějakou hlubší spojitost s vnějším světem, a tudíž i náklonnost k servírce Sofii (Olivia Magnani). Interakce mezi Tittou a Sofií se zprvu vyjevuje pouze skrze oční kontakt. Poté se Sofia snaží zapříst rozhovor, ale na to Titto neodpovídá. O několik scén později si Titto sedá k baru se slovy „nejnebezpečnější čin, co kdy mohl udělat“, a tak dále. Romance tedy vskutku prazvláštní a rovněž cíleně odměřená. Dokonce lze říci, že k žádnému jasnému naplnění nedojde: vrcholem vší důvěrnosti je Tittovo doznání se Sofii o původu jeho hotelového pobytu a darované auto. Film tak splňuje jistý paradox: jakkoliv je romantická zápletka nezbytná a splňuje roli spouštěče událostí, stále je pořád zástupná/vedlejší.  Samotné neukončení této linie jenom potvrzuje její podružnost.

lásky3

Bezesporu si Následky lásky vypomáhají i s dalšími žánrovými a subžánrovými konvencemi: ať už je to zčásti gangsterka či náznak heist filmu. Nutno podotknout, že velmi originálního: Titto se sám rozhodne uzmout kufřík s penězi dvěma mafiánským posluhovačům a darovat je páru postarších karbaníků.

Pohrávání tudíž v Sorrentinově vesmíru znamená tyto konvence zasazovat do odlišného kontextu a dodat jim naprosto neočekávánou pointu. Formálně ozvláštňujícímu snímku přidává i diskontinuální zobrazení událostí. Dříve zobrazené detaily jako nefunkčnost výtahu v hotelu v první třetině filmu získávají na důležitosti až na konci, kdy se film navrátí flashbackem a ukáže, jak překvapil Titto oba zmíněné posluhovače  i s kufříkem. Sorrentino zkrátka hraje jakousi percepční hru s divákem na všech úrovních. Sice s mnoha svéráznými, ale zároveň lehce pochopitelnými pravidly.

CSFD  IMDb

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Itálie, 2004, 100 min
Režie: Paolo Sorrentino
Scénář: Paolo Sorrentino
Kamera: Luca Bigazzi
Hudba: Pasquale Catalano
Hrají: Toni Servillo, Olivia Magnani, Adriano Giannini, Antonio Ballerio, Rolando Ravello

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště