Nemesis (1992) – Zapomenutý kyberpunkový klenot – recenze

V souvislosti s ohlasy na film Blade Runner 2049 se sluší připomenout víc kyberpunkových filmů nutících k zamyšlení nad rolí umělé inteligence ve světě a nad vztahem člověka a stroje. Jeden z takových byl k vidění na letošní Letní filmové škole. Trestuhodné ovšem je, že se na něho často zapomíná. Chyba. Veliká chyba.

Jedná se o snímek Alberta Pyuna z roku 1992 Nemesis. V úvodu půlnoční projekce pořadatelé Jiří Flígl a Aleš Říman přirovnali snímek k jinému, mnohem známějšímu kyberpunkovému opusu – Blade Runner. V obou filmech je pro postavy i diváka klíčová otázka identity robotů. Jsou to pouhé stroje, nebo se dá mluvit o živých bytostech? Aleš Říman zakončil úvod projekce slovy: „Nenechte si namluvit, že je Nemesis Blade Runner pro chudé. Je to Blade Runner pro odvážné.“

Dovolím si polemizovat, že přece jenom existuje kyberpunkový film, stejně důležitý jako Blade Runner, který je Nemesis o něco blíž. Shodnější prvky můžeme vysledovat už u o tři roky mladšího legendárního anime Ghost in the Shell. Hlavní postavou obou snímků je kyborg v policejních službách, který/která v dystopické budoucnosti potírá kybernetickou kriminalitu a zároveň se sám/sama sebe ptá, kolik je v něm/v ní je lidského a kolik mechanického. Stejně jako Ghost in the Shell, i Nemesis se zabývá existencí duše jako takové a její role ve světě, kde každou část těla může nahrazovat stroj, na nějž si činí nárok mocná průmyslová korporace. Ať už se ale rozhodneme přirovnat Nemesis k jakémukoliv snímku, s jednou částí Římanova výroku se dá souhlasit bez výhrad; Nemesis je film pro odvážné. A to jednoduše proto, že Nemesis je sám o sobě hodně odvážný film.

Nejde o to, že by se v něm objevovala kontroverzní témata nebo si hrál s limity divácké přístupnosti. Nemesis hodně odvážným způsobem míchá různé vyprávěcí postupy tak, že si bude obtížně hledat diváckou skupinu. Albert Pyun, kultovní režisér brakových filmů s uměleckými ambicemi, kombinuje filosofická sci-fi o hledání vlastního jsoucna s okázalými prostředky těch nejčistších žánrovek. Byť Blade Runner i Ghost in the Shell také pracují s prvky kriminálky, filmu noir nebo akčních rubaček, představují spíše umělecké filmy postavené na hře s významy, než čisté žánrovky. Nemesis využívá oboje tak, že ji nelze spolehlivě zařadit ani do jedné z kategorií. Na intelektuální sci-fi je příliš brakový, na brakovou akční řežbu zase příliš intelektuální. Nezůstává přitom někde na půli cesty, ale obojí spojuje v jeden funkční celek.

Hlavní hrdina snímku, policista Alex Rain, žije ve futuristickém Los Angeles, kde stíhá kyberneticky vylepšené padouchy. Sám je však s každou další ohnivou přestřelkou, nedílnou to součástí jeho práce, nucen nechat si nahrazovat stále více částí jeho vlastního těla mechanickými implantáty. Alex si tak během filmu pokládá nezbytné existenciální otázky, které určují vývoj jeho osobnosti. Otázky určují další (kybernetické) postavy, s nimiž se setkává. Jak postupuje ve střídání těchto otázek, stupňuje se jeho přijetí sama sebe jako kyborga. Na začátku filmu, kdy svede opulentní souboj s gangem polorobotů, kyborgy víceméně pohrdá a neklade si žádné otázky. Po zlomové události, rozhovoru s členkou gangu, řeší pomocí zadumaných voice overů Théseův paradox – je ještě člověkem, pokud je většina jeho těla mechanická? Jak se setkává s dalšími kyborgy a poznává, že to nejsou jen zločinci, přijímá sám sebe coby kyborga a pokládá si další otázku – je kyborg roven člověku? Existuje duch ve stroji? K poslední odpovědi mu dopomůže dávná láska, která se od organické formy maximálně vzdálila.

Důraz na kontrast nebo naopak podobnost mezi kyborgem a člověkem dokládá film zvýrazněním fyzičnosti, z čehož plyne jeho brakovost. Alexe hraje kickboxer Olivier Gruner, který dostává mnoho prostoru nejen pro odhalování muskulatury, ale i pro velkolepé akční scény. Akce zapadá do Alexovy cesty za určením vlastní identity. Film přeskakuje několik časových období, během nichž Alex střídá různé společenské role, ale ta jediná, ve které je opravdu dobrý, je role borce, který střílí padouchy a v jedné efektní sekvenci se zvládá prostřílet podlahou tak, jak to o mnoho let později proslavilo Underworld. Ač se tedy zdá, že Nemesis kombinuje nekombinovatelné (existenciální sci-fi a akční béčko), ve skutečnosti vytváří komplexní vyprávění o hrdinovi, který si musí udržet lidskou stránku ve světě děsivých mechanických monster a svištících kulek. A byť Albert Pyun drží tok vyprávění pevně v korytech čistého braku, téměř nikdy nevzbuzuje pocit neumětelství (s výjimkou klimatického souboje s hlavním záporákem). Jeho styl dává filmu potřebný osobitý výraz – hrdina střílející drsňácky obouručně nebo se prostřelující podlahou, padouši, kteří si samopalem vystřílí dveře ve zdi, až komicky stylizovaný vzhled postav, zbraně tak velké, že je můžou unést snad jen kyborgové. Jako bychom nesledovali film, ale četli okázalý komiks, kde je výrazná kresba stejně důležitá, jako její vyprávění. Nemesis není film pro každého. Když mu ale dáte šanci jako důstojnému souputníkovi Blade Runnera, Ghost in the Shell nebo Robocopa, nebudete zklamaní.

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *