Neviditelný (The Invisible Man) – Když zlo nepotřebuje úkryt – recenze

Rozpad plánů Monster Universe je pravděpodobně jedna z nejlepších věcí, které se mohly v současném americkém hororu stát. Po nevýrazném Draculovi: Neznámé legendě a vysmívané Mumii nás původně čekal další blockbuster, v němž by hrůzu vzbuzoval Johnny Depp. Poté však práva na adaptaci románu H. G. Wellse získal Blumhouse. Místo riskantního velkofilmu vznikl výborný psychologický horor.

Když se Cecilii podaří utéct před násilnickým manželem a úspěšným vynálezcem Adrianem, vypadá to, že mnohaletá noční můra skončila. Tím spíš, když Adrian spáchá sebevraždu a týrané ženě zanechá pohádkové jmění. V té době však nešťastné hrdince začne komplikovat život neviditelná entita.

Zdroj: IMDb

Neviditelný pracuje s jedním z nejklasičtějších vzorců psychologického hororu – hlavní postava je vystavena něčemu nadpřirozenému, co se začíná podepisovat na jejím duševním zdraví. Zároveň musí čelit pochybnostem, zda se to všechno neděje pouze v její hlavě. Neviditelný obě tato pravidla podvrací.

V první řadě poznáváme Cecilii ve chvíli, kdy má za sebou dlouhodobé domácí násilí, a od prvních minut se projevuje jako paranoidní uzlíček nervů. Zlomená psychika není něco, k čemu hrdinka během filmu dospěje jako Jack Torrance v Osvícení, Amelia z Babadooka nebo Carrie z Carrie. Je to něco, co hrdinku od samého začátku jako postavu definuje a co musí během filmu překonat.

Když se přihlásí o slovo neviditelný protivník, všichni kromě ní dojdou k celkem logickému závěru, že na vině je právě ženin duševní stav. Od začátku ale není pochyb o tom, že Cecilie si nic nevymýšlí, protože o přítomnosti neviditelného muže dá film vědět mnohem dříve než samotné hrdince. Zpochybňování příčetnosti hlavní postavy je obecně časté klišé psychologických hororů, a Neviditelný se mu vyhnul elegantním způsobem. Místo souboje hrdinky s vlastní psychikou soustřeďuje vyprávění na jinou významovou rovinu – souboj s domácím násilníkem, jenž Cecilii trýzní fyzicky i psychicky a pro jistotu ji odřízne od všech jejích blízkých.

Zdroj: IMDb

Kromě této metafory také film přináší trochu jiný typ napětí. Film je dost štědrý na široké a z větší části statické záběry prázdných prostor. Ve chvíli, kdy víme o přítomnosti neviditelného muže, plyne napětí především z očekávání útoku ve velkých prázdných prostorách. Hrdinka se nemusí plížit temnou chodbou, abychom se o ni báli. Stačí, když sedí uprostřed velké, jinak opuštěné místnosti. Zároveň nám film občas ukáže nějaký menší projev účasti neviditelného muže, takže záběry na prázdnou místnost nás nutí po dalších projevech pátrat. Neviditelnému se daří ani ne tak navodit strach z úzkých a temných prostor, ale strach a nervozitu z osamělých, prosvětlených a uzavřených prostranství. Protože je zlo neviditelné, nepotřebuje se schovávat za rohem. Může se skrýt přímo na očích a číhat prakticky všude.

Film udělal dobré rozhodnutí v tom, že na rozdíl od původního románu a prvního filmu nesituuje neviditelného muže jako hlavní postavu, ale jako antagonistu. Díky tomu může většinu času zůstat anonymním zlem s nepředvídatelnými postupy. Neviditelný je povedeným paranoidním hororem o nebezpečí, před nímž se nedá ukrýt. A především po dlouhé době nadějným příslibem, že universalovské horory se konečně zase dočkají důstojného vzkříšení.

Text vyšel na webu Multiverzum.sk.

90 %

Březen 27, 2020

Štítky: , ,

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *