Night Mail – Akční cesta poštovních zásilek – recenze
Dokument Night Mail z roku 1936 seznamuje diváka s postupem rozvážky pošty ve Velké Británii třicátých let. Harrymu Wattovi se podařilo vytvořit rytmické pojetí snímku. Běžnou pracovní činnost proměnil v cestu plnou napětí a neustálého očekávání. Vlak z Londýna převáží v nočních hodinách sto tisíc dopisů do skotského města Glasgow. Po cestě nabírá další poštu, dnes už netradičním způsobem pomocí závěsu na nakládací přepážce. Jiné balíky plné dopisů zase vykládá za jízdy.
Dopisy se objevují majitelům ve schránkách – zcela samozřejmá věc, se kterou každý počítá automaticky, ale kolik práce se zračí za celým procesem, aby příjemce dopis dostal do ruky a mohl si ho přečíst? To už běžný čtenář dopisu nevidí, v Noční poště však sledujeme práci od základu, od přijmutí balíků, jejich roztřídění, další dělení ve vlaku a následnou rozvážku jednotlivých pytlů s dopisy podle měst, do nichž putují. Za každým poslaným dopisem je kus práce zaměstnanců pošty i dráhy. Dokument vytváří úctu k této práci, k lidem, kteří ji dělají, to vše v rytmizovaném celku.
Film začíná klasickou expozicí, uvádí diváka do světa železnice, seznamuje diváka s prostředím. Od prvních kroků, kdy se shromažďuje veškerá pošta, která má putovat směrem do Glasgow, až po výjezd vlaku ze stanice. Na stanici je zadán úkol, převést množství dopisů a přitom nabrat nové. Režisér kromě polocelků postav železničářů kombinuje záběry s jedoucím vlakem v extrémním nadhledu (55 vteřin od začátku dokumentu) – jedoucí vlak předznamenává blížící se cestu, vše se dává do pohybu. Práce nikdy nekončí. Lidé se točí v kruhu nových úkolů, které plní jako svou povinnost.
Projíždějící vlak zaplňuje obrazy dynamikou – od prvních záběrů až po ranní příjezd vlaku do Glasgow. Před kamerou jsou postavy neustále v pohybu, zabrány do práce či v napjatém očekávání při příjmu balíků s dopisy. Kde je pohybu málo, vypomáhá si režisér střihem, ten zdůrazňuje tempo, záběry se neustále mění, ať se jedná o sekvenci s pracovníky v jedoucím vlaku nebo příprava transportu balíků ve stanici. Aktéři jsou v neustálé časové tísni, vědí přesně, kdy mají pytle s poštou nabrat a kdy je vysunout z přepravního vagónu. Část s vyložením pošty působí až dramaticky, napjatě. Střih je rychlý během celého filmu, ale zde dochází k výraznějšímu zrychlení, navíc v situaci, kdy se zatím nic konkrétního neděje, zaměstnanci dráhy pouze čekají, až bude čas vyklonit z vlaku dodávku pošty. Watt kombinuje záběry na jednotlivé postavy – jejich detaily tváří, vidíme napětí v jejich obličejích. Z pracovní situace, kterou zažívají doručovatelé a železničáři téměř každý den, dokázal vytvořit rytmickou sekvenci, v níž divák toužebně očekává výsledek procesu. Nejedná se pouze o kvalitní zvládnutí dramatické akce, ale především chtěl autor vyvolat úctu – úctu k jedné z lidských prací a tou je v tomto případě převoz pošty, něco na první pohled banálního, ale přitom velmi potřebného a zodpovědného. Také vyvolává respekt k pracovníkům, obyčejným lidem, kteří svou práci dělají bravurně, dokáží se mezi sebou domluvit.
Dokument by se dal zařadit do kategorie výkladového modu, ovšem místy působí jako filmová báseň. K tomu dopomáhá poetický komentář básníka Wystana Hugha Audena. Vysvětluje některé procesy právě na plátně probíhající, jako je příprava pošty ne cestu, dále její závěs na přepážku, přívoz do stanice, charakteristika probouzejícího se města Glasgow. Neustále mění intonaci. Kromě střihu a vnitřního pohybu obrazů je komentář Audena dalším doplňujícím prvkem celkové rytmiky dokumentu. Auden vysvětluje postupy pro rozvážku pošty sice typické, ale nezasvěcenému člověku neznámé. Watt nechal Audena,aby se projevil jako básník. Ten dokument doplnil složenou básní, která proces energičnosti a mobility snímku ještě zvyšuje. Působí jako zpestření závěrečných obrazů:
This is the Night Mail crossing the border
Bringing the cheque and the the postal order
Letters for the rich, letters for the poor,
The shop at the corner and the girl next door.
Pulling up Beattock a steady climb:
The gradient’s against her, but she’s on time … etc. (celkem má tři sloky)
Spojení hudby, básníkovy skladby, záběrů jedoucího vlaku (úžasný je velký celek, ve kterém vidíme jedoucí vlak z levé části plátna a vypouštějící oblaka páry v 19: 06) spolu se záběry na krajinu v okolí města Glasgow (cupitající zajíci, průjezd lesem, podjezd pod mostem, tryskem běžící pes) tvoří organický montážní celek a je vyvrcholením, ke kterému dokument od začátku směřoval. Po noci přišlo klidné ráno, vše se probouzí a pošta přijíždí do Glasgow za heroického komentáře Audena.
Dovoz pošty by však nebyl možný za tak krátký čas, nebýt dopravního prostředku – vlaku. Wattův dokument vznikl v druhé polovině 30tých let, deset let po vypuknutí oslavného směru techniky, kterým byl futurismus. Jeho doba pomalu pomíjí, ale stroje se stále zrychlují, technika jde dopředu. Před lidmi se otevírají nové možnosti, jak usnadnit práci, zefektivnit výrobu nebo včas dovézt poštu… i to zakomponoval Watt do svého snímku – obdiv k pohybu a rychlosti, k technickým vymoženostem, novým vynálezům. V první části Noční pošty jsou to především pracovníci, železniční prostředí a poštovní zakázky, v té druhé hraje jednu z hlavních rolí vlak, dynamická silná mašina. Lidé jsou ti, kteří se jí musí přizpůsobit, opět to vidíme v sekvenci při uzmutí poštovních zásilek v 17:14 minut, takový zákrok si žádá přesné načasování, ačkoliv hlavní prostor je zde věnován napětí. Režisér dovolil jednomu z aktérů mrknutí do kamery, zatímco během celého dokumentu si dává záležet na tom, aby divák neměl pocit přítomnosti kamery. Tím dramatickou situaci trochu nadsadil, ale na jejím celkovém vyznění se malé odlehčení neprojevilo nijak sugestivně. Mohl si to dovolit, neboť divák především čekal na povel k vyklopení přepážky pro poštu a mrknutí, ač do kamery směřovalo k dalšímu z pracovníků.
Zajímavé jsou vsuvky během cesty vlakem ještě před nákladem pošty. Dochází zde k reflexi několika dalších prací. Pošta má přední místo v dokumentu, kolem ní vše plyne. Zatímco vlak jede svou cestou, potkává další pracující lidi napříč Británií, kteří se také věnují svým povinnostem, svým úkolům, ať už jsou to údržbáři kolejí, sledující projíždějící vlak, nebo zemědělec, jenž uzmul spadlé noviny, či další železničáři, kteří mají co dočinění s dopravou pošty a upevňují pytle na dopravní přepážku. Jsou v přímé/nepřímé kontinuitě s celým procesem. Pracovníci na kolejích nechávají projet vlak; muž si čte nalezené noviny; železničáři připravují poštu a další várku záhy dostanou. Každý z nich může kdykoliv obdržet dopis nebo ho poslat a stát se tedy možnou příčinou dalšího přesunu pošty. To je neustálý koloběh vytvořeného systému, ke kterému má mít člověk respekt. Sám stvořil pravidla, zkonstruoval stroje a napsal dopis, odnesl ho do schránky, dopravil na vlak, systém musí fungovat, aby nedošlo k jeho zhroucení.
Vlak přebírá funkci dopravce spolu s pasažéry, pošta se zdárně dostává do cíle. Samo město Glasgow, kam dodávka dorazí, vyzdvihuje pokrok civilizace. V posledním záběru celého dokumentu čistí strojvůdci mašiny, zatímco se město probouzí, od zásilky pošty se centrum zájmu přesouvá na pokrok techniky. Pokrok signalizují i záběry na písty mašiny, proplétající se koleje, vyfukování páry z komína nebo elektrické dráty nad tratí, ale i na začátku dokumentu například příjem telegramu a následné použití Morseovy abecedy.
Dramatičnost vystihuje hudební doprovod. Hudbu složil Benjamin Britten, britský skladatel, klasik hudby 20. století. Vytvořil rytmickou symfonii podporující pohybovost jedoucího vlaku. Hudba se s vnitřním pohybem obrazu sladí, hodí se k celkovému vyznění. První tóny zazní s úvodními titulky, které kromě běžných údajů o osobách podílejících se na filmové produkci oznamují, že ve filmu vystupují zaměstnanci Cestovní poštovní služby (Travelling Post Office) z L. S. M. Railway. Vrcholící hudební parte zazní spolu s básní W. H. Audena v poslední sekvenci dokumentu, kdy se vlak blíží k městu a začíná svítat. Některé záběry obsahují nápisy, z nichž se dá vyčíst jméno dopravní společnosti nebo si divák může přečíst odjezd vlaku z tabule v záběru s pohybem kamery vpřed (7:15). Watt využívá jízdu kamery sousledně s vlakem, některé záběry jsou pořízeny z letadla. Dokument má náročně propracovanou kompozici.
V neposlední řadě prohlubují autentičnost a rytmiku různé ruchy, zvuky, šumy. Režisér v podstatě hudbu nepotřeboval, vystačil si s množstvím nejrůznějších zvuků, díky kterým charakterizuje projevy v prostředí a u diváka vyvolává určitý emocionální postoj vůči průběhu práce. Zvuky vystupují z pozadí filmového plátna a ujímají se hlavní role: pískání vlaku, přebírání papírů a vyťukávání telegramu by s hudbou působily příliš lacině – nepřirozeně. Po devíti minutách od začátku dokumentu následuje sekvence přípravy pošty na stanici, naprosto bez hudby se synchronním zvukem. Zvuky podporují všeobecnou hektičnost, která panuje na pracovišti. Rachot kol od přepravních vozíků, pískání vlaku a promluvy pracovníků plynule přecházejí do dalších záběrů. Každý záběr má svůj určitý ruch, který se stává poznatelným, konkrétním – je to např. pískot sirény, dopadnutí balíku na vozík, připojování vagónu, zvonění telefonu. Nejsou to tedy pouze klasické monotónní šumy, ale tyto efekty ozvláštňují obrazy. Hlavním ruchem, prostupujícím většinu záběrů se stává hukot mašiny před výjezdem vlaku, po něm následuje řinčení kol vlaku o koleje. I když vlak není viděn (kamera se zaměřuje na balení pošty nebo je se nachází přímo ve vlaku), je neustále zpřítomňován svým tradičním šumem, který vydává.
Za dvacet pět minut proběhne na plátně +/- přes 280 záběrů, z nichž nejdelší má kolem 25ti vteřin – tj. první záběr, kdy úředník přijímá telefonát, což je v pořádku, pro záběr tohoto „sedavého“ typu se statičnost a dlouhý neměnící průběh nabízejí. Jednotlivá návaznost záběrů je vypracována s detailní přesností, nepolevuje ve své kontinuitě. Zatímco v prvním záběru začíná určitá akce (např. muž nastupuje do vlaku za jízdy), v dalším záběru jeho nástup pokračuje, jen se zněmí místo kamery (úhel, velikost záběru), kterou je muž zabírán. Průměrně se v dokument vystřídá 14 záběrů za minutu.
Celkové množství záběrů na zhruba 25 minut filmu potvrzuje jeho rytmizaci, energičnost a živelnost. Ač na první pohled nevýrazné téma – rozvoz pošty – přesto ho režisér Watt zajímavě ztvárnil. Použil takové postupy a formy, aby se dotknul i jiných charakteristik (techniky, práce, dynamiky) a přiblížil dokumentárním filmem publiku součást každodenního života ve 30tých letech, s úctou a pokorou.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Harry Watt
Hudba: Benjamin Britten
Hrají: Stuart Legg
