Orphan Black – Klony útočí na patriarchát – seriály

Ke kanadskému seriálu Orphan Black lze přistupovat z mnoha hledisek. Mohla bych psát o rychlém sledu vyprávění, o překvapivých pointách a zvratech nebo o hereckém umu Tatiany Maslany. Jenže pravda je taková, že na Orphan Black mě nejvíce těší skvělé ženské postavy, a to jakými způsoby obohacují reprezentaci žen v současné televizi. Druhá série začala minulý týden, tak proč si nepřipomenout výbornou sérii první právě z tohoto hlediska?

ORPHAN BLACK

Poprvé jsem o desetidílném seriálu Orphan Black slyšela v rámci vyhlášení nominací na ceny Emmy za rok 2013. Sociální sítě explodovaly rozhořčenými výkřiky o tom, jak je možné, že nebyla nominovaná Tatiana Maslany. Právě díky nim jsem si začala klást otázky: Kdo je to Tatiana Maslany? Co je zač ten Orphan Black? A jak je možné, že jsou Američani rozčílení z chybějící nominace kanadské herečky za kanadský sci-fi seriál? Nicméně po zhlédnutí už bylo všechno jasné – Orphan Black je skvělé žánrové dílo a Tatiana Maslany si nominaci zasloužila už jen kvůli faktu, že v seriálu hraje nejméně sedm různých postav. Hlavní hrdinka Sarah Manningová se totiž hned v prvním díle setkává se dvěma ženami, které vypadají přesně jako ona a postupně zjišťuje, že je produktem podivného experimentu s klonováním.

Klony mají sice stejnou tvář, ale různé sociální zázemí, sexuální orientaci i povahové vlastnosti. Právě vzepření se se biologickému determinismu je v Orphan Black skrze tuto skutečnost silně akcentované. To je pro seriál klíčové tedy nejenom na rovině základního příběhu pátrání po původu identity, ale zároveň i v souvislosti s feministickou agendou, která je v Orphan Black nepřehlédnutelná, byť maskovaná do podoby napínavého thrilleru. Seriál rovněž nepracuje pouze s ženskými pozicemi: stejně tak nabízí i množství dalších minoritních skupin (tedy nejenom heterosexuální bělochy, ale také množství Afroameričanů a Hispánců; nevlastní bratr Sarah je gay a jedna z klonů Cosima lesba). Současná televize je pozoruhodná i z hlediska diverzity, kterou přinesl především rozmach kabelových televizí a tzv. quality tv, což je výraz, kterým se pojmenovávají oceňované rozmáchlé seriály typu Ztraceni  či Mad Men. Ty mohou být v mnoha ohledech skvělé, ale zároveň nelze přehlížet problematičnost, která často vychází z patriarchálních pozic. Nedávným příkladem může být Temný případ (2014), u kterého jde poměrně obsáhle diskutovat o misogynním vyznění. K tomuto tématu poskytla výborný text kritička Emily Nussbaumová. Quality tv nabízí formálně bohaté příběhy vhodné pro analytické čtení a tedy samozřejmě to správné a „kvalitní“, kdežto jiné seriály jsou naopak devalvovány jako ženská emotivní kultura (např. soap opery). Orphan Black nabízí diverzitu quality tv, aniž by do této skupiny seriálů zcela zapadal a zároveň se vymezuje proti potvrzování statutu bílých heterosexuálních mužů. Ústřední herečkou seriálu je sice krásná bílá žena, ale je obklopena množstvím nebílých postav. Všechny postavy nejsou hetero, všechny postavy nezapadají do konstruktu normality. Hlavní hrdinové jsou outsideři.

OPHAN BLACK EPISODE 106 DAY 7

Orphan Black pohání vyšetřování a nečekané zvraty v pátrání, kdy se Sarah a ostatní z „klubu klonů“ snaží zjistit, co jsou zač, kdo je vytvořil a také kdo je zabíjí. Řešení „případu“ určitým způsobem seriál legitimizuje a oddaluje jeho vnímání jen jako „méněcennou zábavu pro ženy“ (podobně tak činí už naprosto čistá „soupka“ Skandál – Olivie Pope sice řeší každou epizodu případy vydírání i vražd, ale přesto je podstatná jen její romantická aféra s prezidentem Spojených Států). Přesto jsou emoce pro seriál klíčové – předávány jsou nikoli na rovině partnerských vztahů, ale na rovině ženského přátelství a hlavně z hlediska rodiny/mateřství. Trojice klonů Sarah, Alison a Cosima jsou přinuceny spolupracovat. A to i přesto, že jsou spřízněné geneticky, každá z nich je naprosto rozdílná a tvoří tak spíše podivnou formu rodiny, než že by jejich přátelství bylo založeno na sdílených hodnotách (Sarah je svobodomyslná podvodnice, Alison upjatou matkou z předměstí a Cosima je PhD. studentka biologie). Sarah s Alison přesto sdílí stejnou ultimátní hodnotu – udělaly by vše pro své děti, přestože Alison má děti adoptované a dcera Sarah je její biologickou dcerou (tedy opět jsme u tématu překračování biologického determinismu). Rodina je dalším z ústředních témat seriálu – je zde vztah mezi Sarah a jejím nevlastním bratrem Felixem, mezi ní a pěstounkou paní S., Alison má manžela, klon Helena je naopak izolovaná církví. Milostné vztahy jsou upozaděny a partneři/partnerky jsou vnímáni spíše jako nebezpeční predátoři a forma patriarchálního dozoru. Jednotlivé ženské postavy na nás můžou zpočátku působit jako představitelky stereotypů či dokonce karikatury (punkerka x Matka x geek), ale později se fascinujícím způsobem rozvíjí a proměňují. Spojení „silná ženská postava“ se v současnosti stalo spíše otravnou floskulí, ale zde máme hned několik žen, které prezentují různé druhy ženské síly – ať už je to vůle přežít, fyzická zdatnost, inteligence či  schopnost improvizace. Důležité je, že ani jedna z ženských postav není pasivní a přihlížející obětí, sama vystupuje a jedná (což ukazuje i samotný závěr, kde se každá z žen sama za sebe rozhoduje, zda podepíše s smlouvu korporací). Skvělá je v tomto ohledu Alison, která je představena jako protivná afektovaná matka, ale charakter se nám postupně odkrývá a její akce v závěru série patří k té nejsilnější.

obbb

Propracované ženské postavy ovšem neznamenají, že by mužské postavy byly zcela nepodstatné (přestože někteří komentátoři seriálu by se mnou nesouhlasili). Jen se s nimi pracuje jinak. Zajímavé mužské postavy nejsou (snad s výjimkou doktora Leekieho) heterosexuální běloši. Nejdůležitější roli má gay Felix, který naštěstí nesklouzl do karikatury zábavného nejlepšího gay kamaráda, ale naopak rozvíjí se Sarah jeden z nejcitlivějších sourozeneckých vztahů, který můžeme v televizi vidět. Stejně tak je zde černošský policista Arthur či bývalý přítel Sarah Vic. Naopak hrozbou pro klony jsou bílí muži jako manžel Alison či přítel Beth (respektive Sarah) Paul. Ten je navíc představitel poměrně generické bílé maskulinity a jeho role v seriálu je skutečně pouze milostný protějšek a potěcha pro oko diváka.

Na rovině tématu je tedy seriál feministický a zábavný z hlediska zajímavých ženských hrdinek, ale podpora těchto témat z hlediska stylu je problematičtější. Pohledu kamery se to podařilo tak napůl. Ženské tělo je v erotických scénách stále sexualizováno, zatímco mužský protějšek zůstává skryt (výjimkou jsou dvě scény, kdy Paul vystavuje na odiv své bicepsy zatímco Sarah je oblečena). Na druhou stranu první nahé pozadí, které je nám ukázáno, patří muži (homosexuálovi Felixovi). Zároveň i první scéna flirtování (tedy ještě před sexuální epizodou Sarah a Paula) proběhne mezi dvěma muži. Alespoň to trochu zpochybní pozice, které předává už samotná technika.

První díl druhé série zatím potvrzuje, že si seriál vybudoval poměrně silné zázemí, co se týče reprezentace různých skupin a že i nadále bude pracovat s rodinými tématy i otázkami ohledně biologické problematiky. Zřejmě se také půjde daleko více do hloubky, co se týče rozkrývání mocenských organizací (genová korporace i církev proti ní bojující), ale pořád to vypadá na stejnou adrenalinovou jízdu, ve které Sarah, Alison, Cosima i další bojují za právo se svobodně rozhodovat a vyvíjet. Protože každý by si nakonec měl vybrat, čím vlastně bude, nezávisle na biologii. A pokud je volbou korporátní mrcha s mikádem… tak ať.

CSFD  IMDb Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Kanada / USA, 2013, 10×60 min
Režie:
John Fawcett, T.J. Scott, David Frazee, Grant Harvey
Scénář: John Fawcett, Graeme Manson
Hrají: Tatiana Maslany, Dylan Bruce, Maria Doyle Kennedy, Michael Mando, Inga Cadranel, Natalie Lisinska, Matt Frewer, Jordan Gavaris

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště