Přežijí jen milenci (Only Lovers Left Alive) – Tonoucí se kytary chytá – recenze

V kinech od: 27.3.2014

Jméno Jima Jarmusche jistě není třeba podrobně představovat. Není mnoho amerických filmařů, kteří by kolem sebe měli tak silnou auru tvůrce, jenž nedělá chyby, vyhýbají se mu tvůrčí krize a pravidelně je s jeho filmy spokojena jak kritická, tak cinefilní i běžná divácká obec. Tato zdánlivě neporušitelná aura získala drobné trhliny až s Jarmuschovým desátým celovečerním filmem, zvaným Hranice ovládání. Přestože mnozí byli nadšeni a někteří (včetně mě) film považovali za režisérovo vůbec nejlepší dílo, bylo i mnoho těch, kteří stáli na zcela opačné straně barikády a Jarmuschův snímek se tak poprvé setkal s poněkud problematickým přijetím. Z tohoto úhlu pohledu je nabíledni, proč slavný artový filmař sáhl po upírském tématu, které v posledních letech zažívá nevídaný boom a aniž bych chtěl někoho obviňovat z vypočítavosti, je pravděpodobné, že upírská tematika se v nejnovějším Jarmuschově filmu neobjevila tak, že by filmař o půlnoci s výkřikem „heuréka!“ vyskočil z postele a s nenadálým návalem inspirace se jal sepisovat scénář, jaký svět neviděl.

only1

Od toho jsou tu ale lidé jako Jim Jarmusch, od nichž se čeká, že ze zprofanovaných témat vytáhnou cosi nečekaného a neokoukaného. To se ostatně beze zbytku podařilo právě v Hranicích ovládání, kde svou nespočetnou reinkarnací prošla známá postava osamělého nájemného zabijáka. Život tohoto vyděděnce společnosti nám byl najednou otevřen ze zcela nové strany a na povrch vyplynul všechen zdánlivě neatraktivní stereotyp, který se Jarmuschovým viděním přetransformoval do jedinečně enigmatického prostoru, kde se pod povrchními stylistickými jednotlivostmi vyjevuje hlubší podpovrchová síť vztahů jakoby mimochodem. V Přežijí jen milenci je cítit snaha o využití podobného triku – atraktivní upírský život plný vražd na tajuplném zámku z klasického filmu Upír Nosferatu Friedricha W. Murnau je tentam, v 21. století žijí milovníci krve znuděný život rockových hvězd daleko za zenitem a místo instinktu lovce se spoléhají na dodavatele připravené krve z okolních nemocnic. Kdybych chtěl být sarkastický, řekl bych, že to vypadá přesně tak, jak to zní. Na druhou stranu se jedná právě o to, co jsem o několik řádků výše vzýval, o nový pohled na starou problematiku – představa zcela animálních, vášnivých stvoření, která jsou najednou zbavena všeho, co je kdysi neodmyslitelně determinovalo, jistě není zcela neoriginální.

_DON6610.nef

Co se však stane, pokud příjemce neobdivuje život rockových hvězd za zenitem plný melancholie, není milovník Toma Hiddlestona či Tildy Swinton a rozsáhlé plochy pro typicky jarmuschovská hudební sóla jej už nemůžou ohromit? Pak se mu nad dějovou linií filmu Přežijí jen milenci srdce nerozbuší a co hůře, pokud se nenechá opít lacinými vějičkami, ani intelekt si pravděpodobně nepřijde na své. Je totiž znát, že od výše zmíněného a snad i bazálně zajímavého východiska o novodobém upírském životě, se režisérovi nepodařilo dostat příliš dál. Proto z mnohých scén místo bezohledně opojné stylovosti Hranic ovládání čiší křeč a topornost, která jistě byla do určité míry záměrem, avšak tím by se u auteurských tvůrců dalo omlouvat vše. Proto scéna, kdy se ústřední dvojice rozplývá nad rodným domem Jacka Whitea působí pouze tak, že Jarmusch chce mermomocí zamrkat na svého známého (a zároveň samozřejmě na všechny fanoušky Jacka Whitea) a proto scény s odkazy na slavné umělce (od Byrona až po Schuberta, nemůže chybět Kafka!) nejčastěji působí pouze tak, že si tvůrce napsal několik nespojitých dialogů, kde některá z postav vypráví o tom, jak kdysi vstoupila do historie umění, aniž by se to společnost dověděla a pak je v pravidelných intervalech rozestavil do filmu, který tak logicky získává vyšší atraktivitu. V průběhu možná někoho ironicky napadne okřídlená věta „možná přijde i…“ s přídomkem „Shakespeare“ a nepřekvapivě se tak skutečně stane. Nevážně míněné konspirace jsou sice běžnou součástí mnoha filmů, většinou se však objevují v čistě žánrových filmech a tam mají svou nezpochybnitelnou důležitost a tyto na nich nezřídka celé stojí – což není případ tohoto snímku.

RZ6A7363.JPG

Pokud ale film příliš nefunguje ve své snaze zaplnit prostor kontexty, konspiracemi a pomrkáváním na obeznámené skupiny diváků, boduje v tom, jak se mu účelnými formálními prostředky docela daří toto množství statických jednotlivin dávat do pohybu. Jednoduché obrazové návaznosti otáčející se gramofonové desky a otáčející se kamery v rytmu pomalého kytarového sóla; zvláštní pohyb kamery při okamžicích, kdy postavy pijí krev, evokující pocit závratě nebo potemnělé barevné spektrum, neokázale upozorňující na absenci denního světla a samozřejmě i kvalitní soundtrack – tohle všechno velmi dobře souzní s náladou filmu. Dá se však říci, že určité formální standardy u tvůrce tohoto očekáváme a zde jsou ve všech ohledech pouze rutinně splněny, nikoli rozvíjeny či překonány (v Hranicích ovládání byla nadstavbou zejména výtečná kamera Christophera Doylea).

Přežijí jen milenci se nehodnotí lehce, tím spíše z pozice diváka, zcela netknutého upírským fenoménem, hudebním nadáním, znalostí kytar z 60. let, Jackem Whitem, sex-appealem Toma Hiddlestona a vyžíváním se v bezcílné melancholii života. Pokud by však měl film auteura jako je Jarmusch podrývat současné stereotypy (upíři jako narcistní chcípáci), vyhýbat se klišé (prakticky všechno ohledně dávno omšelé alternativní historie) a být formálně progresivní a zároveň dostatečně atraktivní jako svébytné umělecké dílo nejenom pro elitářské skupiny, na něž je pomrkáváno, jeví se mi Přežijí jen milenci spíše jako umělecká prohra, než cokoliv jiného.

CSFD  IMDb  Kinobox.cz

Hodnocení autora:

[starreview tpl=16 size=’30‘]

Německo / USA / Velká Británie / Francie / Kypr, 2013, 123 min
Režie a scénář: Jim Jarmusch
Kamera: Yorick Le Saux
Hudba: Jozef van Wissem
Hrají: Tom Hiddleston, Tilda Swinton, Mia Wasikowska, John Hurt, Anton Yelchin, Jeffrey Wright

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít k navigační liště