Psycho Cop - Velmi nepřiměřené užití policejní síly - recenze

Psycho Cop – Velmi nepřiměřené užití policejní síly – recenze

Vrahem ve filmovém slasheru se můžete stát s lecjakou předchozí kvalifikací. Kotelník, horník nebo vedoucí skautského tábora, pokud se umíte ohánět, pak je tohle práce přesně pro vás. Vstup do této vybrané kategorie se samozřejmě nezapovídá ani příslušníkům občany placených institucí, jako např. policie. Přesně odtud se totiž rekrutuje strážník Joe Vickers.

Policie má ve slasherech sice častou, leč zcela vedlejší úlohu. Muži v uniformách buď dorazí v průběhu děje a skončí v roli obětí, nebo se zjeví až na konci, kdy více méně o nic nejde. To Joe na to šel pěkně od lesa a stal se klíčovým aktérem. Nutno ovšem dodat, že ještě před ním tu byl, v roce 1988, podobně laděný Maniac Cop, který se dočkal dvojice pokračování. Nicméně zpět k našemu strážníku Vickersovi.

Chlapík, jehož minulost zrovna nevoní jako levandulová kolínská, měl u sboru problémy s policejní brutalitou. Lépe řečeno, problém s ní měli někteří jím zadržení. Joe navíc inklinoval k pochybným zákoutím víry, kreslil si divné obrazce, tři šestky a tak dále. A jednoho dne prostě vzal uniformu, nastartoval auto se sirénou a vybral si neohlášenou dovolenou, doplněnou o likvidaci náhodných kolemjdoucích.

Jak už to tak ve slasherech chodí, téhož času si parta (přesněji řečeno šestice) mladých lidí rozhodla užít volna v osamělém domě na venkově. A zkuste hádat, komu že patří to policejní auto, zaparkované na lesní cestě, a kdo to mezi stromy postavil ty dřevěné kříže, jejichž počet čirou náhodou odpovídá počtu lidí, bavících se v domě a jeho okolí.

Psycho Cop náleží do nepřeberné řady slasherů z osmdesátých let, tedy doby, kdy zažíval tento hororový subžánr své zlaté časy. Stal se také vůbec posledním snímkem režiséra Wallace Pottse, muže v oboru nepříliš známého, filmografií ne zrovna nejbohatšího a ve své kariéře cílícího zejména na dospělého diváka. I proto možná trochu zarazí skutečnost, že žádná ze tří slečen v ději vystupujících se nijak výrazně nesvlékne…

S postavami, a to nejen ženskými, je tu ovšem problém v tom, že si jsou všechny až děsivě podobné. Prostě šest mladých lidí, co si jelo užít trochu zábavy a vybralo si k tomu špatné místo. Neexistuje také jediný důvod, proč někomu z nich výrazně fandit, nebo mu přát brzký konec. Na pořadí v tomhle případě nesejde, jeden/jedna je stejně jako druhý/druhá.

V o to lepším světle se ovšem ukazuje antagonista. Strážník Vickers je prostě řízek a vůbec nevadí, že oproti většině kolegů z branže nenosí masku. Robert R. Shafer si svého policistu, který jednotlivé vraždy doprovází rozličnými poznámkami, viditelně užívá a představuje jednoznačně největší klad celého snímku.

Vlastní provedení vražd sice není nijak výrazně originální a vtipné, na druhé straně mu pomáhá širší paleta prostředků, kterých Joe používá. Jeho policista náleží do skupiny zabijáků, kteří netíhnou pouze k jedné zbrani, ale zvládají jich vícero. Z policejní výzbroje tak dojde ke slovu obušek nebo, pro žánr silně netypický, paralyzér, stejně jako dojde na spolehlivou a osvědčenou sekeru.

Navzdory solidní postavě zabijáka ale snímek trpí, krom výše uvedených nezajímavých postav obětí, až zbytečně rozvleklým a dlouhým úvodem, kdy se Joe teprve „připravuje“ na večerní masakr a krátí si čas maličkostmi jako kradení plechovek s pivem. Právě poměrně nudná počáteční fáze patří k důvodům, proč se Psycho Cop drží v nejčistším průměru svého subžánru. Což je docela škoda, Joe by si zasloužil lépe postavený snímek, potenciál na to měl.

Mimochodem, podobně jako zmíněný Maniac Cop, se i tento film stal terčem kritiky z policejních řad, dle očekávání především pro zkreslený obraz, který o americké policii poskytuje. Pokračování s názevm Psycho Cop Returns vzniklo v roce 1993, v hlavní roli opět se Shaferem, ale tentokrát již s jiným režisérem.

CSFD IMDb

Hodnocení autora:[starreview tpl=16 size=’30‘]

USA, 1989, 87 min
Režie: Wallace Potts
Hrají: Robert R. Shafer, Jeff Qualle, Palmer Lee Todd, Dan Campbell