Ranhojič (Der Medicus) sám sebe z melodramatičnosti nevyléčí – recenze
V kinech od: 8. května 2014
Epidemie komerčně laděných historicko-epických snímků nakazila i Ranhojiče. Filmová adaptace podle jednoho z nejoceňovanějších románů Noaha Gordona uzmula předloze veškeré nosné myšlenky z oblasti náboženského života, lékařské etiky i historie medicinského bádání a nahradila je patosem. Nejenom Hollywood dokáže vytvořit atraktivní podívanou s „orientalisticky“ precizní výpravou a emočně burcujícími scénami, ale taktéž německá produkce v případě Ranhojiče převzala divácky poddajnou strukturu vyprávění, které vévodí akce, vzrušení a násilí. Philipp Stölzl má již za sebou neméně epický film Goethe!, v němž kladl důraz na romantickou linku mezi mladým spisovatelem a jeho vyvolenou. Podobnost lze spatřit i v Ranhojiči, ačkoliv pro velký rozsah románu je i ve filmu patrná snaha zachytit co největší množství jednotlivých událostí, spojených hlavním hrdinou Robertem Colem (Tom Payne), aniž by měly nějaké opodstatnění kromě toho, že vypadají jako koláž atraktivních scén. Přes megalomanství filmu dochází k zastínění tématu osudu člověka, který stojí sám proti nepřátelskému zaostalému světu odmítajícímu nejen rozumové poznání, ale i lidskost vyvěrající z víry a lásky k ní.
Co ale film představuje dokonale, je temné období středověké Anglie, která procházela krizí křesťanských ideálů stejně jako celá Evropa. Ocitáme se v roce 1021, ještě před velkým schizmatem v roce 1054, kdy došlo k rozštěpení na římskokatolickou a pravoslavnou církev a výraznému utužení poměrů. Je to svět silně náboženský, ale bojující s vlastním fanatismem, který i přes množství dogmat nedokáže udržet společenskou morálku. Pochmurná atmosféra přechodu z raného do vrcholného středověku je zobrazena věrně v kontrastu k bohaté muslimské oblasti. V první části filmu, odpovídajícímu první kapitole knihy, ztrácí po prodělané „postranní nemoci“ ještě nezletilý Robert Cole svou matku. Protože pochází z těch nejchudších poměrů a je z dětí nejstarší, nikdo si ho nevezme do své péče, dokonce ani přivolaný kněz, a Rob je tak nucen postarat se o sebe sám. Ještě před smrtí matky však potká bradýře (Stellan Skarsgård), amatérského ranhojiče a lazebníka, který putuje od města k vesnici, od vesnice k městu, láká přihlížející a pokouší se je v souladu s tehdejšími možnostmi léčit. Po ztrátě sourozenců si Rob vybere právě jeho, neboť „profese“ lidového léčitele jej přitahuje i kvůli jeho neobvyklým schopnostem poznat blízkost smrti. Ale v nepřátelském světě, kde musejí hladovějící lidé krást chleba přímo z rukou obětí, pracovat do sedření a žít v nelidských podmínkách, zatímco panstvo a církev určuje pravidla, není místo pro ranhojiče, který chce poznat víc než jak obarvit koňskou moč a vydávat ji za zázračný lék.
Evropský středověk je špinavý, smradlavý, hnusný, nelidský, krutý a novým poznatkům uzavřený. Nicméně na druhém konci světa se lékařům daří o poznání lépe. Tím je ve filmu nepřímo kritizován křesťanský dogmatismus, ale to, co je pro Gordona skutečně důležité, zůstává ve filmu částečně naznačené: oddělení církve, náboženství a víry. Církevní instituce byla pro Gordona vždy uzurpátorským a represivním orgánem, terorizujícím obyčejného člověka a ovlivňujícím jeho zdravý úsudek. V Ranhojiči představuje tento postoj v první části postava kněze přivolaného k umírající matce. Jeho přítomnost charakterizuje bradýř slovy: „Pokud je tu on, já tu nemám co dělat.“ I kdyby bylo možné ženu zachránit, musel by být zákrok proveden chirurgicky. K tomu ovšem nebyly příslušné poznatky, ale především církev by ztrestala každého, kdo by se pokusil byť v dobré víře prozkoumat lidské tělo. Jak je řečeno ve filmu dále, všechna náboženství zakazují experimenty na mrtvých, ale tresty vykonává instituce zatížená konvencemi. Náboženství má ve filmu jakousi ukázkovou hodnotu, takže detailnější vhled do každého z monoteismů je eliminován na minimum potřebné k jeho identifikaci.
Náboženství je tu svým způsobem také problémové, ale na milost je bráno tehdy, když podporuje poznání. Zisku nového však nelze dosáhnout jinak než dlouhou cestou, na kterou se musí vydat i Rob Cole, chce-li se dostat do Isfahánu k velikému učenci Ibn Sinovi alias Avicenovi (Ben Kingsley). Od bradýřského chlapce k žákovi předního mistra vede první část pouti za poznáním a zde dochází k rapidnímu zkrácení děje. Zatímco část odehrávající ve staré Anglii naznačuje, že bude zachováno relativně pomalé tempo a postupný vhled do judaismu, kterému se musí Rob naučit, celá cesta do Isfahánu je zkrácena do několika záběrů odehrávajících se již na poušti. Protože Rob Cole pozná v Anglii něco málo z židovského života, rozhodne se v Konstantinopoli k jedné židovské skupině přidat, ale to už ve filmu nenajdete. Divákovi je rovnou předložena hotová věc: Rob Cole je odteď Jišaj, Žid z Anglie. A kromě toho, že se neumí pomodlit, dokáže patrně všechno, ačkoliv v Anglii neuměl číst ani psát. Jeho učení zde není rozvito ani naznačeno, jak tedy může obstát před Ibn Sinou? Patrně může a také se stane jeho věrným žákem. Nabrané tempo filmu chce smazat jakékoliv nejasnosti, zato vystupuje na povrch množství maličkostí, které dělají z Gordonova opusu spíš frašku než vážně míněnou „roadmovie“ za hrdinskými ideály vzdělaného člověka. Jak by si jinak mohl logicky uvažující mladý muž sám na sobě v písku pouště vykonat obřízku, ačkoliv je kolem černočerná tma? Zřejmě šlo o temné dramatické nasvícení, ale mělo humorný dopad.
Když se děj přenese do Isfahánu, přehlídka divácky podbízivých kompilací nekončí. Náhlý sex ve stoje s vyvolenou po úspěšném zdolání černé smrti působí jako prvoplánová nutná vsuvka. Kdovíproč je Rebeka (Emma Rigby) židovka ze Španělska, ačkoliv v knize byla křesťanka ze Skotska. Lze předložit tezi, že je Španělka a nikoliv Skotka proto, aby mohla číst knihu připomínající Tisíc a jednu noc, kterou dá Robovi v poušti. Španělští židé byli v této době s arabskou kulturou dobře seznámeni. O to zde však nejde, ale o jejich opětovné setkání, které má zřejmě vyvolat emoce plné citu a porozumění, neboť Rob tuto knihu stále střeží, ačkoliv si myslel, že je Rebeka mrtvá. Podobně melodramaticky je na tom scéna „operace šáha“, kdy to, co bylo odstraněno z jeho podbřišku, mělo být zřejmě slepé střevo. Jako zázrakem se šáh během pár minut zvedne a je připraven k boji proti moři seldžuckých Turků. Postava šáha Al Ad-Daula (Olivier Martinez) je celkově zajímavá. Prezentuje se jako nejkrutější z panovníků, na čemž se podepsala nešťastná rodičovská výchova, jak nezapomene bezemočně sdělit. Při jakékoliv poznámce vůči sobě nechá dotyčného zabít, ale stačí, aby Rob Cole pronesl větu rozvitou s dojemným podtextem, a šáh zázrakem dokáže naslouchat.
A co Coleovy schopnosti, díky kterým pozná, když má někdo zemřít? Tato až „mystická“ linka se vytrácí stejně jako skutečná touha po poznání nového. To, že se z Colea stane nekromant je přisouzeno jeho snaze nemyslet na svou vyvolenou. Té se po morové epidemii vrátí manžel Bar Kappara (Stanley Townsend), a tak se Rob věnuje raději výzkumu lidského těla. I Ibn Sina ustupuje ději ve prospěch hrdinství Colea, přitom podobně jako v případě šáha má jeho postava veliký potenciál. Ben Kingsley dokázal zahrát nejznámějšího isfahánského učence velmi přesvědčivě, ale v nastalých událostech mu není ponechán dostatečný prostor. Ukazuje se, jak je těžké zfilmovat příběh bravurního vypravěče, kterým Noah Gordon je, schopného skloubit náboženské otázky, lékařskou morálku i napínavý děj, a přitom ani jedno vyloženě neupozadit, aby bylo dosaženo ve výsledku souladu. Jedno téma filmu střídá druhé, aby v krátké době mohlo být zprostředkováno co nejvíce „zajímavého“ v orientálních dekoracích. Do popředí se dostávají náboženské, krajně zjednodušené stereotypy i morální polarizace určující dobré a špatné strany. Možná by bylo lepší nehovořit ani o adaptaci, ale o lehké inspiraci v podobě epického veledíla či nepovedeném plagiátu, protože myšlenkově tohle už není Gordon.
Hodnocení autora:
[starreview tpl=16 size=’30‘]
Režie: Philipp Stölzl
Předloha: Noah Gordon (kniha)
Scénář: Jan Berger
Kamera: Hagen Bogdanski
Hudba: Ingo Frenzel
Hrají: Tom Payne, Ben Kingsley, Stellan Skarsgård, Olivier Martinez, Emma Rigby, Elyas M’Barek, Fahri Yardim, Makram Khoury
